Ag Apolloni: Vytí vlka, vlka vytí (ukázka z knihy)


Vlk samotář – tak trochu zatracenec, tak trochu punker – na symbolické pouti dantovským peklem, při níž odvážným způsobem poodkrývá, co se mu honí hlavou. Autorovo alter ego tak naráží na otázky sociální a politické bezmoci současného Balkánu, na problém rozkladu vzdělávacího systému, rostoucího náboženského extremismu či historické mytizace.

Ag Apolloni. Foto: OrjelaStafasani, CC BY-SA 4.0

 

Paralelně a velmi otevřeně, až Bukowského stylem, líčí také milostné a sexuální vztahy a různé stupně jejich marnosti. Dílo je protkáno všudypřítomnou melancholií a vztekem doprovázeným notnou dávkou humoru s odkazy – často „akademicky“ vysvětlenými jako poznámky pod čarou – na současnou pop music, malířství, film a divadlo. Autorův stylistický rejstřík je neuvěřitelně široký: od nejhrubšího kosovského dialektu po slovník univerzitního pedagoga.

 

Ukázka z knihy:

MŠE V PEKLE

Milá čtenářko, budu upřímný: tuhle knihu nepíšu z náklonnosti ke korespondenci, ale z lásky, kterou chovám k tobě. Je to první a poslední kniha, kterou píšu na objednávku, protože zpravidla raději píšu to, co mi diktuje srdce, a ne to, co po mně chtějí ostatní. A poněvadž jsi po nějakou dobu byla srdcem mým, musím tiše konstatovat, že jsem neporušil své zásady. Jednoho dne budeme možná naši lásku nazývat bájí, protože časový odstup způsobuje, že fakta blednou a hypotézy sílí. Protože tentýž odstup nechává zapomenout tomu, co bylo řečeno námi, a přidává na intenzitě toho, co ostatní budou říkat o nás. Vzhledem k tomu, že tento text je schizofrenní povahy, rozhodl jsem se, že ho vyléčím tím, že naše stíny chycené v síti nakonec otrávím. Napřáhl jsem se a zamířil jako Vilém Tell, zasáhl jsem střelce a vysvobodil jsem střeleného, protože autor a vypravěč nemohou existovat vně textu, stejně jako autor a čtenář nemohou existovat uvnitř.

            Vzhledem k tomu, že mě v této knížce považuješ za spisovatele a profesora, vystavěl jsem román jako jakousi brikoláž mezi vyprávěním, dialogem a esejí. Mám pocit, že už jsem ti pověděl o brikoláži. Pokud někdo nazývá brikoláží potřebu vypůjčit si něčí koncepci z tradičního textu, který je víceméně koherentní či v dekonstrukci, pak je třeba říci, že veškerý diskurz je brikoláží. Tak děl velký dekonstruktér.4 Brikoláž je sestavení nebo vytvoření určitého díla z různých částí, které máš k dispozici. Čili udělat brikoláž v podstatě znamená vzít něco tu a přidat zase tam, abys ve výsledku vytvořila nové dílo ze starých věcí. No, a i do této knihy jsem vložil jak různé fragmenty z mého života a díla, tak i citáty a odkazy z různých odvětví.

            V této knize se obracím přímo k tobě, i přes dilema, zda jsem tento příběh neměl raději vyprávět blízkému příteli jako v případě Werthera, který se svěřoval svému druhovi s láskou, již cítil k Charlottě. Jenže já jsem osamělý vlk a zcela bez přátel, proto jsem se také rozhodl, že tě oslovím přímo a se srdcem na dlani.

No pleasures here on earth I found

For in this world I’m bound to ramble

I have no friends to help me now5

Jsem si jistý, že jsi měla pochybnosti, zda slovo dodržím. Já, který nepřetržitě o všem mlčel, zatímco ty jsi nepřestávala mluvit. Mlčení je oceán, mluvení řeka, toto dí učenec Rúmí. Já, bijec tvých odpovědí, který se na celou smršť tvých telefonických zpráv sotva přiměl k tomu, aby ti opáčil jedním nebo dvěma slovy, já že bych měl dodržet slib a napsat knihu jen pro tvé potěšení? A to si můžeš být jistá, že jsem v životě nebyl tak upřímný jako při tomto vyznání, při němž se tu před tebou zpovídám jako před knězem. I never open mysem this way.6

            Zcela jsi mi zatemnila mozek všemi těmi otázkami o literatuře, lásce a životě… Ptala ses na vše. Mě, který neví nic. A v jedné takovéto temné chvilce, když jsem cítil, že to se svým mlčením přeháním, jsem ti řekl:

            „Na všechny tyto dotazy musím odpovědět románem.“

            „Román?!“ řekla jsi a dívala se na mě těma očima hladovýma po poznání i lásce (ať už to zní jakkoli pateticky). „Napíšeš ho? Pro mě? Jak? Kdy? Vážně?“

            Celá jsi se rozzářila, když jsem ti přitakal. Nikdy by mě nenapadlo, že může být někdo nadšený z toho, že jiný píše, zejména ne dnes, kdy je mnohem pravděpodobnější potkat klokana než potkat čtenáře.

            „Ale víš co?“ vzpomínám si, že jsi řekla.

            „Hm?“

            „Nemusíš se snažit věci v tom tvém románu komplikovat (raději ho nazvu mým románem, koneckonců ho píšeš pro mě!). Ono všechno, co z tebe vychází, je komplikované!“

            Způsob, jakým jsi začala mluvit o mém románu, pardon, tvém románu, nebo přesněji o našem románu, mi připomněl jednu bezcitnou čtenářku, která spisovatele mučila pro vlastní potěšení. A jako naschvál začal padat sníh, snad aby se vyrovnal jejímu chladu. Díval jsem se na vločky, jak nám padaly nad hlavami a vzpomněl jsem na verš: Pomalu mi do vlasů padají vločky papíru…7

            Ach, ty zatracené verše! Myslel jsem si, že z té mrtvé knihy se už nemůže nic narodit, ale byl jsem na omylu. Díky té knize spatřila světlo světa tvá láska, pardon, naše láska, a protože to nestačilo, dala vzniknout i tomuto románu jako důkazu lásky rychlé a divoké. Když říkám rychlé, myslím rychlost, s jakou jsi mi vstoupila do života, když říkám divoké, myslím… Ach, zatracená morálko!

            Neustále padal sníh a mně ty verše nechtěly dát vůbec pokoj:

Zima bílou přikrývku přitáhla blíž

Jaro, mé ztuhlé tělo probudíš

Ag Apolloni: Vytí vlka, vlka vytíAle tys nepočkala na jaro a přerušila jsi můj zimní spánek. Vycházel jsem z posluchárny a potkal kolegu, který mě zval na kafe, když jsi najednou jako černý panter zařvala:

            „Pane profesore!“

            Zastavil jsem se.

            „Omlouvám se… mám tu pro vás text… dopis…“

            Vzal jsem ti ho z ruky a začal v něm listovat, nevzpomínal jsem si, že bych ti to někdy dal za úkol.

            „Prosím, neprohlížejte si to tady…“

            Složil jsem lístek, vložil jej do náprsní kapsy kabátu a spěchal za kolegou.

            Jak jsem tak popíjel kafe u stolu, kde jsme již seděli čtyři a kde mě akademická debata nezaujala, vyndal jsem papír a viděl začátek: Milý Básníku. Nastražil jsem uši jako vlk. Dopis jsem opět rychle složil a snažil se vypadat, že jsem velmi zaujatý rozhovorem odehrávajícím se u stolu. Moje mysl však mezitím bloudila za tebou. Vzpomněl jsem si na tvé oči lpící na mých rtech, zatímco jsem sloužil mši před božími ovečkami. Nebyl to pastýř, který se na ovci díval vlčím pohledem, tentokrát to byla právě ovce, která se na pastýře dívala hladově. Je to divné, ale tahle mše se odehrávala v pekle mezi ďábly.

            Jak jsme se dostali až sem?

            Bylo zatmění a poledne vypadalo jako půlnoc. Já, oblečený v černém kabátě, límec zvednutý nahoru, jsem se ve svém vysokém a štíhlém těle procházel kampusem alma mater, před kterým stála obrovská socha velkého černého havrana. Možná že absence světla v tomto románu je způsobena právě havranovým stínem. Stínem, z něhož není úniku?

            Podali jsme si s děkanem ruce a posadili se proti sobě. Náš rozhovor sledovala dřevořezba visící na zdi. Byl na ní vyobrazen náš národní hrdina v přilbě s trčícími kozlími rohy. Přitakal jsem na znamení souhlasu a oba jsme vyšli ven, abych se seznámil se svým novým pracovním prostředím. Dole na schodech nás jeden z referentů pozdravil jedním selam alejkum.8

            „Musím tu mluvit arabsky?“ zeptal jsem se děkana.

            „Ne, ale nemůžeme zabránit mluvit arabsky těm, kteří arabsky mluvit chtějí,“ opáčil, zatímco mě čekal na konci chodby.

            Vzhledem k tomu, že jsem měl už delší bradku, je dost možné, že si ten chlápek myslel, že jsem věřící. Pravda ale je, že moje víra stojí padesát centů. Její cena se zvedne na jedno euro jen v případě, že potřebuju dvě žiletky.

            V prvním patře uprostřed chodby visela velká kopie triptychu Zahrady pozemských rozkoší. V posluchárně jsem pak pootevřenými dveřmi zahlédl bez ladu a skladu: stojany, plátna, barvy, štětce, obrovské skicáky, skalpely, sochy a všelicos jiného. Profesorka zrovna kárala studenta, který byl rozhodnutý nevytvořit portrét, protože mu to jeho víra zakazuje.

            Ve druhém patře uprostřed chodby visel plakát Fantoma opery, v posluchárně pak jsem zpoza polorozbitého skla na dveřích viděl hudební nástroje, které zavřely ústa, a partitury, které rozevřely křídla. Mezitím plešatý profesor huboval neoholeného a neučesaného studenta, který odmítal hrát ¾ rytmus. Podle něj šlo o rytmus se sexuálním kontextem a jeho morální kodex mu něco takového prostě nedovoluje.

            Ve třetím patře uprostřed chodby visela obrovská fotka s pozvánkou na promítání filmu o hraběti transylvánském. Uvnitř posluchárny Julie odmítala políbit Romea, protože byla zasnoubená, zatímco Kněz se vzpouzel tomu, aby si na krk pověsil kříž, protože je muslim.

            Ve čtvrtém patře uprostřed chodby visel Obraz Doriana Graye. Uvnitř posluchárny profesor přednášel. Někteří studenti měli oči zavřené, jiní se mu dívali přímo do očí a přitom nesundali z uší sluchátka. Jedna zahalená dívčina se snažila profesora opravit, když tvrdil, že první kniha na světě byla napsána na svitcích. Namítala, že první kniha sestoupila ze sedmého nebe v sedmém století, sedm století před vynálezem tiskárny.

            „Tady budeš učit!“ uslyšel jsem děkanův hlas.

            ‚Panebože,‘ povzdechl si můj ateizmus.

            (…)

4/ Jacques Derrida, L’ecriture et la difference (1967). [Dle albánské předlohy přel. O. B. Borshi.]

5/ Dick Burnett, „I’m a man of constant sorrow“ (1913).

6/ Metallica, „Nothing else matters“ (1992).

7/ Tyto verše a mnoho dalších, u nichž není uveden odkaz na sbírku původu, pocházejí z knihy Zomb nebo z novin či časopisů, v nichž byly publikovány, a jejich tvůrcem je autor tohoto románu.

8/ V arabštině je (as-)salam alejkum muslimský pozdrav, volně přeložen znamená mír s tebou.

Ag Apolloni (*1982) je současný kosovský prozaik, básník, dramatik, esejista, kritik a vysokoškolský pedagog. Vystudoval dramaturgii na Umělecké fakultě a albánskou literaturu na Filologické fakultě Prištinské univerzity, kde získal i doktorát a dodnes přednáší. Působí také jako šéfredaktor kulturního časopisu Symbol.

Přeložila Orkida Backus Borshi, nakladatelství Kniha Zlín, Praha, 2019, váz., 264 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP