Tomás González: Na počátku bylo moře (ukázka z knihy)


Existuje-li v kolumbijské literatuře nástupce nobelisty Gabriela Garcíi Márqueze v mimořádně přesné a úsporné práci s jazykem, je jím bezesporu Tomás Gonzáles. Jeho prvotina Na počátku bylo moře pojednává o manželské dvojici J. a Eleny, kteří si přejí vymanit se z městské civilizace, žít u moře v přírodním prostředí.

Ilustrační foto: Matt Hardy, Unsplash

 

Za tímto životním snem se stěhují z kolumbijského velkoměsta na statek u Karibského moře. Možná je vede vzpoura proti etablované společnosti, možná ozvuk životního stylu hippies, možná chuť začít život znovu a jinak uprostřed téměř nedotčené přírody mezi pralesem a mořem. Obraz ráje však brzy začne nabývat podobu pekla. Počáteční radost z budování vystřídají finanční potíže, smutek z nekonečných zimních dešťů, Elenina neschopnost sžít se s místními lidmi i stupňující se konflikty mezi ústřední dvojicí. Zkouška životem v přírodě zesiluje povahové nedostatky obou protagonistů, jejichž původní záměry se obracejí v opak. Pod povrchem událostí narůstá skryté násilí. Latentní problémy a zlo číhají nejen v lidech, ale i v přírodě, krásné, ale přemáhající vše, včetně individuálních lidských snů a plánů. Vše spěje k neodvratné tragédii…

Tomás González ve svých dílech zpravidla vychází ze skutečných událostí, které mísí s fikcí. To je i případ knihy Na počátku bylo moře. Inspirací k napsání této novely mu byla vražda staršího bratra, ke které z nejasných důvodů v pralese došlo. Autor přebývá na statku mimo městskou civilizaci a důsledně se straní tzv. literárního provozu. Zřejmě i proto získal od kritiků přídomek „nejlépe ukrývaného tajemství kolumbijské literatury“.

 

Ukázka z knihy:

 

9

 

Na nákupy začal Gilberto jezdit do Severá, obvykle v neděli. Vyrážel časně ráno, na koni, druhého vedl na provaze. V sobotu večer mu Elena dávala seznam věcí k přivezení spolu s pokyny ohledně značek mýdla, kvality rýže a tak podobně. To byla chvíle, kdy spolu mluvili; po zbytek týdne mu tu a tam dala nějaký příkaz, který se téměř pokaždé týkal provozu domácnosti, a občas prohodila poznámku o počasí. Na Gilberta zpravidla mluvila drsným, ostrým tónem. Za jakékoliv pochybení při nákupech – špinavý cukr, pilousi ve fazolích – mu vyčinila dvakrát: jednou při příjezdu z trhu a podruhé za týden, když mu předávala nový seznam nákupů.

            „Jak na něj člověk nedohlídne, ten chlap přiveze, co mu padne pod ruku,“ řekla jednou, když si všimla, že J. nelibě nese, jak odměřeně jedná s Gilbertem.

            Gilberto vyjížděl v neděli brzy ráno a vracel se navečer; skoro vždycky z něho táhl alkohol, ze zadní kapsy kalhot mu čouhala poloprázdná láhev kořalky a pohyby měl poněkud nejisté. Nikdy ale nebyl namol. S rozveselenýma, lehce skelnýma očima sundal zavazadla z koně a odnesl je do kuchyně. Pak odsedlal druhého koně a odvedl zvířata ke žlabu. Tam si párkrát přihnul, zatímco jim sekal píci. Potom se vracel do domu vyslechnout si případné výtky od Eleny, která mezitím vybalila nákup a donekonečna poučovala Mercedes, jak uskladnit zboží, jak to či ono uvařit, jak něco jiného využít do posledního zbytku…

            Zpočátku se J. opíjel jen jednou týdně. Každou neděli kolem třetí odpoledne zašel k mangovníku, utrhl tam několik zelených plodů, Mercedes mu je nakrájela na kousky a J. se uvelebil v jídelně, někdy s Elenou, a položil si ovoce, slánku a láhev kořalky k židli. Když přijížděl Gilberto, láhev mohla být poloprázdná. Pokud s ním nebyla Elena, J. se z Gilbertova příjezdu pokaždé zaradoval: věděl, že jakmile předá nákup, přijde nahoru do jídelny, vytáhne z kapsy svou láhev a nabídne mu doušek. Společně pak dopijí Gilbertovu placatici při hovoru o práci, která by se měla udělat – anebo někdy mlčky –, a pak budou popíjet z jeho láhve. V případě, že byla na verandě Elena, Gilberto se u nich na okamžik zastavil, nabídl jim doušek a rozloučil se.

 

10

 

Jednou v sobotu večer řekl J. Gilbertovi, že by s ním chtěl jet do městečka. Nazítří krátce po východu slunce ho vzbudil dusot kopyt na dvoře, koňské odfrkávání a Gilbertův hlas, který ho volal.

            „Neosedlávejte mi koně, Gilberto, půjdu pěšky,“ křikl z postele. Osprchoval se, dal si smažené banány s černou kávou, které mu přinesla Mercedes, a vydal se pěšky za koňmi. Hezkou chvíli šli po pláži. Moře bylo klidné a modré, vzduch svěží. Boty se mu bořily do písku a lýtka mu začínala tvrdnout. Gilberto na hřbetě jednoho z obou koní udržoval pomalý krok, aby jim J. stačil.

            Dorazili do míst, kde se hora zakusovala do moře a vytvářela útes. Tady končily pozemky statku na severní straně. Opustili pláž a začali šplhat do srázného, divoce zarostlého svahu.

Tomás González: Na počátku bylo moře             „Kdykoliv si řekněte, šéfe, můžete jet na koni,“ řekl Gilberto, když viděl, jak se J. nejistě zachytává křovin, aby udržel rovnováhu. Stále hustší prales se plnil křikem ptáků. Zmožený J. se nakonec rozhodl pro koně. Gilberto mu pomohl do sedla a sám začal pěšky stoupat vzhůru jako první.

            Dostali se na konec cesty. Vlevo se zvedala hora a prales byl čím dál hustší, vpravo začínala pěšina klesat k moři, jehož hučení bylo tlumeně slyšet kdesi hluboko dole. Gilberto sestupoval právě tak hbitě, jako předtím stoupal vzhůru. Sestup byl méně strmý než výstup, třebaže delší, a stezka širší a pohodlnější.

            Náhle se svah zmírnil a cesta se začala prosvětlovat. Prales se otevřel, přešel do banánové plantáže. Zanořili se mezi banánovníky a cesta vyústila do dvora jakéhosi stavení, kde se rozštěkali tři vyhublí psi.

            „Brej den, done Eduardo!“ křikl Gilberto, ale nikdo neodpověděl. „Buď do někoho bodá, nebo se nad někým modlí,“ připodotkl Gilberto.

            Don Eduardo pocházel z Antioquie jako J. a byl poněkud poznamenán mystickou blouznivostí. Gilberto nasadil posměšný tón, když vyprávěl jeho příběh, a prošpikoval ho tolika dlouhatánskými historkami, že J. připadaly nudné. Říkal si, že člověk, který přikládá náplasti a píchá injekce, je v tomhle kraji velice užitečný, i kdyby se sebevíc přítelíčkoval s Nejvyšším.

            Na konci banánové plantáže se nacházela řada kokosových palem a za ní bylo znovu moře. Pobřeží se v délce nějakých deseti patnácti kilometrů rozvíralo ve tvaru nůžek a vytvářelo hodně otevřenou zátoku, na jejímž konci bylo vidět střechy městečka. Kromě střech J. zahlédl několik povytažených člunů a na pláži hranice naskládaného dříví, jakož i dvě středně velké lodě na hladkém moři asi sto padesát metrů od břehu. Vtom se od lodi jako vodní vážka oddělila kánoe a pomalu se blížila k pláži.

            J. sesedl z koně, zavolal na Gilberta a předal mu otěže. Gilberto teď kráčel po jeho boku s otěžemi přes rameno. Vykládal, že tyhle dvě lodi připlouvají třikrát týdně, kdy, to vždycky záleží na počasí, a nabírají dříví, kokosy a cestující.

            „Jednou jsme se do Turba plavili deset hodin,“ řekl.

            O deset minut později procházeli kolem hřbitova. Na pozemku, který vypadal spíše jako pokračování pláže než jako půda, bylo rozeseto kolem padesátky hrobů. Většinu označoval dřevěný kříž; některé se honosily betonovými náhrobními deskami. Dva nebo tři byly zaklenuté, ale nepevná půda se pod vahou materiálu slehla, beton rozpukal a hrob se napůl propadl do písku jako ztroskotaná loď.

            Hřbitov nicméně nevypadal ponuře. Jak se nacházel blízko moře, voda ho při silném přílivu zaplavovala a zalévala pěnou. Když J. viděl, jak rostlinstvo radostně šplhá po křížích a náhrobních deskách, jak se zabydluje v prasklinách betonu, jak krabi vykukují z tunýlků vydolovaných mezi hroby, jak se třpytí ještěrky, připadlo mu to jako věčné vítězství života nad smrtí. Aniž to bral jako předzvěst osudu svých vlastních kostí, pomyslel si, že ze všech hřbitovů, které kdy viděl, mu právě tenhle nahání nejméně strachu.

            Opustili hřbitov a za čtvrt hodiny vkročili do městečka.

            Tvořily je čtyři ulice, ne o mnoho méně než padesát domů a ne o mnoho víc než pět set obyvatel. Široký pruh pláže sloužil jako náves; právě tady se nacházely ony hranice dřeva, které J. zdálky zahlédl, i povytažené kánoe. Stál tu i starý náklaďák, který určitě právě přijel, poněvadž předtím ho neviděl. Náklaďák vypadal, jako by se byl zúčastnil nějaké evakuace, invaze nebo masakru. Jeho tlusté plechy, nemilosrdně napadené rzí — dveře s promáčklinami, zpuchřelé zástěrky —, kdosi nedávno natřel rumělkovou červení. Bojové a agresivní rysy s nátěrem oné veselé barvy z něj dělaly fantasmagorický zjev. „Takhle v tropech předěláváme šunt, který nám posílají z těch podělaných rozvinutých zemí,“ pomyslel si J.

            Stranou od náklaďáku čekal hlouček lidí, až vůz naloží, aby mohli nastoupit. Další postávali ve dveřích krámů a popíjeli pivo. J. poklidně a s jistou pýchou snášel pohledy, které cítil v zátylku. Některé děti na něj nepokrytě civěly.

            „Na co koukáš?“ zeptal se jednoho.

            Černoušek odpověděl úsměvem a J. se na něj koutkem zašklebil, což se chlapečkovi zřejmě líbilo.

            Nakoupili v největším obchodě, dlouhé místnosti s dřevěnými regály po celé délce, nacpanými zbožím. Páchlo to tu plastem a kůží. Obsluhoval je majitel, mladý muž, běloch s nažloutlou pletí, hubenými zády a vystouplým břichem, v tričku vykasaném až k hrudní kosti, aby si ulevil ve vlhkém, nehybném vedru, které těžce viselo v místnosti. Jmenoval se Juan a říkalo se o něm, že kupuje kradené věci. J. připadal zároveň cynický i servilní. Pomáhala mu jeho žena, tlustá, přiospalá, pyšná třicátnice, světlá míšenka s velmi krásnými rysy v obličeji. Budila dojem, že kolem sebe šíří smyslný opar podobný výparům rašícího močálu.

            Gilberto si v nakupování vedl velmi obratně, a tak J. stačil vypít jenom čtyři piva, než byli koně naloženi zavazadly. Ceny mu připadaly skandálně vysoké. Snad právě tehdy poprvé pomyslel na to, že si na statku zřídí krám.

Tomás González (*1950) je kolumbijský prozaik, který po studiu filozofie přesídlil na dvě desetiletí do Spojených států, než jej nemoc jeho manželky přinutila předčasně se vrátit zpět do vlasti. Po své prvotině Primero estaba el mar (1983) publikoval řadu dalších románů, mezi nimi Para antes del olvido (1987), La historia de Horacio (2000) či čtenářsky nejúspěšnější román, který se dočkal mnoha vydání, La luz difícil (2011) o téměř slepém malíři vyrovnávajícím se s myšlenkou eutanázie u svého syna, ochrnutého po autonehodě. Z jeho novějšího díla je kritikou a čtenáři vysoce oceňován román Niebla al mediodía (2015) o zmizelé ženě. Vydal také několik povídkových souborů (El rey del Honka-Monka, 1995; El expreso del sol, 2016) a sbírku poezie.

Přeložila Blanka Stárková, nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 136 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP