Orhan Pamuk: Rusovláska (ukázka z knihy)


Román Rusovláska je příběhem Cema, studnařského učedníka, jenž ve svém mistrovi nalézá otcovskou autoritu, kterou v životě postrádal. Do oidipovského vztahu těch dvou vstupuje tajemná rusovlasá žena, do níž se Cem bezhlavě zamiluje.

Ilustrační foto: Tyler McRobert, Unsplash

 

Pamuk pracuje se vztahem otec-syn v několika dějových liniích, vedle klasického antického příběhu jde pro inspiraci do dávné perské legendy a děj staví do kulis Turecka od 80. let minulého století do současnosti. V desátém románu tureckého nobelisty se objevují již dříve předkládané antagonismy Východ a Západ, minulost a budoucnost, tradice a moderna.

 

Ukázka z knihy:

I. ČÁST

1

Vlastně jsem chtěl být spisovatelem. Ale po událostech, o nichž budu vyprávět, jsem se stal geoinženýrem a začal podnikat ve stavebnictví. Když už se pouštím do vyprávění, neměl by si čtenář myslet, že tyto události jsou už dávno za mnou. Čím více si je připomínám, tím více do nich pronikám. Proto mám pocit, že i vás bych měl obeznámit s tím, co to znamená být otcem a synem.

            V roce 1985 jsme žili v činžovním domě v istanbulské čtvrti Beşiktaş, nedaleko pavilónu Ihlamur. Můj otec měl malou lékárnu s názvem Život. Lékárna byla jednou týdně otevřena do rána a on míval službu. Během nocí, kdy sloužil, jsem mu nosíval večeři. A zatímco můj vysoký, štíhlý a pohledný otec u pokladny večeřel, já jsem rád postával v obchodě a nasával vůni léků. I dnes, po třiceti letech, ve svých čtyřiceti, stále miluji vůni starých lékáren s dřevěným vybavením.

            Moc zákazníků do lékárny nechodilo. Během noční služby otec sledoval malou přenosnou televizi, v té době velmi moderní, a zabíjel čas. Občas jsem otce vídal, jak se svými politicky spřátelenými kamarády mluví tichým hlasem. Když mě jeho přátelé zahlédli, zmlkli a stočili řeč na to, jak jsem pohledný stejně jako můj otec, a kladli mi otázky: A do které třídy chodíš? Máš rád školu? A čím budeš, až budeš velký?

            Viděl jsem, jak je otec ve společnosti svých stejně politicky smýšlejících přátel neklidný, proto jsem se v lékárně příliš dlouho nezdržoval a s prázdnou bandaskou se za svitu pouličních lamp vracíval kolem platanů domů. Doma jsem mamince neřekl, že v lékárně byl jeden z tatínkových politických přátel. Maminka z toho vždy bývala nervózní a zlobívala se na otce i jeho kamarády, neboť se domnívala, že se otci opět něco zlého přihodí a on nás opustí.

            Posléze jsem si všiml, že politika nebyla jediným důvodem tichých hádek mezi otcem a matkou. Někdy byli dlouho na sebe naštvaní a skoro vůbec spolu nemluvili. Možná se už neměli rádi. Vytušil jsem, že otce měla ráda řada jiných žen a on měl rád je. Maminka někdy mluvila o existenci jiných žen takovým způsobem, abych to pochopil i já. Hádky mezi matkou a otcem mě dost rozrušovaly, proto jsem si zakázal na ně myslet.

            Svého otce jsem naposledy viděl jednou večer, kdy jsem mu do lékárny nesl večeři. Byl jsem v prvním ročníku gymnázia; byl to obyčejný podzimní večer. Otec sledoval zprávy v televizi. Později, když na pultě večeřel, postaral jsem se o zákazníky, z nichž jeden požadoval aspirin a druhý vitamín C a antibiotika, vybral od nich peníze a vložil do starodávné pokladny, která vydávala při otvírání šuplíku příjemný zvuk. Když jsem se vracel domů, naposledy jsem se zahleděl směrem k otci; s úsměvem mi mával ode dveří lékárny.

            Toho rána se domů nevrátil. Řekla mi to matka, když jsem se odpoledne vrátil ze školy domů. Oči měla opuchlé od pláče. Myslel jsem si, že ho v lékárně sebrala politická policie a odvedla ho, jak se to stalo dříve. Tam ho pak mučili, bili přes chodidla a vystavovali elektrickým šokům.

            Před sedmi osmi lety otec opět takto zmizel a vrátil se domů po zhruba dvou letech. Avšak maminka se k němu tentokrát nechovala, jako by byl mučený na policii. Zlobila se na něho. Když o něm mluvila, jen říkala: „On ví, co provedl!“

            Zatímco když během vojenského převratu vojáci jedné noci otce odvlekli z lékárny, maminka byla velmi smutná, mluvila o otci jako o hrdinovi a říkala mi, že bych na něho měl být pyšný. Byla to ona, kdo společně s pomocníkem Macitem držel v lékárně noční služby místo otce. Někdy jsem si Macitovu bílou zástěru oblékal já. Samozřejmě jsem se v budoucnu neměl stát pomocníkem v lékárně, ale vědcem, jak si přál můj otec.

            Během tohoto otcova posledního zmizení se maminka o lékárnu vůbec nestarala. Nemluvila ani o Macitovi, ani o nikom jiném, ani o tom, co bude s lékárnou. Proto jsem si začal myslet, že důvodem otcova zmizení je tentokrát něco zcela jiného. Ale co to znamená „myslet si“?

            Už tenkrát jsem pochopil, že myšlenky přicházejí někdy v podobě slov, někdy jako obrazy. Dokonce občas jsem nebyl schopen vyjádřit myšlenku slovy… Ale obraz, jako například jak jsem utíkal v průtrži mračen a co jsem v tu chvíli cítil, to mi před očima naskočilo okamžitě. Někdy zase jsem o něčem přemýšlel pomocí slov a vůbec mi nešlo vytvořit si k tomu obraz. Jako černé světlo, smrt mé matky nebo nekonečno.

            Možná jsem byl pořád ještě dítětem: o nechtěných tématech se mi dařilo nepřemýšlet. Někdy tomu bylo zase naopak, obrazu nebo myšlenky, na které jsem nechtěl ani pomyslet, jsem se zaboha nemohl zbavit.

            Otec dlouho nezavolal. Občas jsem si nemohl vybavit jeho obličej. Měl jsem pocit, jako kdyby vypnuli elektřinu a všechno před očima se někam ztratilo.

            Jednoho večera jsem si sám vykračoval směrem k pavilonu Ihlamur. Dveře lékárny Život byly zamčené a visel na nich černý zámek, jako by je už nikdy nikdo neměl otevřít. Ze zahrady pavilonu Ihlamur se ozývaly zvuky.

            Netrvalo dlouho a matka začala mluvit o tom, že ani z lékárny, ani od otce žádné peníze nechodí a že na tom nejsme finančně dobře. Neměl jsem žádné další výdaje kromě kina, sendviče s masem nebo kreslených románů. Do Kabataşského lycea jsem chodíval pěšky. Měl jsem sice kamarády, kteří starší přečtené výtisky kreslených románů prodávali nebo je za peníze půjčovali. Ale nechtěl jsem jako oni postávat v postranních uličkách kolem biografů v Beşiktaşi a trpělivě čekat na zákazníky.

            Léto roku 1985 jsem trávil jako prodavač v knihkupectví U Denize uprostřed nákupní čtvrti Beşiktaş. Mým nejdůležitějším úkolem bylo pronásledovat zloděje, z nichž většinu tvořili studenti. Občas jsme jezdívali Denizovým autem do Cağaoğlu nakupovat knihy. Můj šéf, který viděl, že si pamatuji jména spisovatelů nebo nakladatelství, mě měl rád a dovolil mi půjčovat si knihy domů. To léto jsem přečetl hromadu knih; dětské romány, Cestu do středu země od Julese Vernea, vybrané povídky od Edgara Alana Poea, sbírky básní, historické romány pojednávající o osmanských bojovnících i snář. Jedna pasáž z tohoto snáře mi zcela změnila život.

            Do obchodu chodívali i spisovatelé, přátelé knihkupce Denize. Šéf mě s nimi seznámil a začal všem vykládat, že ze mě bude spisovatel. Tento svůj sen jsem mu jednou vybreptal já sám. Postupem času díky jeho vlivu jsem to začal brát vážně.


2

Ale matka nebyla spokojena s penězi, které mi dával knihkupec. Měl jsem vydělávat alespoň tolik, aby to pokrylo náklady na přípravný kurz pro studium na univerzitě. Poté, co otec zmizel, jsme se s matkou velmi spřátelili. Mé rozhodnutí stát se spisovatelem přijala s úsměvem jako dobrý vtip. Nejdříve ze všeho jsem se ale měl dostat na dobrou univerzitu.

            Když jsem se jednoho dne vrátil ze školy, prozkoumal jsem skříň a zásuvky v pokoji svých rodičů a zjistil, že otcovy košile a ostatní věci tam nejsou. Ale stále byla přítomna jeho vůně tabáku a kolínské. S matkou jsme o něm vůbec nemluvili, jako by se jeho přízrak před našima očima pomalu vytrácel.

Orhan Pamuk: Rusovláska             V létě, kdy jsem ukončil druhý ročník gymnázia, jsme se přestěhovali z Istanbulu do Gebze. Měli jsme tam bydlet zadarmo v přístavbě u domu tetina manžela. Zpočátku v červenci jsem měl pracovat u strýce a vydělat nějaké peníze a potom jsem se mohl vrátit do knihkupectví k Denizovi v Beşiktaşi a chodit do přípravných kurzů, abych se následující rok přihlásil k přijímacím zkouškám na univerzitu. Deniz, který věděl, že mi bylo líto, že jsme se odstěhovali z Beşiktaşe, mi navrhl, že pokud chci, mohu během léta v knihkupectví přespávat.

            Práce, kterou mi sehnal strýc, spočívala v hlídání zahrad a broskvových a třešňových sadů kousek za Gebze. Když jsem na zahradě spatřil přístřešek se starším stolkem, měl jsem za to, že budu mít spoustu času na čtení. Mýlil jsem se. Zrovna zrály třešně a ukřičené a drzé vrány v houfech sedaly na větve stromů. K tomu se tu děti a dělníci z nedaleké stavby snažili krást ovoce a zeleninu.

            Ve vedlejší zahradě hloubili studnu. Občas jsem tam zašel a sledoval mistra, jak se dole ohání krumpáčem, a jeho dva pomocníky, kteří tahali z jámy zeminu a vysypávali ji.    Pomocníci drželi za obě ramena dřevěný lanový rumpál, který vyluzoval legrační zvuk, točili s ním a zeminu, kterou v naplněných vědrech posílal zezdola mistr, sypali do přistaveného kolečka. Zatímco ten v mém věku v kolečku zeminu odvážel, starší a vysoký zakřičel směrem dolů do studny „Posílááám!“ a poslal vědro zpátky dolů.

            Během dne se mistr nahoře objevil málokdy. Poprvé jsem ho spatřil o polední pauze, jak kouří. Byl vysoký, pohledný a štíhlý jako můj otec. Nebyl však klidný a usměvavý jako on, spíš zamračený. Své pracovníky často napomínal. Nelíbilo se jim, když jsem u toho byl, a tak jsem ke studni nechodil, když byl mistr nahoře.

            Někdy uprostřed června se z okolí studny ozval veselý křik a výstřely. Šel jsem tam: ve studni se objevila voda a majitel pozemku z Rize, který se dozvěděl tuto zprávu, přiběhl a z radosti střílel do vzduchu. Ucítil jsem jemnou vůni střelného prachu. Majitel pozemku rozdal mistrovi i jeho pomocníkům peníze. Chtěl tu studnu používat při stavbě na tomto pozemku. Městskou vodu ještě za Gebze nepřivedli.

            Během následujících dnů jsem neslyšel, že by mistr pomocníky káral. Povoz s koňmi přivezl v pytlích cement a nějaké železo. Jednou odpoledne mistr vylil studnu betonem a ze železa vytvořil poklop. A protože s nimi byla zábava, sedával jsem tam teď častěji.

            Jindy odpoledne jsem tam šel s tím, že u studny nikdo není. Najednou se mezi olivovníky a třešněmi objevil mistr Mahmut. V ruce držel část elektrického motoru, který chtěl přidělat ke studni.

            „Mladíku, jak tě tak pozoruji, tebe ta práce zajímá!“ řekl.

            Pomyslel jsem na románové hrdiny, jak cestují z jednoho konce světa Julese Vernea na druhý.

            „Pojedu někam za Küçükçekmece kvůli jedné studni. Ti dva se mnou nejedou. Nemáš chuť jet se mnou?“

            Když viděl, jak jsem zmatený, dodal, že mzda dobrého pomocníka studnaře je asi čtyřikrát vyšší než mzda hlídače sadu. Za deset dní bychom měli být hotovi; já bych se pak ihned vrátil domů.

            „To nikdy nedovolím!“ rezolutně prohlásila doma maminka. „Z tebe nebude studnař, budeš pěkně studovat na univerzitě.“

            Jenže myšlenka rychlého výdělku mi uvízla v hlavě. Matce jsem důrazně vysvětlil, že si mohu za dva týdny vydělat peníze, které bych u strýce na zahradě vydělával dva měsíce, a tak bych mohl mít více času na přípravu na přijímací zkoušky i přípravný kurz a na knihy, které si chci přečíst. Dokonce jsem nebohé matce pohrozil:

            „Jestli mi to nedovolíš, uteču,“ řekl jsem.

            „Pokud chce kluk pracovat a vydělávat, tak ho nech,“ řekl strýc. „Já se pozeptám a zjistím, co je ten mistr zač.“

            Moje matka, mistr Mahmut a můj strýc se sešli v mé nepřítomnosti ve strýcově advokátní kanceláři, která byla v budově magistrátu. Dohodli se na tom, že dolů do studny nebudu chodit já, ale druhý studnařův pomocník. Strýc mi řekl, kolik budu vydělávat. Do malého starého kufru po otci jsem si doma sbalil nějaké košile a pár sportovních bot.

            Zatímco dodávka, která nás měla odvézt na místo hloubení studně, nepřijížděla, maminka se v našem jednopokojovém bytě s netěsnící střechou několikrát rozplakala; řekla, že se jí bude stýskat, že bych se do té práce neměl pouštět a že kvůli penězům se možná pouštíme do něčeho, co není správné.

            „Nikdy neslezu do studně,“ řekl jsem, když jsem vycházel z domova, s taškou v ruce a hlavou vztyčenou rozhodně, ale zvesela, jako když otec chodíval k soudu.

            Dodávka čekala za velkou starou mešitou. Mistr Mahmut s cigaretou v ruce viděl, jak se blížím, a jako nějaký učitel s úsměvem sledoval mé oblečení, mé kroky i tašku, co jsem nesl.

            „Vlez dovnitř a sedni si, vyrážíme,“ řekl. Posadil jsem se mezi řidiče a pana Hayriho, což byl podnikatel, který si chtěl nechat studnu vyhloubit. Asi hodinu nikdo z nás nepromluvil.

            Když jsme přejížděli Bosporský most, pozorně jsem se díval vlevo, na Istanbul, směrem k mé škole v Kabataşi a snažil se rozpoznat mně známé budovy v Beşiktaşi.

            „Neboj, nebude to dlouho trvat,“ řekl mistr Mahmut. „Kurz stihneš.“

            Potěšilo mě, že matka se strýcem s ním mluvili o mých starostech; důvěřoval jsem mu. Jakmile jsme přejeli most, dostali jsme se do istanbulské zácpy a z města se nám podařilo vyjet až v okamžiku, kdy nám bodavé paprsky zapadajícího slunce mířily přímo do očí.

            Pojem „z města“ by dnešního čtenáře mohl zmást. V té době neměl Istanbul jako dnes, kdy vám vyprávím svůj příběh, patnáct milionů obyvatel, ale pouhých pět. Za městskými hradbami bylo domů čím dál méně, byly menší a chudší, začaly se objevovat továrny, benzinové stanice a sem tam hotely.

            Nějakou dobu jsme jeli podél tratě, a když se setmělo, sjeli jsme z hlavní silnice. I jezero v Büyükçekmece už bylo za námi. Tu a tam jsem spatřil cypřiše, hřbitovy, betonové zdi, prázdná místa… Většinou nebylo vidět vůbec nic, i když jsem se díval velmi pozorně, nemohl jsem přijít na to, kde právě jsme. Občas jsme spatřili oranžová světla v okně, kde rodinka právě usedala k večeři, občas neonové lampy v továrně. Potom jsme vyjeli do kopce. Občas se v dálce zablesklo, obloha se rozsvítila, ale opuštěná místa, kterými jsme projížděli, zůstávala temná. Tu a tam jsem ve světle, o němž jsem nevěděl, odkud se vzalo, zahlédl nekonečné úhory bez jediného stromu, bez živé duše, a pak jsem je zase ztrácel ve tmě.

            Po delší době jsme zastavili v nějaké pustině. Měl jsem za to, že se nám porouchalo auto, když jsem v okolí neviděl jediné světlo, lampu nebo dům.

            „Pomoz mi, musíme to vyložit,“ řekl mistr Mahmut.

            Vyložili jsme fošny, jednotlivé části rumpálu, nádobí, dvě provazem ovázané deky, nějaké věci v plastových pytlích, kopací náčiní. Jakmile se řidič se slovy „Ať se daří“ s dodávkou vzdálil a já si uvědomil tu černočernou tmu kolem, znejistěl jsem. Někde v dáli před námi se zablesklo, ale nad námi bylo nebe čisté, bez mráčků a hvězdy usilovně svítily. Ještě dále jsem mohl zahlédnout, jak se světla Istanbulu odrážejí v mracích a tvoří žlutavou mlhu.

            Půda byla po dešti vlhká, tu a tam bylo mokro. Chvíli trvalo, než jsme si našli nějaké suché místo na rovinatém pozemku a mohli tam přestěhovat věci.

            Mistr Mahmut se snažil pomocí tyčí, které jsme přivezli, postavit stan. Ale vůbec se mu to nedařilo. Provazy, které bylo nutné napnout, kolíky, které bylo nutné zatlouct, mizely v černé noci. V té tmě se vše nořilo do mého nitra. „Drž to tamhle, ne tady,“ nabádal mě mistr Mahmut.

            Zaslechli jsme soví houkání. Napadlo mě, zda je nutné stavět stan, když už neprší, ale respektoval jsem mistrovo odhodlání. Vlhkem páchnoucí těžké stanové plátno se nad námi rozprostíralo jako noc, ale nechtělo držet na svém místě.

            Hodně po půlnoci se nám podařilo stan dostavět, rozložili jsme si matrace a šli spát. Mraky plné letního deště byly ty tam a nastala jasná hvězdná noc. Uklidnil jsem se, jakmile jsem zpovzdálí zaslechl cvrčka. Natáhl jsem se a okamžitě usnul.


Orhan Pamuk (*1952) je turecký spisovatel, romanopisec, scenárista, esejista a novinář, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2006. Jeho dílo bývá řazeno k postmodernismu. Vzdělával se v soukromé škole v Istanbulu, později tři roky studoval architekturu, pak ale studium přerušil a zapsal se na žurnalistiku, protože se rozhodl, že se stane spisovatelem. Ve dvaadvaceti napsal svůj první román, Pan Cevdet a jeho synové. Z jeho rozsáhlého díla vyšly česky například romány Istanbul – Vzpomínky na město, Jmenuji se Červená, Nový život, Sníh, Bílá pevnost, Černá kniha a Muzeum nevinnosti.

Přeložila Petra Sedmíková, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 280 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP