Paolo Sorrentino: Všichni mají pravdu (ukázka z knihy)


Románová prvotina jednoho z nejslavnějších filmových režisérů současnosti. Oscarem oceněný film Velká nádhera, komediální drama Mládí nebo populární seriál Mladý papež – to jsou jen některá díla Paola Sorrentina. Italský scenárista, režisér a herec se mimo filmovou tvorbu úspěšně věnuje i literatuře.

Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk (2001), ztvárněný Tonim Servillem.

 

Románový debut, ve kterém autor prostřednictvím hlavního hrdiny otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog, byl nominován na cenu Premio Strega a je přeložen do mnoha světových jazyků.

Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk (2001), ztvárněný Tonim Servillem. Jeho rodištěm je Neapol, ovšem ta, již už známe jen z dobových filmů, stará a prostá Neapol, kterou Tony Pagoda, s nímž se setkáváme v jeho čtyřiačtyřiceti „nabušenejch“ letech, co „za sebou táhne a co nepočítá“, neustále hledá a svérázně oplakává.

Těžištěm románu je líčení jedné nekonečné kokainem posněžené neapolské neděle roku 1980, kdy jsou všichni už pár dní „tak nějak zlejší“; v Tonyho vzpomínkách se ale vracíme i do minulosti, do poválečné bídy a na počátek ekonomického zázraku, do časů, kdy ho tížilo panictví a kdy netušil, že svědomí člověka tíží mnohem víc. Po stovkách erotických dobrodružství a horách vyšňupaného koksu se Tony, stále otřískanější životem, ke kterému je přesto přisátý „jako polyp na útesu“, kotrmelci i pomalými obloučky „došmejká“ až do nezářné budoucnosti, do našeho nového tisíciletí charakterizovaného všeobecným úpadkem a „slovní anorexií“, která pro takového pyrotechnika bujících adjektiv a překvapivých metafor, jakým je Tony Pagoda, znamená smrt kultury a degeneraci společnosti.

Kdo postrádá smysl pro nuanci, jež má pro našeho vypravěče naopak zásadní význam, mohl by Tonyho odsoudit jako cynika, kterému není nic svaté, a přitom je to jen lovec epifanií, nostalgický hledač autenticity, velké dítě, které chtělo celý život jenom zestárnout a které se na nás obrací baudelairovským oslovením „čtenáři, pokrytče, můj bližní, drahý bratře“.

 

Ukázka z knihy:

PŘEDNÁŠKA ČÍSLO JEDNA O SVÁDĚNÍ

Rytmus

Obracím se na vás, na ty, co stejně jako já nikdy nebyli žádný krasavci. Zkrátka na ty, co když kolem projde ženská, tak po vás nezačne šílet, dost možná si vás ani nevšimne, takže je nad slunce jasný, že vám zbejvá jen jedna jediná zbraň, ale taková, co dovede bejt silná a všemocná a může skály lámat: slovo. Hezouni a krasavci, vy můžete tuhle přednášku rovnejma nohama přeskočit, nezajímáte nás, ale není v tom žádná závist, jasný? Jenže víte, jak to chodí, krasavci, vy si támhle stoupnete a ženský přijdou, nemusíte hnout ani prstem, jenom se vyhřejváte na výsluní svý krásy, z tý vy žijete. Ale jo, rysy máte jaksepatří, jenže co se stane, když jste nikdy nemuseli rozvíjet jiný schopnosti? Stane se to, že jinak jste fádní a nezajímavý, schází vám smysl pro humor, protože jste ho v životě nepotřebovali, při dobývání si s ničím nelámete hlavu, a to z vás dělá suchopárný a tichý osůbky. Jedinej myšlenkovej výkon, co jste schopný dát dohromady, je ten dementní nápad s předstíraně tajemným pohledem. Jste patetický a jste mi k pláči nebo k smíchu, sám nevim. Nezajímáte nás. Co tajíte? Velký hovno.

            Existujou i výjimky, to musím říct, když se teď momentálně zabejvám esejistikou. To platí pro mýho maestra Mimma Repetta, kterej nikdy neusnul na vavřínech svý mimořádný krásy a rozvíjel jak osobní kouzlo, tak svůdcovskej um, duchaplný maximy i fantastický songy. Mimmo je muž, co trpěl, a svoji krásu nechává v pozadí. Jenže on je výjimka.

Zpátky k věci.

Paolo Sorrentino: Všichni mají pravdu            Ne že by stačilo jen umět dobře mluvit.

            Potkáte univerzitního profesora, to je sorta, co umí artikulovat, to si pište, žvaní se zadrženým dechem bez kyslíkový bomby, je jako řetězovej dopis, co posílá jen on sám, zkrátka nikdy nepřihraje míč, jako když hrajou fotbal jedináčci. Jenže se stává, že ve druhý kapitole jeho konverzace se žena na opačným konci, jakkoli má zájem, na to vemte jed, nedokáže rozhodnout, jestli má umřít hrůzou nebo nudou. V nohou má tik, škube s nima v epileptický křeči, jako když jste uvězněný na sedadle v kině a dávaj film, kterej vám připadá jako neuvěřitelná sračka. A v tý chvíli, jen buďte v klidu, inteligenti, ta žena myslí jen na jedno, na tohle: kolik je hodin. Chtěla by se nenápadně mrknout na hodinky, ale připadá jí to nevychovaný. Takže pošilhává po těch vašich, jenže má ze svý strany ciferník vzhůru nohama, a tak není snadný pochopit, kolik je, a já dobře vím, že si ve svý nadutosti s potěšením myslíte, že si prohlíží vaše ruce, v duchu už slyšíte přísliby hlazení, říkáte si, že za chviličku vám poví, že máte krásné ruce s dlouhými prsty, štíhlé, moudré, chlupaté. Jste přesvědčený, že se vám tohle chystá říct, a ona je zatím už vynervovaná a umořená tím vaším pomalým a patetickým hláskem, tu hlubokým a tu zase teploušským, no zkrátka už je v posledním tažení, a tak si dodá odvahy a zeptá se vás:

            „Promiň, můžeš mi říct, kolik je hodin?“

            Tak na tohle se vás zeptá. Vy to nikdy nepřiznáte, protože vy inteligenti jste v duchu buzeranti, ale je to pravda.

            Zkrátka, tohle všechno vykládám, jen abych řek různý věci, především to, že nás nezajímaj ani krasavci, ani tyhle myslitelé z okresního přeboru. Co zůstává? Pár věcí a pár šancí.

            Jen na úvod, je lepší plácnout kravinu tisíciletí než se plácat v klišé. Nic, co je klišé, se nesmí říkat. Vypadá to jako banalita, ale není, vzhledem k tomu, že když se nám nějaká ženská líbí, emoce vyletěj do závratnejch vejšek, a když se emoce takhle chovaj, tak mozek dokáže vyplodit jen otřepaný fráze. A čím víc otřepanejch frází vypustíte z pusy, tím horší máte o sobě mínění, tím jste neohrabanější, tím víc klesáte na mysli, tím víc dejcháte na krk chuti hodit flintu do žita, tím víc cejtíte ve vzduchu porážku, tím víc zrádcovsky omlouváte svoji potřebu — vymyšlenou — sólovýho života. Ne. Tuhle spirálu si zakažte. Ne. Teď to nesmíte vzdát. Tady je ještě spousta práce, chce to trochu snahy. Pořádně máknout, jako na galejích. Musíme bejt jako z gumy. Ohebný. A houževnatý, jako všichni zkrachovalci, nic jinýho nejsme.

            Jenom hezounek si může dovolit říct:

            „Je to pěkná restaurace.“

            Vy musíte říct:

            „To místo, co sem vybral, je pro cikány dobrý.“

            „Co to znamená?“ zeptá se ona s mírným údivem.

            Mírnej údiv je dobrej, obava, že to nepochopila, je zbytečná, jednoduše proto, že ona si nikdy nepomyslí, že to nepochopila, vždycky dá přednost tomu druhýmu úhlu pohledu: že vy nevíte, co říkáte.

            „To znamená, že ty i já jsme volný jako cikáni, já ale mám díkybohu kromě maringotky taky dům.“

            Tohle musíte pronýst jen ledabyle, ne jako kdyby to byl největší fór století. Ona bude ještě trochu zpitomělá, neví, co si o tom myslet, a hned má cíl: pochopit, co si myslet o vás, a možná se i usměje. Jenže vy hned vzápětí, rychlí jako puma, změníte téma. Skutečný tajemství spočívá v tom, nedopřát jí moc času na přemejšlení. To proto, že nejsme krásný, a když ji necháme o samotě přemejšlet, tak vmžiku dojde k závěru, že s váma nechce bejt.

            Vaše vyvolená obvykle vychází z bytu pevně přesvědčená, že k ničemu nedojde, i když se jí na startu líbíte, vždycky si myslí, že se stane velký kulový. Je na vás, abyste prolomili hradby, je na vás, abyste zvrátili její původní a předem daný rozhodnutí. Mám ten dojem, že jsem pochopil, že pokud jde o milostný vztahy, jsou ženský obvykle svázaný nějakou vnitřní leností. Imperativ, co jim pořád šrotuje v hlavě, zní nějak takhle: „Ne, nechci, teď ne, ne, díky.“ Úzkostlivý matky z nich vytrénovaly olympioničky v tvorbě dokonale vybroušenejch forem odmítnutí. Kolonizovaly dívčí mozky, protože nás, cizí chlapy, hlučný lovce odvážnýho sexu, nenáviděj.

            Zezačátku je to samý odmítání. Ne, který se promění v naprosto zřetelný ano a pootevřený rty, který se nemůžou dočkat vašeho příštího vtipu. Ale jen jestli mě budete dobře poslouchat.

            Protože my musíme porazit matky. A to není žádná legrace. Matky věčně zacláněj, a to až do smrti svejch dcer. Musíme zvítězit nad tím zdánlivě nezištným citem těch ženskejch zátaras, tvrdejch jako litina. Pokaždý jim musíme nabídnout jinej úhel pohledu, jinou životní perspektivu, se kterou můžou počítat. Musíme je přinutit vykouknout do světa, jako kdybysme ho vymysleli my. Motorem našeho svádění je blafování. Ale blafování s příchutí věrohodnosti. Žádnej podělanej robot Goldrake ani Fantastická čtyřka.

            Nesmíte ji nechat přemejšlet ani chviličku. V tý chviličce musíte zabrat. Házet na ni ironii lopatou. Když postrádáte ironii, ještě to neznamená, že jste nahraný. Proboha, jen žádný anekdoty. A nedělejte ze sebe v týhle chvíli komika, pokud jste to v životě ještě nikdy nezkusili. Teprve když ze zásobníku vystřílíte padesát procent ran, dopřejte jí příměří mlčenlivý pauzy, kdy si pomyslí, že nejste k zahození, přehraje si v hlavě, co jste si řekli, třeba se i na chvíli zdekujte na hajzl, aspoň bude mít na přemejšlení větší klid. Ale na záchod smíte odejít jen v případě, že jste vypotili nějakou parádní hlášku nebo bystrou průpovídku. Jak jsem říkal, když vám schází ironie, neznamená to, že jste nahraný. Existuje prostej trik, jak kompenzovat nedostatek ironie, a to je rytmus dialogu: musíte mu vnutit rytmus, co bude frenetickej, elektrickej, vzrušenej, ale ne zas moc, jinak to bude vyčerpávající, odstředivej a nesmyslnej hovor. Rozbolí ji hlava a bude toužit jen po tom, abyste se proměnili v brufen. Jenže vy nejste David Copperfield, abyste se měnili v brufen. Musíte plácat pátý přes desátý, na jednu událost, téma nebo jakoukoli volovinu nesmíte vyplejtvat víc než deset hlodů. Můžete jít přes deset, jen pokud je to jedno z jejích oblíbených témat. Jinak si víc než deset hlodů nesmíte dovolit, protože určitě nejste žádnej lumen.

            Řeč byla o rytmu. Všechny životní pocity prameněj z tohohle tajemství: z rytmu věcí. A když se věci poskládaj moc pomalu, nebo zase moc rychle, minete lásku jako nic.


Paolo Sorrentino (*1970) svou scenáristickou a režijní dráhu zahájil krátkometrážními snímky Un paradiso (Nějaký ráj, 1994) a L’amore non ha confini (Láska nemá hranice, 1998). První celovečerní film L’uomo in più (Přebytečný člověk, 2001), kterým začala jeho plodná spolupráce s tvárným hercem Tonim Servillem, mu přinesl cenu Nastro D’Argento za režijní debut. Mezinárodní uznání, jakož i nominaci na canneskou Zlatou palmu, získal za následující výrazově úsporný snímek Le conseguenze dell’amore (Následky lásky, 2004) o muži, který odmítne být poslušnou loutkou v rukou mafie. Následujících šest filmů jen potvrdilo Sorrentinův nesporný scenáristický a režisérský talent, díky němuž je považován za jednoho z největších současných italských filmařů. Nejoceňovanějším titulem zatím zůstává La grande bellezza (Velká nádhera, 2013), portrét římské smetánky nového tisíciletí z pohledu hedonistického novináře stiženého strachem z prázdnoty vlastního života, odměněný Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Významným televizním počinem je provokativní seriál The Young Pope (Mladý papež, 2016) s Judem Lawem v hlavní roli. Jako spisovatel debutoval v roce 2010 románem Všichni mají pravdu (kniha se umístila na třetím místě ve finálové pětici prestižní literární ceny Premio Strega), na který navázal povídkovou sbírkou Tony Pagoda e i suoi amici (Tony Pagoda a jeho přátelé, 2012), ve které se výmluvný protagonista románu dostává opět ke slovu. Do češtiny byla v roce 2018 přeložena próza Nepodstatné záležitosti (Gli aspetti irrilevanti, 2016).

Přeložila Alice Flemrová, nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 320 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP