Karel Rada: Chvějící se jehličky příští zimy (ukázka z knihy)


Vedle obvyklých autorových atributů, jakými byly v předešlých jeho knihách vtipný sarkasmus a společensko-kritický tón, provází nejnovější povídkový soubor Karla Rady Chvějící se jehličky příští zimy především nostalgický tón a v nejdelším, ústředním textu knihy s názvem Nášleh z matečáku potom zdařilá evokace devadesátých let minulého století, strávených mladou hrdinkou příběhu v zajetí drogové závislosti.

Ilustrační foto: Aaron Burden, Unsplash

 

Ukázka z knihy:

6

Luxusní kupé mezinárodního rychlíku do Prahy, za oknem údolí řeky Labe.

            Ráno.

            Kubajz snídal čerstvé loupáčky, Filip pil růžové, jahodami ochucené jogurtové mléko.

            Magda se při pohledu na růžový knírek nad jeho horním rtem otřásla nechutí: – Fuj… se mi z tebe zvedá kufr, z toho tvýho mlíka – taková sračka…

            – Ale no tak, lásko, křenil se Filip do vycházejícího sluníčka a pokoušel se dosáhnout si na ten knírek špičkou jazyka a slíznout ho.

            – Nechceš loupák? nabídl Magdě Kubajz. – Nebo tady koláček?

            – Každej máme jinej „dojezd“, zavrtěla hlavou, – já si dám radši tohle:

            Z batůžku vylovila krabičku tabletek, dvě z nich si vyloupla, polkla je a zapila „dobrou vodou“ z pet láhve.

            – Co je to za dobrotu?

            Kubajz na okamžik zapomněl na loupáčky.

            – Neuroleptika – od jejího psychouše, dořekl za Magdu Filip.

            Prášky ji po té jejich celonoční „jízdě“ zklidnily, postupně až totálně utlumily.

            V Praze si proto hned zašli na kávu a na snídani – celé to platil Kubajz.

            Potom vyrazili do ulic. K orloji na Staroměstském náměstí, do pokoutního muzea voskových figurín, z nichž občas některá v Magdině představě ožila, na Karlův most a do parku na Kampě, kde se na chvíli posadili na lavičku a pozorovali kolemjdoucí.

            Nakonec se ještě vypravili do trójské ZOO; museli jet tramvají a dvakrát přesedat. Pavilón opic, terárium s hady, sloni, žirafy a lachtani… dravci se zahnutými zobáky, vlci, hyeny… nakonec se ocitli u kočkovitých šelem.

            A tady Magda (po předchozím útlumu z „dojezdu“ po pervitinu a z účinků neuroleptik od psychiatra) konečně zase ožila:

            – Kočičko, miláčku, pojď ke mně! s planoucíma očima k sobě vábila jednu z šelem.

            Později večer si uvědomila, jak celý den poslušně ťape za oběma svými společníky, až ji udivilo, jak je možné, že si právě tohle nechá líbit, když se cítí být tou kočkovitou šelmou.

            A teď že společně zabloudili do jakési pofidérní dělnické čtvrti, kterou nebyla s to rozeznat (Holešovice, Libeň nebo Karlín?), že vešli do dvora jednoho z domů, v jehož průjezdu nad louží blikala osamocená žárovka a kde se ze sklepa ozývalo rytmické dunění.

            – Tady je to, prohodil Kubajz, který je sem celou cestu záměrně vedl.

            – Rokáč, jo? pohlédl Filip do vytlučené vývěsky na zdi.

            – Jo, rokáč, pojďte!

            Kubajz je pobídl ke vstupu, a tak vešli do otlučených, sprejem poznačených dveří a sestoupili dolů do dunícího sklepa.

            Tam jim zastoupil cestu svalnatý vyhazovač. Kubajz mu cosi zahulákal do ucha a vsunul mu do tlapy pár bankovek. Pak znovu pokynul na Filipa s Magdou, ať jdou za ním.

            Na pódiu rachotila všem třem nějak povědomá hard-coreová kapela… poloprázdný sál rytmicky jako jeden muž (či žena?) kýval hlavami…

Studená, studená noc

pomůže hledat

nenajít smysl


obejmi hada

polib krysu…

Karel Rada: Chvějící se jehličky příští zimy            …občas se z toho chumlu stínů vynořila nějaká pravička a směrem do nebe pohrozila drsným hallelujah.

            Ale to už Magda s Filipem následovali Kubajze přes chodbičku u záchodů a přes jakousi kancelář do poloosvětlené komůrky, v níž za stolem seděl tajemně se tvářící obrýlený třicátník v bílé košili a v květované vestičce.

            – Kolik vás je? Pojďte dál a zavřete za sebou, řekl a vytáhl zpod stolu kufřík.

            Otevřel ho. Magda zaznamenala, že je plný bankovek a drog.

            – Co si bude panstvo přát?

            – Nějaký „papírky“, hlesnul Kubajz.

            – To bych tu měl takovej dabl, pokýval hlavou chlápek, – jmenuje se to No name, ale bacha, je to fakt síla, radši si jeden rozdělte mezi sebou, to vám bude stačit…

            – Vezmu si jich šest, těch dablů, řekl Kubajz.

            Filip hned jeden z těch papírových tripů zasunul Magdě pod jazyk… kapela na pódiu dohrála předchozí skladbu a začala hrát další… Filip s Kubajzem se na sebe zašklebili a lupnuli si taky každý po jednom… ale vždyť ten chlápek říkal, abysme si rozdělili jeden dohromady, hučelo Magdě v hlavě…

Nemají pravdu, bolest mě opouští,

paměť se kalí, stromy jsou

rostlé jako stehna vilných žen,

i jejich touha je jenom pouhý sen…

…pak jí to všechno z hlavy vypadlo, neboť frontman té kapely skočil z pódia po šišce do chumlu oněch vlnících se lidských větví… nebo spíš větví lidských stínů, zasmála se… opravdu v těch tančících stínech viděla rytmicky se pohupující houštinu pralesních větví…

…plamenný dech sežehl rudé růže,

až za hrob se mstí tyhle temný tváře,

poznáme, kdy je konec a kdy začnem znovu žít,

patříme k sobě!

…opíral se do nich vítr a hřměly kytarové hromy… frontman té kapely jako by na okamžik zůstal viset ve vzduchu… a Magdě se k tomu všemu do rytmu oněch kytarových hromů stále víc a víc vracela ozvěna nedávno kdesi vyřčených slov:

            – Ale bacha, je to fakt síla, radši si jeden rozdělte mezi sebou, to vám bude stačit…

            Později, při odchodu z klubu, všichni tři současně šlápnuli do kaluže v průjezdu. Žárovka, zavěšená nad nimi uprostřed průvanu, v ten samý okamžik zablikala a Magda zaječela strachy o pomoc… její křik zněl dutě a tlumeně, jako ve výlevce… zdálo se jí, že ji do té louže cosi vtahuje a chce ji utopit…

            Filip se ale naopak smál: – Co řveš, lásko?

            Kubajz se též smál jako idiot: – Jsem si zapomněl vzít plavky…

            …načež Magdě kdosi do té „vodní hlubiny“ podal ruku a vytáhl ji „nahoru“:

            Nacházeli se teď na eskalátorech podzemní dráhy… Filip s Kubajzem po jejím boku doslova hýkali smíchy… smích postupně přerostl do burácení větru… a onen vichr následně k Magdině sluchu přivál útržky slov, které kdysi kdesi nepochybně zaslechla:

            – …jak tak koukám, nikdo z vás nepoužil žádnou jásavější, optimistickou barvu… (Dlouhovlasý arteterapeut z Červeného Dvora.)

            – …a že jim propadnou právě jenom ty lidi, který se tý bolesti bojej… (Slávek, se kterým se v Červeňáku nestihla rozloučit.)

            – …já jen, že jezero v parku je zamrzlý a že bys na něm třeba mohla bruslit… (Primář taky tam odsud.)

            Všichni tři (Magda, Filip i Kubajz) se stále nacházeli na jedoucím eskalátoru pražského metra… jako by se najednou zastavil čas, přestože iluze pohybu (včetně okolo burácejícího silného větru) zůstala zachována…

            …a Magda náhle zahlédla, jak na nástupiště dole pod nimi přijíždí vlaková souprava v podobě obrovité včely: zdálo se jí, že celý ten podzemní labyrint metra je jeden obrovský včelí úl, cítila, jak se vítr, profukující skrze eskalátory, zhmatatelňuje do podoby tunelu plného živoucích pláství … všude se naráz začaly míhat kamarádky včely… bzučely a postupovaly dál a dál nástupištěm…

            …Filip celou tu dobu (krátkou? dlouhou?) držel Magdu za ruku, aby neodlétla …když se ale konečně dostali do jednoho z vozů té včelí soupravy („ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“), vítr se rozfičel mnohonásobně větší rychlostí než dosud…

            … a Magda byla tím neuchopitelným větrem z Filipova ochranného sevření vytržena a odnesena… prolétla (hmotně? nehmotně?) všemi vagóny až do toho prvního, v němž by se přece měla nacházet kabina strojvedoucího… Magda sama se stala strojvedoucím této soupravy a její náhlá radost neznala mezí

            – Jsem včelí královna – jupííí…

            ...rychlost vlaku se stále stupňovala, byla nesena stále rychlejším a rychlejším větrem (který kromě své síly zároveň nabýval i na hlasitosti)…

            …a nakonec se před Magdiným (vnitřním?) zrakem vynořilo oslňující bílé světlo, které celou tuto „včelí vlakovou soupravu“ po způsobu vesmírných černých děr úplně pohltilo.

            Částečně se probrala až ve vlaku zpátky do Děčína; kluci se stále smáli, ale už ne tak pronikavě.

            Magda zůstala zírat na své ruce, jak v celém tom tripovém bezčasí měnily podobu: od rybích ploutví, včelích krovek a ptačích křídel… přes prsty s plovacími blánami… přes tlapy a tlapky, dlaně šimpanze… až po vývoj těch lidských, počínajících prstíky novorozence, přes ruku dětskou a dospělou… až po stařecké klouby a dlaně plné vrásek a otisků prchavého života.

            Zvedla se, že by ráda na záchod; Filip se při pohledu na ni rozhodl, že ji pro jistotu doprovodí.

            Vyšli z kupé. Rytmus vlaku v tu chvíli zněl jako ozvěna dokola se opakujícího kytarového riffu, okénkem sem zvenčí zakvílel motiv foukací harmoniky z filmu Tenkrát na Západě...

            Vstoupila na nevábnou vlakovou toaletu (Filip zůstal čekat v úzké chodbičce). Stáhla si kalhoty až ke kolenům, močila dolů dírou mezi ubíhající pražce… tenký čůrek její moči se proměnil v mohutný nezadržitelný proud… dole pod koly vagónu v přívalu té její moči, proměněném najednou v divokou řeku, proplula veliká lesklá ryba…

            …a celou vizi démonicky podkresloval hlas z nádražního tlampače:

            – Roztoky – Veltrusy – Nelahozeves… Kralupy – Roudnice – Lovosice…

Karel Rada (*1964) je český spisovatel, scenárista, režisér a rocker, autor mnoha literárních textů samizdatových i časopiseckých, režisér řady kratších dokumentárních filmů, frontman a textař severočeské punk-rockové kapely Haj hou. Knižně dosud vydal prózy Připravte se na nejhorší (1994), Oblomovka (2005), Flashback (2009), Kluci, kde jste? (2011), Promiskuitní večírek (2015) a Kunderion (2017).

Nakladatelství Monument, Slušovice, 2019, brož., 114 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP