Julian Barnes: Jediný příběh (ukázka z knihy)


Nový Barnesův román je příběhem lásky devatenáctiletého mladíka a stárnoucí ženy se všemi důsledky, které přináší životům obou protagonistů.

Julian Barnes. Foto: WanderingTrad, CC BY-SA 4.0

 

Stejně jako většina autorových románů je rozdělen do tří chronologicky následujících částí, v nichž dochází k postupnému odhalování a prohlubování pohledu na osudový vztah. Setkáváme se zde s některými typickými barnesovskými tématy, jako je např. role paměti a její selektivnost při vytváření našich „životních příběhů", nicméně známá kompozice nabízí ještě hlubší ponor, než je u autora zvykem, a zároveň živé dialogy, které se střídají s úvahovými pasážemi mladého vypravěče Paula.

Příběh neobvyklého vztahu je milostným románem na pozadí „drobného obrazu" britské společnosti 60. let, včetně jejích zakořeněných klišé a prudérnosti. Současně je také sociologickou sondou do problematiky alkoholismu a domácího násilí. Především je ale meditací nad příčinami a následky našich rozhodnutí a v konečném důsledku elegií o fikci a realitě.

 

Ukázka z knihy:

JEDNA

Raději byste milovali víc, a tím víc trpěli, nebo milovali míň a o to míň trpěli? Domnívám se, že je to jediná skutečná otázka.

Můžete správně poukázat na to, že to ve skutečnosti žádná otázka není. Nemáme totiž na výběr. Kdybychom na výběr měli, pak by otázka existovala. Jelikož ale nemáme, tak neexistuje. Kdo si dokáže sám určovat, jak moc bude milovat? Pokud to dokážete, pak to není láska. Nevím, jak jinak to nazvat, ale láska to není.

Většina z nás vypráví jen jediný příběh. Nemám tím na mysli, že se v našich životech odehraje jen jedna událost. Událostí je bezpočet a my je proměňujeme v bezpočet příběhů. Jen na jediném ale záleží – jen na jediném, který stojí za to vyprávět. Tohle je ten můj.

Ale hned narážíme na první problém. Jestli je tohle váš jediný příběh, pak už jste ho vyprávěli a pak zase převyprávěli nesčetněkrát – i když většinou jen sami sobě, jak je tomu i v tomhle případě. Otázka pak tedy zní: posouvají vás všechna ta nová vyprávění blíž k pravdě všech těch událostí, nebo vás od ní vzdalují? Vůbec si nejsem jistý. Dá se to vyzkoušet třeba na tom, jestli z vlastního příběhu vycházíte v lepším, nebo naopak v horším světle. Vycházíte-li v horším světle, může to naznačovat, že říkáte pravdu. Je tu ale určité nebezpečí, že se z vás při zpětném pohledu stal antihrdina, a pokud ze sebe děláte někoho, kdo se choval hůř, než tomu ve skutečnosti bylo, můžete i vy trpět určitou formou sebechvály. Budu tedy muset být rozvážný. Ostatně za všechna ta léta jsem se rozvážnosti už naučil. Dnes jsem rozvážný úplně stejně, jako jsem byl tehdy nerozvážný. Nebo tím myslím lehkovážný? Může mít slovo dva opaky?

Doba, místo, společenské prostředí. Nevím, jestli jsou v příbězích o lásce důležité. Možná za starých časů, v klasických dílech, kde zuřily bitvy mezi láskou a povinností, láskou a náboženstvím, láskou a rodinou, láskou a státem. Můj příběh takový rozhodně není. Pokud ale na tom trváte… Doba: před více než padesáti lety. Místo: asi čtyřiadvacet kilometrů jižně od Londýna. Společenské prostředí: zóna burzovních makléřů, jak se tomu tehdy říkalo – ne že bych tam za celé ty roky nějakého burzovního makléře potkal. Rodinné domy, některé hrázděné, jiné s terakotovým obkladem. Živé ploty ptačích zobů, vavřínů a buků. Silnice s odtokovými strouhami dosud nezatížené žlutými pruhy a vyznačenými parkovacími místy pro usedlíky. Byla to doba, kdy jste mohli autem dojet do Londýna a zaparkovat skoro kdekoli. Naše vlastní zóna předměstské aglomerace nesla roztomilý název „Vesnice“ a před několika desítkami let se za ní možná mohla považovat. Teď se její součástí stalo nádraží, odkud muži v oblecích dojížděli od pondělka do pátku do Londýna a někteří se tam na půl dne vydávali ještě i o sobotách. Měli jsme tam zastávku autobusové Zelené linky, přechod pro chodce se světelnými majáčky, poštu, kostel zcela neoriginálně pojmenovaný po svatém Michalovi, hospodu, obchod se smíšeným zbožím, drogérii, kadeřnictví a benzínovou pumpu, kde prováděli základní opravy aut. Ráno jste mohli slyšet sténání elektrických mlékařských vozíků (a vybrat si mezi Expressem a Spojenými mlékárnami) a večer a o víkendech (nikdy ale v neděli ráno) bafání benzínových sekaček.
            Na travnaté „návsi“ se hrával halasný, poněkud amatérský kriket a nechybělo zde ani golfové hřiště a tenisový klub. Půda byla dostatečně písčitá na to, aby se dokázala zavděčit zahrádkářům – londýnský jíl sem totiž nedosáhl. Před nedávnem se tu otevřely lahůdky, v nichž někteří viděli podvratný prvek, neboť nabízely evropské zboží: uzené sýry a hrbolaté klobásy, které visely z pavoučí sítě provázků jako oslí penisy. Mladší manželky z Vesnice však už začínaly vařit poněkud dobrodružnějším stylem a jejich manželé to většinou schvalovali. Ze dvou dostupných televizních programů se tu sledovala spíše BBC než ITV a alkohol se většinou pil jen o víkendu. V drogérii se prodávaly náplasti na bradavice a suchý šampon v malých stříkacích lahvičkách, ale žádnou antikoncepci jste si tam koupit nemohli. Smíšené zboží nabízelo místní narkoleptický plátek Inzertní věstník, ale ani ten nejmírnější erotický časopis jste tam nesehnali. Pokud šlo o sexuální artikl, museli jste si zajet do Londýna. Po většinu mého života ve Vesnici mě nic z toho nijak zvlášť netrápilo.

***

Julian Barnes: Jediný příběhTak, tím jsem si splnil povinnosti realitního makléře (jeden sídlil asi patnáct kilometrů od Vesnice). A ještě něco: neptejte se mě na počasí. Skoro si nevzpomínám, jaké povětrnostní podmínky jsem kdy za svůj život zažil. Jistě, vzpomínám si, jak mě rozpálené slunce trochu víc pobídlo k sexu, jak jsem se těšil z náhlého sněhu a jak chladné, vlhké dny vyvolaly první symptomy, které nakonec vedly k endoprotéze obou mých kyčlí. Nic významného se však v mém životě neudálo za určitého počasí, natož aby počasí cokoli významného způsobilo. Pokud vám to tedy nevadí, meteorologie nebude v mém příběhu hrát žádnou roli. Když mě ale přistihnete, jak hraju tenis na travnatém dvorci, klidně si můžete sami vydedukovat, že v tu chvíli zřejmě neprší ani nesněží.

Tenisový klub: kdo by si byl pomyslel, že by to mohlo začít právě tam? Když jsem vyrůstal, připadalo mi to jako pobočka Mladých konzervativců pod širým nebem. Raketu jsem měl a občas jsem si i zahrál, stejně jako jsem v roli nadhazovače dokázal zvládnout pár užitečných overů svými off-spiny a předvést se jako brankář solidní, třebaže občas poněkud lehkovážné nátury. Při sportu jsem býval soutěživý, aniž bych projevoval přehnaný talent.
            Po prvním ročníku na vysoké jsem trávil tři měsíce doma, kde jsem se viditelně a zcela nekajícně nudil. Dnešní mládež stejného věku si dost těžko dokáže představit lopotnost tehdejší vzájemné komunikace. Většina přátel byla někde daleko a jakési tiché, ale jednoznačné rodičovské nařízení vám bránilo vzít telefon a prostě zavolat. Nic jiného než dopis a pak odpověď. Všechno pomalé a strašně osamělé.
            Matka mi navrhla, že bych se mohl stát členem tenisového klubu, zřejmě v naději, že potkám nějakou příjemnou blonďatou Christine nebo Virginii s černými loknami a patřičnou jiskrou – zkrátka dívku, která spolehlivě, třebaže zatím nepříliš nápadně, směřuje ke konzervativním hodnotám. Prý by mě tam dokonce přihlásila. Té pohnutce jsem se musel tiše smát: jediné, co jsem se svou existencí rozhodně neměl v plánu, byl život na předměstí s tenisovou manželkou a dětmi v průměrném počtu 2,4, které bych pak zase sledoval, jak si nacházejí kamarády v klubu a tak pořád dokola, v jakési opakující se enfiládě zrcadel směřujících do nekonečné budoucnosti vavřínů a ptačích zobů. Matčinu nabídku jsem sice přijal, ale učinil jsem tak v čistě v ironickém duchu.

Když jsem se do klubu dostavil, vyzvali mě, abych si šel „pinknout“. Byla to zkouška, při níž pěkně po anglicku, mlčky a uhlazeně, hodnotili nejen můj tenisový um, ale i celkové vystupování a společenskou akurátnost. Fungovalo to tak, že pokud jsem neprojevil žádné záporné rysy, předpokládali, že budu mít ty kladné. Matka se postarala o to, abych měl tenisový dres řádně vypraný a puky u trenýrek jasně viditelné a vodorovné. Já jsem zase pamatoval na to, že na kurtu nesmím nadávat, říhat a pšoukat. Má hra se vyznačovala údery zápěstím, optimismem a ve značné míře uměním samouka. Hrál jsem tak, jak by se ode mě čekalo: žádné mé oblíbené falše a údery přímo na tělo soupeře. Podání, pak k síti, volej, druhý volej, kraťas, lob a pak hned projevit uznání soupeři („Výborně!“) a patřičný ohled na spoluhráče („Mám to!“). Po dobrém úderu jsem se tvářil patřičně skromně, po vítězném gemu jsem vyjadřoval tichou radost, po prohraném setu jsem sklesle kroutil hlavou. A protože jsem všechny tyhle polohy fingoval velmi úspěšně, přivítali mě v klubu jako dočasného, letního člena, a tudíž jsem se mohl připojit ke všem těm k Hugům a Carolinám s členstvím celoročním.
            Hugové přede mnou s oblibou prohlašovali, že jsem klubu zvýšil průměrné IQ a snížil průměrný věk. Jeden z nich trval na tom, že pro něj budu „Chytrolín“ a „Herr Professor“, což byla pohotová narážka na to, že jsem ukončil první ročník na univerzitě v Sussexu. Caroliny byly celkem přátelské, ale ostražité – s Hugy totiž alespoň věděly, na čem jsou. Pokaždé, když jsem mezi příslušníky tohoto kmene zavítal, vylouhovalo to ze mě veškerou přirozenou soutěživost. Snažil jsem se sice o nejlepší údery, ale vůbec mě nebavilo vyhrávat. Dokonce jsem praktikoval švindlování naruby. Pokud míček dopadl několik centimetrů za čáru, často jsem soupeři ukázal vztyčený palec a zařval „Výborně!“. Také podání, které skončilo o kousíček dál či vedle, jsem schválil pomalým kývnutím a odšoural jsem se přes kurt, abych přijal další servis. „Ten Paul je vážně slušnej chlápek,“ zaslechl jsem jednou uznání jednoho Huga, který se právě svěřoval jinému Hugovi. Když jsem si po prohře se soupeřem podával ruku, záměrně jsem vychválil určité stránky jeho hry. „To vaše topspinové podání na můj bekhend mi vážně dalo zabrat,“ připustil jsem zcela otevřeně. Měl jsem tam strávit jen pár měsíců a netoužil jsem po tom, aby mě poznali.

(...)

Julian Barnes (*1946) je významný anglický prozaik a novinář, jehož díla byla přeložena do více než 30 jazyků. Patří k nejvýraznějším britským autorům současnosti a proslul jako „chameleon forem“. Česky dosud vyšly jeho romány Historie světa v 10 ½ kapitolách (1994), Flaubertův papoušek (1996), Jak to vlastně bylo (1999), Arthur & George (2007), Žádný důvod k obavám (2009), Pohlédnout do slunce (2010), Roviny života (2015), Hukot času (2017) a Než potkala mě (2018).

Přeložil Petr Fantys, nakladatelství Odeon, Praha, 2019, váz., 272 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP