Bohumil Ždichynec: Srdce v mrakodrapu (ukázka z knihy)


„Život má v sobě nepokoj, touhu a rytmus, nepřestává naléhat svou zvláštní radostí i smutkem zvonící hrany,“ říká úvodem své nové básnické sbírky Srdce v mrakodrapu její autor, český lékař, básník a esejista Bohumil Ždichynec, který se stal například vítězem básnické soutěže Rimbaud´s not dead! (2016) a je nositelem British certificate of BPH, British Publishing House LTD.

Bohumil Ždichynec. Foto autor

 

Básník a lékař duší i těl v jedné osobě, nepochybně prožívá v druhé dekádě třetího tisíciletí cosi jako požehnané tvůrčí období, po biblicku jde o sedm „nehubených“ let poetického psaní, jak připomíná literární historik a Ždichyncův dvorní kritik Vladimír Novotný. Vydává totiž jeden básnický svazek za druhým a obvykle se jedná o náročný výběr z většího množství poetických textů.

Stejně jako ve sbírkách Hamlet v tekuté době a Hranatej svět se autor přiklání k žánru živé filozofické lyriky, která střídá vícero stylových poloh, a to vše prokládá několikařádkovými úvahami, kam směřujeme a kam dospějeme. Jak pravil Seneca: Není to délka básně, co činí báseň krásnou a není to délka života, ale jeho kvalita, co dělá život krásným – filozofova slova, která zaznívají hned zkraje básnického opusu, vystihují to, oč autorovi jde především, že i díky básnickému pohledu na svět, je život ještě nádhernější, plnější a dychtivý po nových prožitcích.

Ve Ždichyncově podání se ocitáme v zázračném prostředí poezie. Je tu věčně zelený strom poznání, složité dýchající organismy vrostlé do krajiny, buněčný svět čerpající živiny z vnitřních konfliktů přírodních emocí. Planeta je jako jedinečný živý tvor, v jehož útrobách tkví počátek, jádro pravdy i světlo na konci tunelu. Jsme účastníky vzrušujících setkání s lidmi na hranici mezi nebem uzdravení a infernem umírání. Zrcadlové neurony otiskly intenzitu prožitků v podvědomí a otevřely třetí oko: čas v jiné formě.

Současný básník ve velkoměstě, básník i poutník v jedné osobě, dvě bytosti, které si kladou fundamentální otázky. Pojďme si připomenout alespoň ty nejnaléhavější, které v Srdci v mrakodrapu pojmenovává, například: Jak se svět proměňuje? Má anděl duši, může ji vůbec mít? Je pro nás ráj již uzavřený, či nikoli? Co ale bylo dřív? Je už za dveřmi budoucnost? Komu zvoní hrana? Jak to všechno bylo doopravdy? Co lidstvu přináší postcivilizace? V čem spočívá umění žít? Jak žít?

 

Ukázka z knihy

Město v obraze                                                                                                  

Poznat nehybnost tohoto města,
vstoupit tam a dotknout se prostoru,
dýchat v explodujícím davu

vydýchaný vzduch křižovatek,
nechat srážet dech jako rosu
v zamžené výloze bulváru,
než přijdou účty za život na dluh
a sdílená lež připomene pravdu.



3D model mamutího sídliště

Střepy mrakodrapů z nanouhlíku a grafenu
strmí v stonásobku newyorské výšky v 3D tisku,
pod zemí a ve vzduchu pulzují magistrály.
Shanghai Tower směšným trpaslíkem
mezi třicetikilometrovými obry.
Vizionář Jules Verne se obrací v hrobě,
jaký jsme vyprojektovali manuál snů
v krevním oběhu planetárního megapole.

Vedle stoických sikhů s vousy a turbany
v zoogalerii zní fónické verše kyborgů.
Na iPadu stromy otáčejí hlavu za vánkem,
který nevane, na umělých větvích
dožívají poslední ptačí dinosauři.
Meziplanetární prostor křižují raketoplány.
Syntetická inteligence dme se v pýše,
podobna nedokysličované krvince.

                                                                                                            

Srdce v mrakodrapu

Když stín jak splín se vtírá do žití,
planoucí svíce vstříc tmě rozsvěcí
duši osamělých hvězd,
náměsíčnou naději přežít svět.

Vystoupíš ze sebe a podíváš se zpět.
Jsi okamžikem, jdeš a nevíš o tom.

                                                                                                                                           

Město sdílí ekumenický příběh

V čekárně zubního lékaře se sešli:
Vozíčkář ochrnutý po mrtvici
a jeho asistent se zlomeným zubem,
muž s vytetovanou kotvou na tváři
a žena s chlapečkem v kočárku.
Navzájem se neznali, sblížila je událost:
Vynucovali si pozornost dítěte
vytrženým zubem.
Všichni se tomu smáli.
Vymítači ďábla i jejich médium.



Bohumil Ždichynec: Srdce v mrakodrapuCestou v tekuté době

Být ve střehu, mít den s lákavými bonifikacemi.
Neváhej a využij slev, množství produktů omezené.
Nepropásni nejlákavější nabídky roku, do uší buší
marketingoví manipulátoři.
Blackout mysli trvá dlouho, chceš někam pryč.
„Kam to bude?“ ptá se šofér hybridního taxíku Uber,
„jsem si vlastním šéfem a mohu řídit, kdy se hodí,
platby mi chodí každý týden.“
Odpovím mu: „Jsem hostující profesor poezie,
odvezte mne domů.“
Moudrost těla udržuje stabilitu nutnou k životu.



Samá voda

Kapku po kapce, v dlouhých provazcích,
štěstí se spouští z nebe,
aby očistilo tvé šlépěje.
Jako bys tu byl jen na chvíli,
sen se v kaluži zachvěje.



Faktor XY

Prostor se smršťuje, vysněný svět
stává se manažerem smrti,
chystá se jiné převzetí epochy,
antikoncepce plošně nefunguje,
populace lidská roste k jateční,
z nůžek mezi bohatstvím a bídou
mohou se stát nože gilotiny,
kdo tohle poznání civilizace odčiní?



Kralupské memento

V reality show brutality 20. století
nad kralupským hřbitovem
místo havranů krouží drony.
Slepě se Nobelistovi vysmívají
ve vzpomínce na bombardování.
Za náhrobkem spí ztracené oči
v básníkově fikci, že dívka žije.
Poezie se mlčky navrací
na safari generační paměti
v odvěké hře lásky a smrti.



Přiletí Ufoni?

Už jsou tady, brázdí ulicemi Prahy,
vypadají jako normální lidé,
ale místo v kostele klečí na ulici
a nastavují prázdné dlaně.
Odlišuje je přístup k životu,
tvrdí streetworker.
Řekněte sudičky: Proč bolí dnešek,
nikoli včerejšek a zítřek?



Housle

Táhlá píseň rty dotýkající se vln,
očima nad hladinou laská usínající slunce.
Pod hladinou leží potopená loďka snu
a v ní houslový klíč.
Vezmu naději a klíčem odemknu čas,
než sen zmizí.
Jako splín ve stínu s vteřinami uplývá
ztracené pírko labutí, v srdci zpívá a sní.



O bolesti

Pálivá, drásavá, vystřelující.
Také tepající, bušící a drtící.
Někdy výjimky potvrzují city.
U Rembrandtovy Betšeby v lázni
tvář vyzařuje něhu,
a přitom identifikuji karcinom
levého prsu.

Jako dýka zabodnutá v hrudi
bolí infarkt myokardu,
stvrzuje další nemocný.
Ale jen tvá matka ví,
že nejsilnější je porodní bolest.
Není však trvalá
a je vykoupená štěstím.



Jádro historie

V Göbekli Tepe rytina Supího kamene oživlou vzpomínkou
bezhlavého muže na sloupu chrámu po dopadu meteoritů.
Povětří malé doby ledové rozkládá hmotu, děj svádí gluony
a kvarky k stoické výpovědi.


Kubistický obraz se vrací otiskem morfické rezonance
k cyklické změně, globální paměť se utrhla ze řetězu.
Naše budoucnost? Ta se rozlije v oceánu.
Londýn i New York pod vodou, stavme Noemovu archu.



K počátkům anesteziologie

Na dýchánku v Edinburghu porodník James Young Simpson
nabídl návštěvníkům těkavý prostředek – chloroform.
Hosté sršeli vtipy a uvolněně se smáli, ráno je probudilo pod stolem.
Lékařova sestřenice s výkřikem: Jsem anděl!
padla na zem.
Přišla řeč na rodičky a tak byla roku 1847 objevena narkóza.



Robotická housenka

Naprogramována a vpravena do těla injekcí či ústy
nanorobotická housenka s magnetickým pohonem
klouže tělesnými dutinami, veze na míru elixír žití
a odvrací fantom smrti od břehu řeky Stix.
Do ticha mikrosvěta vkráčela buněčnými dveřmi
a nezůstala nevyslyšena,
po skončení svého poslání se beze zbytku rozloží.

Tělo je jako nové, zformováno z toho prastarého,
a lidská mysl může znovu vzhlížet ke hvězdám.
Umění a medicína mají k sobě odedávna blízko,
bez bílých plášťů by ryzím snům zakrněla křídla.



Memy

V hipokampu mozku mám buněčný software,
spící muzeum lásky a živoucí univerzitu bytí,
kde archivuji v průběhu roků své engramy.
Občas některá stopa uvolní reflexivní báseň,
kámen mysli, aby se zrcadlil v duze nad propastí,
slunce lehounce hýčká nenaplněné sny.
Po nevědomé obloze plachtí myšlenkoví ptáci
a já se chci zbavit toho, o čem mlčím.



Hudba z dáli

Červánky zapalují na hladině svíci,
na obloze mizí bílá čára za zvukem,
vábí mne hudba rybích vln
s barevnou předehrou listí na pobřeží.
Nad hlavou visí nehybné káně
se svěšenými křídly, v dálce nezměrné
bezhlasí vesmíru.
Objímá mne průzračné ticho,
s odletem tažných ptáků kraj oněměl.
Stébla trav se nehýbají, z hloubi země
pohyb se vrací ke mně.


Vydal AESCULAPUS, Praha 2019, vázaná, 315 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP