Michel Houellebecq: Serotonin (ukázka z knihy)


Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že tu jsou naturalistické popisy sexuálních aktů, ale zároveň i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, nad pojmem láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking.

Michel Houellebecq. Foto: Profimedia

 

Vypravěč se propadá do deprese a hledá útěchu ve víře nebo antidepresivech. „Bůh je průměrný scenárista," poznamenává a je jasné, pro co se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě – není to u něj poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky.

 

Ukázka z knihy:

Je to bílá oválná dělitelná tabletka.

            Kolem páté, někdy šesté ranní vstanu, potřeba dosáhla vrcholu, je to nejbolestivější chvíle mého dne. Jako první zapnu elektrický kávovar; večer jsem naplnil nádržku vodou a filtr mletou kávou (obvykle Malongo, u kávy jsem zůstal dost náročný). Nezapálím si, dokud se poprvé nenapiju; jde o omezení, které si ordinuji, každodenní úspěch, jenž se stal mým hlavním zdrojem pýchy (je nicméně fakt, že elektrické kávovary vaří rychle). Úleva, kterou mi přináší první cigareta, je okamžitá, až neuvěřitelně prudká. Nikotin je perfektní droga, prostá a tvrdá, jež nepřináší žádnou radost a je definována pouze nedostatkem a uspokojením nedostatku.

            O několik minut později a po dvou nebo třech cigaretách si beru tabletu captorixu, již zapíjím čtvrtlitrem minerálky – většinou Volvic.

            Je mi čtyřicet šest let, jmenuji se Florent-Claude Labrouste a nenávidím své křestní jméno, myslím, že pochází od dvou členů rodiny, jimž chtěli má matka i otec vzdát hold; je to o to politováníhodnější, že jinak svým rodičům nemám co vytknout, byli to po všech stránkách skvělí rodiče, udělali, co mohli, abych dostal zbraně potřebné pro boj se životem, a jestliže jsem nakonec prohrál a můj život končí ve smutku a bolesti, nemůžu jim to mít za zlé, to spíš politováníhodnému řetězu okolností, k nimž budu mít příležitost se vrátit a které popravdě tvoří téma této knihy. Každopádně svým rodičům nemám co vytknout až na tuto miniaturní, nepříjemnou, ale miniaturní záležitost s křestním jménem: nejenže mi připadá kombinace Florent-Claude směšná, ani oba její prvky se mi nelíbí, v zásadě považuji své křestní jméno za naprosto nepodařené. Florent je příliš jemné, příliš blízké ženskému Florence, v jistém smyslu skoro androgynní. Nikterak neodpovídá mé tváři s energickými, z jistých úhlů hrubými rysy, kterou někteří (aspoň některé ženy) často považovali za mužnou, ale ani v nejmenším za tvář botticelliovské buzny. A o Claudovi není třeba ani mluvit, okamžitě se mi vybavují Claudettes a děsivá scéna vintage videa od Clauda Françoise, kterou si pouští pořád dokola sešlost starých teploušů – tak se cítím, když někdo pronese jméno Claude.

            Změnit si křestní jméno není obtížné, tedy nemyslím z úředního hlediska, z úředního hlediska není možné skoro nic, úřady mají za cíl omezit vaše životní možnosti na minimum, ne-li je úplně zničit, z úředního hlediska je dobře zúřadovaný mrtvý zúřadovaný, jednodušeji řečeno mám na mysli jeho používání: stačí se představit novým křestním jménem a po několika měsících nebo i týdnech si na to všichni zvyknou, lidi pak ani nenapadne, že jste se v minulosti mohli jmenovat jinak. V mém případě by ten proces byl o to jednodušší, že mé druhé křestní jméno, Pierre, skvěle odpovídalo oné představě pevnosti a mužnosti, již bych rád ukazoval navenek. Nic jsem však neudělal, dál jsem se nechával oslovovat odpudivým jménem Florent-Claude, jediné, co jsem získal od některých žen (přesněji řečeno od Camille a od Kate, ale k tomu se vrátím), bylo, že se omezily na Florenta, od společnosti obecně jsem nezískal nic, v tomto bodě stejně jako téměř ve všem ostatním jsem se nechal unášet okolnostmi, prokázal jsem neschopnost vzít život do vlastních rukou, mužnost, jež zdánlivě vyzařovala z mé hranaté tváře pevných a ostrých rysů, byla ve skutečnosti jen vějička, prostý a jednoduchý podfuk – za nějž jsem, pravda, nenesl odpovědnost. Bůh se mnou naložil, jak uznal za vhodné, já ale nebyl ve skutečnosti nic víc než nestálá tetka a teď už šestačtyřicetiletá, nikdy jsem nebyl schopen řídit vlastní život, zkrátka bylo velmi pravděpodobné, že druhá část mé existence bude tak jako ta první jen trapným, bolestivým hroucením.

            První známá antidepresiva (Seroplex, Prozac) zvyšovala hladinu serotoninu potlačováním jeho zpětného vychytávání neurony 5-HT1. Objev Captonu D-L začátkem roku 2017 otevřel cestu nové generaci antidepresiv o nakonec jednodušším mechanismu účinku, neboť exocytózou podporoval uvolňování serotoninu generovaného žaludeční sliznicí. Koncem roku začal být Capton D-L obchodovaný pod značkou Captorix. Zkraje prokázal překvapivou účinnost a umožnil pacientům zapojit se se znovunalezenou lehkostí do hlavních rituálů běžného života v rámci rozvinuté společnosti (hygiena, společenský život omezující se na sousedské vztahy, jednoduché úřední pochůzky), aniž by jakkoli podporoval, na rozdíl od antidepresiv předchozí generace, sebevražedné nebo sebepoškozovací tendence.

            Nežádoucí vedlejší účinky, jež byly u captorixu nejčastěji pozorovány, byly nevolnost, zánik libida, impotence.

            Nevolnostmi jsem nikdy netrpěl.

– – –

Začíná to ve Španělsku, v provincii Almeria, přesně pět kilometrů severně od El Alquiánu, na silnici N 340. Byl začátek léta, nejspíš polovina července, spíš koncem let 2010 – myslím, že prezidentem republiky byl Emmanuel Macron. Bylo hezky a extrémně teplo jako v tohle období na jihu Španělska vždycky. Byl začátek odpoledne a můj Mercedes G 350 TD s náhonem na všechna čtyři kola stál na parkovišti čerpací stanice Repsol. Právě jsem doplnil nádrž dieselem a usrkával kokakolu bez cukru, opřený o karoserii, a zmocňovala se mě nevrlost při pomyšlení na Yuzin zítřejší příjezd, když tu naproti zařízení na dohušťování pneumatik zaparkoval volkswagen brouk.

            Vystoupily z něj dvě asi dvacetileté holky, už zdálky bylo vidět, že skvostné, poslední dobou jsem zapomněl, nakolik mohly být holky skvostné, šokovalo mě to jako trochu přehnaný, nepřirozený zásah shůry. Ostatně vzduch skoro vibroval horkem, stejně jako asfalt parkoviště, a podmínky tak zcela nahrávaly fata morgáně. Dívky však byly skutečné a zmocnila se mě lehká panika, když jedna zamířila ke mně. Měla dlouhé světle kaštanové vlasy, velmi lehce zvlněné, a kolem hlavy tenkou koženou čelenku, pokrytou barevnými geometrickými motivy. Prsa jí víceméně zakrývala bílá bavlněná páska a její krátká, vzdouvající se sukně jako by se chystala zvednout při sebemenším závanu – žádný závan však naštěstí nehrozil, Bůh je dobrý a milostivý.

            Byla klidná, usmívala se a vůbec nevypadala vystrašeně – strach, řekněme to jasně, byl na mé straně. V jejím pohledu se zračila dobrota a štěstí – na první pohled jsem viděl, že v životě udělala jen šťastné zkušenosti – se zvířaty, muži, ba i šéfy. Proč toho letního odpoledne mířila ke mně, mladá a žádoucí? Spolu s kamarádkou chtěly zkontrolovat tlak svých pneumatik (tedy tlak v pneumatikách jejich auta, říkám to špatně). Šlo o bezpečnostní opatření, doporučené orgány silniční bezpečnosti prakticky ve všech civilizovaných zemích i v některých dalších. Tato mladá žena tedy nebyla jen žádoucí a dobrotivá, byla i opatrná a rozumná, můj obdiv k ní rostl každou vteřinou. Mohl jsem jí odepřít pomoc? Zjevně ne.

            Její kamarádka lépe odpovídala standardům, jež od Španělky očekáváme – havraní vlasy, tmavě hnědé oči i matná pleť. Vypadala míň hipísácky, tedy rovněž dost v pohodě, ale ne tak máničkovsky, s lehkým kurvím odstínem, v levé nosní dírce měla stříbrný kroužek, pásku na prsou pestrobarevnou, s agresivními vzory a punkovými nebo rockovými – zapomněl jsem rozdíl – řekněme punkrockovými hesly. Na rozdíl od kolegyně měla kraťasy a to bylo ještě horší, nechápu, proč se vyrábějí tak přiléhavé šortky, bylo nemožné nenechat její zadek, aby vás hypnotizoval. Bylo to nemožné, přesto jsem se ovládl a soustředil se na problém. První, co je třeba zjistit, vysvětlil jsem jim, byla vhodná míra nahuštění s ohledem na model automobilu: obvykle je uváděna na malé kovové destičce v dolní části levých předních dveří.

            Tabulka na daném místě skutečně byla a já cítil, že jejich obdiv k mým mužným schopnostem vzrostl. Auto neměly moc plné – dokonce vezly překvapivě málo bagáže, dvě lehké tašky, jež nejspíš obsahovaly několik tang a obvyklé kosmetické prostředky –, tlak 2,2 kilobarů byl zcela dostatečný.

Michel Houellebecq: Serotonin            Zbývalo provést samotné nahuštění. Jak jsem rychle zjistil, tlak v levém předním kole byl pouhý 1 kilobar. Vážným tónem, respektive tónem, který mi dovolal věkový rozdíl, jsem jim sdělil, že udělaly dobře, když se na mě obrátily, bylo načase, octly by se nevědomky v opravdovém nebezpečí: podhuštění mohlo vyvolat ztrátu přilnavosti, vůz mohl vyjet z dráhy, v krátké době byla nehoda téměř nevyhnutelná. Zareagovaly dojatě a nevinně a kaštanka mi položila ruku na předloktí.

            Je třeba uznat, že práce s těmito přístroji je dost otravná, musíte sledovat pískot zařízení a před zašroubováním ventilu ho různě nahmatávat, souložit je vlastně jednodušší, intuitivnější, jsem si jistý, že by v tom se mnou souhlasily, ale nevěděl jsem, jak takové téma nastolit, zkrátka jsem vyřídil levou přední pneumatiku a rovnou i levou zadní, klečely vedle mě, s krajní pozorností sledovaly mé pohyby, přičemž si špitaly různá „Chulo“ a „Claro que sí“, načež jsem jim předal štafetu a vyzval je, aby se pod mou otcovskou záštitou postaraly o zbývající kola.

            Bruneta, impulzivnější, jak jsem cítil, se rovnou pustila do levého pravého kola a tam to začalo být hodně těžké, jakmile si klekla a ve snaze kontrolovat ventil vystavila zadeček, tak kulatý v těsných kraťasech, myslím, že musela soucítit s mým rozrušením, takže mě dokonce na chvíli objala sesterskou paží kolem pasu.

            Konečně nadešla chvíle zadního pravého kola, nyní v kaštančině režii. Erotické napětí pokleslo, ale zvolna ho překrývalo napětí milostné, neboť jsme všichni tři věděli, že jde o poslední pneumatiku, a pak jim nezbude než pokračovat v cestě.

            Setrvaly se mnou nicméně ještě několik minut, plných poděkování a líbezných gest, a jejich chování nebylo čistě teoretické, tedy to si aspoň říkám teď, po několika letech, když si někdy připomenu, že jsem vedl v minulosti erotický život. Ptaly se mě na mou národnost – asi jsem se nezmínil, jsem Francouz –, na to, jak se mi líbí kraj, a hlavně na to, jestli znám nějaká fajn místa. V jistém smyslu ano, byl tam tapas bar, jenž nabízel i bohaté snídaně, přímo naproti, kde jsem bydlel. Byl tam i noční podnik, který s trochou velkorysosti šlo označit za fajn místo. A jak řečeno, bylo tam místo, kde jsem přebýval, a mohl bych je tam nechat přespat, tedy aspoň jednu noc, a tam jsem si říkal (ale možná si to zpětně vymýšlím), že to by bylo vážně fajn. Nic z toho jsem však neřekl, vzal jsem to souhrnně a vysvětlil jim grosso modo, že oblast je příjemná (což byla pravda) a že se v ní cítím šťastný (což pravda nebyla a blízký Yuzin příjezd to rozhodně zlepšit neměl).

            Konečně s máváním odjely, volkswagen brouk opsal na parkovišti polokruh a vjel na přivaděč na státní silnici.

            Tehdy se mohlo stát několik věcí. Kdybychom byli v romantické komedii, po několika vteřinách dramatického váhání (s důrazem na herecký výraz, viděl bych takového Keva Adamse) bych skočil za volant svého meďoura s náhonem na čtyři kola a rychle bych brouka dojel na dálnici a předjel ho za trochu pitomé, ale mohutné gestikulace (jak to herci v romantických komediích dělají), holky by zastavily na krajnici (v romantické komedii by tam vlastně spíš byla jen jedna holka, nejspíš kaštanka) a v hukotu tiráků, jež by nás míjely o několik metrů, by došlo k různým dojemným lidským pohybům. Tvůrce dialogů by si v téhle scéně měl fakt dát záležet na textu.

            Kdybychom byli v pornofilmu, pokračování by bylo ještě předvídatelnější, zato význam dialogů menší. Všichni muži chtějí čerstvou a erotickou kořist se zálibou ve švédské trojce – tedy skoro všichni, já v každém případě.

            Byli jsme v realitě, a tak jsem se vrátil domů. Postihla mě erekce, což nebylo vzhledem k průběhu odpoledne nijak překvapivé. Vypořádal jsem se s ní obvyklým způsobem.

Michel Houellebecq se narodil v roce 1958 a od dvaceti let se pohyboval v literárních kruzích. Vliv na něho mělo přátelství se slavným autorem francouzského nového románu Michelem Butorem. Začal jako básník, publicista, romanopisec a fotograf a vystupoval i na koncertech jako rockový hudebník. Autorovou románovou prvotinou je Rozšíření bitevního pole (1994). Kritika knihu nejprve odsoudila pro „zvrhlé a pornografické pasáže“, ale čtenáři brzy vykoupili původní náklad i reedice. Kultovní román, přeložený do více než dvaceti jazyků, byl v roce 1999 zfilmován, a roku 2004 vyšel i česky v překladu Alana Beguivina. Román Elementární částice (1998, česky 2007) – v roce 2006 rovněž zfilmovaný – vzbudil protichůdné ohlasy nebývale posměšným tónem, doplněným sociologicko-analytickou studií soudobé Francie a popisy erotických scén různě namíchaných párů i „nepárů“. Roku 2001 vyšel Houellebecqův román Platforma (česky 2008), v němž autor kriticky mapuje současný stav západní společnosti. V roce 2005 vyšla próza nazvaná Možnost ostrova (česky 2007), roku 2010 kniha Mapa a území (česky 2011), za kterou obdržel prestižní Goncourtovu cenu, a v roce 2015 pak román Podvolení (česky 2015).

Přeložil Alan Beguivin, nakladatelství Odeon, Praha, váz., 352 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP