Christian Guay-Poliquin: Tíha sněhu (ukázka z knihy)


Do blíže neurčené vesnice, snad někde v kanadských lesích, se v blíže neurčeném čase dostane zraněný mladý muž. Lidé jsou od vzdálených měst odříznutí závějemi sněhu, jsou bez elektřiny a docházejí jim zásoby. Přesto se zraněného ujmou a ubytují ho u podivínského Matthiase ve srubu nad vsí.

Christian Guay-Poliquin. Foto: Julien Bois

 

Za dodávky potravin a za dřevo na otop se Matthias uvolí o mladíka pečovat. Občasné návštěvy řídnou, ti, kdo mohou, uvězněnou vesnici záhadně opouštějí. Matthias a jeho vnucený spolubydlící tvoří podivné společenství, plné pochopení i podezřívání. Každý má své tajemství, na které téměř bez ustání padá nový a nový sníh, jenž tíží domy i duše…

 

Ukázka z knihy:

1

LABYRINT

Rozhlédni se. Tohle místo je obsáhlejší než kterýkoli lidský život. Ten, kdo se pokusí uprchnout, je odsouzen k tomu, aby se sem touž cestou vrátil. Ten, kdo se domnívá, že jde rovně kupředu, chodí ve velkých soustředných kruzích. Tady se rukama ani pohledem nedá ovládnout nic. Tady vnější svět upadá v zapomnění a žádná paměť s tím nic nezmůže. Rozhlédni se znovu. Ten labyrint je bezvýchodný. Rozprostírá se všude, kam až dohlédneme. Rozhlédni se ještě lépe. Žádný netvor, žádná vyhladovělá šelma se v těchto spletitých chodbách netoulá. Ale jsme v pasti. Buď počkáme, až nás přemohou dny a noci, anebo si vyrobíme křídla a uletíme.

TŘICET OSM

Sníh vládne svrchovaně. Vévodí krajině, drtí hory. Stromy se klaní, klaní až k zemi, ohýbají hřbet. Podvolit se nechtějí jen vysoké smrky. Trpí, rovné a černé. Ohraničují konec vesnice, začátek lesa.

            Za mým oknem rejdí ptáci, přilétají a odlétají, hašteří se a zobou. Čas od času se některý z nich znepokojeně zahledí na poklidný dům.

            Kolmo k vnějšímu okennímu rámu je připevněná oloupaná větvička, která slouží jako barometr. Pokud ukazuje k nebi, bude hezky a sucho; pokud ukazuje k zemi, bude sněžit. V tuto chvíli je počasí nejisté, větvička se drží přesně v prostředku své dráhy.

Musí být pozdě. Neproniknutelná šeď oblohy postrádá jakýkoli odstín. Slunce by mohlo být kdekoli. Ve vzduchu tu a tam poletují sněhové vločky a lepí se na každou vteřinu. Zhruba sto kroků od domu, na mýtině, zatlouká Matthias do sněhu dlouhou tyč. Je jako lodní stěžeň. Ale bez plachet a bez vlajky.

            Na římse perlí kapky vody a stékají na špičky rampouchů. Když vyjde slunce, ledové krápníky se rozzáří jako ostré břitvy. Čas od času se některý z nich ulomí, spadne a zaboří se do sněhu. Probodne nekonečno. Jenže sníh je neporazitelný. Brzy dosáhne až ke spodní části mého okna. Potom k té horní. A už nic neuvidím.

            Je zima. Dny jsou krátké a ledové. Sníh cení zuby. Širé prostory se choulí do sebe.

TŘICET DEVĚT

Christian Guay-Poliquin: Tíha sněhuRám mého okna je vlhký. Na dřevě se vyjímají léta, houbovitá a barevná. Když hodně mrzne, obrostou krystalickou jinovatkou. Vypadá jako lišejník.

            V kamnech praská pár polen. Z postele vidím, jak se za sacím otvorem blýskají řeřavé uhlíky. Jsou to stará a masivní kamna. Jejich dvířka vržou, kdykoli se pohnou. A tahle kupa černé rozpálené litiny se stala středobodem našich životů.

            Jsem ve verandě sám. Nic se nehýbe. Všechno je na svém místě. Stolička u vchodu, houpací židle, věci na vaření, všechno. Zato na stole stojí podivný zlatavý válec. Ráno tam nebyl. Matthias určitě zašel vedle do domu. Ale já jsem to nepostřehl.

            Bolest mi nedopřává chvíli oddechu. Drží mě, svírá, ovládá mě. Abych ji vydržel, zavírám oči a představuju si, jak sedím za volantem svého auta. Když se hodně soustředím, slyším dokonce i zvuk motoru. Vidím ubíhající krajinu, oslňuje mě úběžník silnice. Zato jen co oči pootevřu, rozdrtí mne skutečnost. Jsem upoután na lůžko, s nohama v dlahách, neschopný pohybu. Z auta je hromada pokrouceného šrotu kdesi pod sněhem. A už nejsem pánem svého osudu.

            Ticho prolomí kručení. Mám hlad. Jsem slabý a ochromený. Na nočním stolku zbylo jen pár drobků černého chleba a olejnatý lógr na dně hrnku. Matthias by měl přijít každou chvíli.

ČTYŘICET JEDNA

Dveře se otevřou a do místnosti vtrhne závan studeného vzduchu. Matthias vejde a hodí vedle kamen náruč dřeva. Polena do sebe narážejí a na podlahu dopadají kousky kůry.

            Matthias si sundá bundu, klekne si a prohrábne oheň pohrabáčem. Stopy po Matthiasových vysokých botách se roztékají podél nerovností na podlaze.

            „Moc velká zima tam není,“ řekne a natáhne ruce k teplu, „ale je vlhká. Proniká až do morku kostí.“

            Když už plameny hučí a olizují kovové stěny, Matthias zavře dvířka kamen, dá ohřívat hrnec s polévkou a obrátí se ke mně. Přerostlé obočí, bílé vlasy a čelo rozbrázděné výraznými vráskami mu dodávají vzezření šíleného vědce.

            „Něco pro tebe mám.“

            Svraštím obočí. Matthias vezme ze stolu zlatavý válec a podá mi ho. Tvář se mu roztáhne do širokého úsměvu. Válec je těžký a teleskopický. S prosklenými konci. Prohlížím si ho ze všech stran. Je to dalekohled. Takový kdysi používali námořníci, když vyhlíželi tenkou linii pobřeží nebo nepřátelské lodě.

            „Podívej se ven.“

            Nadzvednu se v posteli, roztáhnu posuvný tubus a přiložím si ho k oku. Všechno se ke mně přiblíží a každá věc získá přesný obrys. Jako bych se ocitl na druhé straně okna. Černí ptáci, stopy kroků ve sněhu, matoucí klid vesnice, okraj lesa.

            „Podívej se znovu.“

            Dost dobře nechápu, proč. Venkovní kulisu znám nazpaměť. Už se na ni dívám dlouho. Po pravdě řečeno na léto si moc nepamatuju, kvůli horečce a lékům, ale sledoval jsem pomalou proměnu krajiny, šedou podzimní oblohu, načervenalé světlo stromů. Pozoroval jsem, jak jinovatka okusuje kapradí, jak se vysoká tráva láme při sebemenším vánku, jak na promrzlou zemi dopadají první vločky. Viděl jsem stopy, které zanechala zvěř, když zkoumala okolí po první chumelenici. Od té doby se obloha nemůže nabažit zasypávání scenérie. Krajině vévodí čekání. A všechno se odložilo na jaro.

            Scenérie je to bezvýchodná. Hory vykrajují obzor, les nás obkličuje ze všech stran a sníh vypaluje oči.

            „Podívej se líp,“ doráží Matthias.

            Zadívám se na dlouhou tyč, kterou Matthias právě zatloukl na mýtině. Zjišťuju, že na ni pečlivě vyřezal stupnici.

            „Je to sněhoměr,“ oznamuje vítězoslavně.

            Přes dalekohled je vidět, že výška sněhu dosáhla jedenačtyřiceti centimetrů. Chvíli pozoruju bělostnou venkovní kulisu, pak padnu na postel a zavřu oči.

            „Úžasné,“ říkám si. „Odteď můžeme měřit naši bezradnost.“

ČTYŘICET DVA

Matthias zadělává na černý chléb, což je tlustá obdélníková placka z pohankové mouky a melasy. Říká, že je sytá a výživná. A že to je to nejlepší, co můžeme dělat, když si musíme odměřovat potraviny do té doby, než dostaneme další příděl.

            Překvapivě úspornými gesty, jako nějaký starý šaman, mísí, hněte a tvaruje těsto. Když skončí, vyklepe si z oblečení oblak mouky a začne ty černé chlebové placky péct přímo na plátu kamen.

            Vyčasilo se. Pozoruju domy ve vesnici, mezi stromy, na úpatí kopce. Většina z nich nejeví známky života, ale z několika komínů se vydatně kouří. Šedé sloupy stoupají vzduchem hezky rovně, jako by se odmítaly rozpustit v nekonečnu. Je jich dvanáct. Třináct s tím naším. Přes dalekohled se zdá, že vesnice leží hodně blízko, ale zdání klame. Je vzdálena přes hodinu chůze. A já pořád nedokážu vstát z postele.

            Myslím, že slunovrat už byl. Dráha slunce na obloze je ještě hodně krátká, ale dny se nepozorovatelně prodlužují. Nový rok už je asi taky za námi. Jistě to nevím. Ale co na tom záleží? Už dávno jsem ztratil pojem o čase. A chuť mluvit taky. Odolat mlčení by nedokázal nikdo, koho by v zimě, ve vesnici bez proudu přikovaly k posteli zlomené nohy.

            Ještě máme slušnou zásobu dřeva, ale zmenšuje se rychle. Žijeme v uzavřené verandě prošpikované průvanem a Matthias několikrát za noc vstává, aby přiložil do kamen. Když se zvedne vítr, zima nás má jako na dlani.

            Dřevo a zásoby nám dovezou za pár dní. A já, i když si pořád opakuju, jaké mám štěstí, že jsem přežil těžkou autonehodu, pořád myslím na to, že sám nemůžu dělat vůbec nic.

ČTYŘICET DVA

Srpek měsíce kolébá černá nebesa. Na sněhu se vytvořila tlustá a třpytivá krusta. V odlescích noci vypadá jako klidná a měňavá mořská hladina.

            Světlo olejové lampy vykresluje na zdech zlatavé stíny. Matthias mi přináší misku polévky a placku černého chleba. Pořád jíme jen polévku s chlebem. Zbytek polévky pokaždé poslouží jako základ pro tu další. Když se dostaneme na dno hrnce, Matthias přileje vodu a přidá všechno, co mu padne pod ruku. Pokud máme maso, neopomine udělat vývar z tuku a kostí. Zelenina, tvrdý chléb, všechno jde do polévky. A každý den při každém jídle tu bezednou polévku baštíme.

            Matthias usedá ke stolu a nenápadně spíná ruce k modlitbě, zatímco já hltám všechno, co můžu. Často dojím dřív, než se do své porce pustí on.

            Ze začátku mě musel Matthias do jídla nutit, abych se zotavil a zase získal zdravou barvu. Pomáhal mi, když jsem se nadzvedával na lůžku, a trpělivě mě krmil po lžičkách jako dítě. Dnes už se dokážu opřít o polštáře sám. Bolest a únava přetrvávají, ale chuť k jídlu se mi vrátila. Když se Matthiasovi podaří schrastit pár litrů mléka, udělá z něj pomocí syřidla, které našel na statku v mléčnici, měkký sýr. Někdy z něj trochu daruje vesničanům, ale často bývá tak dobrý, že ho během několika dní vyžereme sami přímo z utěrky, v níž odkapával.

            Hojení ran mě stojí hodně energie. Odhadování plynoucího času taky. Možná bych měl jako Matthias prostě říkat „než napadl sníh“ a „co napadl sníh“. Ale to by bylo příliš snadné.

            Už měsíce jsme bez elektřiny. Ve vesnici to prý začalo krátkodobými výpadky. Nikoho neznepokojovaly. Všichni si na ně téměř zvykli. Trvaly několik hodin, a pak se vše vrátilo do normálu. Až do toho rána, kdy už proud nenaskočil. Ani tady, ani jinde. Stalo se to v létě. Lidi to brali z té lepší stránky. Zato když přišel podzim, museli si promyslet, jak se zařídí. Jako by je ta situace zaskočila. A teď je zima a s tím nikdo nic nenadělá. V domech se všichni seskupují kolem kamen a začouzených kastrolů.

            Matthias dojedl polévku a odsouvá misku do středu stolu.

            Chvíli se nic neděje. Tyhle okamžiky oddechu po jídle mám obzvláště rád.

            Ale nikdy netrvají dlouho.

            Matthias vstane, posbírá nádobí a umyje je ve dřezu. Potom zabalí chlebové placky do plastové tašky, poskládá oblečení, které viselo nad kamny, povytáhne knot olejové lampy, vezme brašnu první pomoci a přisune si ke mně židli.

ČTYŘICET DVA

Matthias si odkašle, jako by mi chtěl předčítat. Ale nic neřekne, prokřupne si krk na obě strany a stáhne mi z nohou prošívanou deku.

            Odvrátím se. Matthias si možná myslí, že se dívám ven, ale v černém skle velmi dobře vidím jeho odraz. Rozepíná na pravé dlaze jeden řemínek za druhým. Pak mi podebere patu dlaní a zvedne mi nohu.

            Zrychluje se mi tep. Bolest řve a drží mě v šachu jako nějaká zdatná a obratná šelma.

            Matthias trpělivě odmotává obvazy. Pracuje pomalu a metodicky. Když mu zbývá pár posledních otoček, cítím gázu, která se mi působením vlhka, krve a infekce přilepila na kůži. Zbytek obvazu rozstřihne a s promyšlenou obezřetností ho strhne. Zhluboka se nadechnu a soustředím pozornost na vzduch, jenž mi proniká do hrudního koše. Matthias se odkloní. Soudím, že posuzuje zarudnutí, otok, kostní kalus, tvar holeně a kolena.

            „Už brzy ti vyndají stehy,“ podotkne, když mi dezinfikuje ránu.

            Pálí to jako ďas. Mám pocit, že tkáně na kostech se mi rozpouštějí.

            „Nehýbej se!“ zahřímá Matthias. „Nech mě pracovat.“

            Zkouším zaměřit pohled co nejdál od svých nohou, do zadní části místnosti, kde se nacházejí dvoje dveře. Ty vchodové a ty, co vedou do domu. Dívám se na masivní kamna, na věci na poličkách, na strop a trámy otesané sekyrou. Visí na nich dvě žárovky – jako kostry dinosaurů v muzeích.

            Matthias vytahuje z brašny první pomoci tubu a pokouší se rozluštit, co je na ní napsáno. S povzdechem vyloví z kapsy u košile brýle a nasadí si je na špičku nosu.

            „To by šlo.“

            Než mě znovu ováže, natře ránu silnou vrstvou masti. Je to studené. Chvíli mi to přináší úlevu. Do té doby, než opět stáhne řemínky dlahy, aby mi znehybnil nohu, a než mi srdce začne velice silně bušit ve skráních. Pevně se chytím prostěradla a proklínám svůj osud. Matthias na mě mluví. Rty se mu pohybují, ale já nic neslyším. Myslím, že mi říká, že je hotovo. Po několika vteřinách se bolest lehce zmírní a pak ke mně slabě, jako z velké dálky, dolehne jeho hlas.

            „Vydrž,“ říká, „vydrž, teď musíme ošetřit druhou nohu.“

Christian Guay-Poliquin (*1982) je frankofonní kanadský spisovatel. Vystudoval literaturu na Université du Québec v Montrealu a Université Champagne-Ardenne v Remeši. Už jeho první kniha Kilometr za kilometrem (Le fil des kilometres, 2013) vyvolala pozornost čtenářů i kritiky a přinesla autorovi několik nominací na literární ocenění. Obrovský úspěch se dostavil s druhým titulem Tíha sněhu (Le poids de la neige, 2017), jenž získal několik významných ocenění a byl dosud přeložen do deseti jazyků včetně češtiny.

Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 272 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP