Veřejný prostor jako tržiště


Tony-Judt knihaMáme šanci napravit to, co jsme dopustili v uplynulých třiceti letech? Že jsme vychovali generaci posedlou materiálním bohatstvím a víceméně lhostejnou k čemukoli jinému? Že jsme politiku redukovali na účetnictví a ztratili společnost založenou na důvěře a odstraňování křiklavé nerovnosti? A pomůže nám v tom nějaká „nová" levice?

Takové jsou základní otázky, které ve své poslední knize klade významný anglický intelektuál, historik Tony Judt. V knize s příznačným názvem Zle se vede zemi.

Kniha je Judtovou intelektuální závětí a snad i proto jsou otázky kladeny naléhavě, srozumitelně, přímo, nejsou zahaleny do náročného teoretického jazyka nebo snahy o vědeckou objektivnost příslušející slavnému historikovi. V roce 2009 paralyzovala Tonyho Judta smrtelná nemoc, s níž bojoval mimo jiné tak, že na kolečkovém křesle a s pomocí dýchacího přístroje přednesl na Newyorské univerzitě přednášku o minulosti a budoucnosti sociální demokracie. Krátce před smrtí pak dokončil tuto knihu, jež teze newyorské přednášky rozvádí.

A tak je to mimořádná kniha: osobní bilance intelektuála, který po desetiletí bilancoval zvraty moderních dějin. Bilance v mnohém skeptická: „Víme, co věci stojí, ale nemáme ponětí, jakou mají hodnotu." Ale také hledající východisko.

Tržiště nového feudalismu

Jaký svět Judtova generace odkazuje mladý lidem? „Pochopit a popsat soukromé výsady je jednoduché. Postihnout míru veřejné bídy, do níž jsme se propadli, je mnohem obtížnější," píše autor v první kapitole.

Pro charakteristiku veřejné bídy můžeme použít obraz z Poválečné Evropy: „V situaci, kdy je všechno od autobusové dopravy až po dodávku elektrické energie v rukou soupeřících soukromých společností, se i z veřejného prostoru stává jedno velké tržiště." Tam podle Judta dovedla Západ ideologie neokonzervatismu a vláda Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana a jejich následovníků.

Tento temný obraz můžeme rozvést v živějších barvách: Západ po staletích kulturních, vědeckých a technologických převratů, prosperity, demokracie a naděje má definitivně za sebou bratrovražedné boje a degeneruje do podoby jakéhosi moderního „Orientu". Veřejný prostor je zaplněn překřikováním prodejců nabízejících své zboží a davy kupujících, kteří s nákupem luxusních předmětů spojují životní styl a příjemné trávení času.

Můžeme se sice odvolávat na řecké kořeny naší kultury, ale ani vzdáleně to tu nyní nepřipomíná agoru klasických městských států, kde občané rozhodovali o záležitostech své obce. Na „tržiště" občané nepřicházejí řešit politické problémy, spíše naopak tady stvrzují svoji odevzdanost silám, které tržiště řídí: buď se o ně nezajímají, nebo je považují za neměnné.

Na ještě větší hrozivosti nabývá obraz západního „orientálního tržiště" v souvislosti s myšlenkami vstupní pasáže Judtovy poslední knihy. Autor dokládá, že za posledních třicet let se ve vyspělých západních zemích a především v USA a Velké Británii zvýšila nerovnost. Ve Spojených státech například před čtyřiceti lety vydělával šéf General Motors 60x více než jeho průměrný zaměstnanec, zatímco dnes vydělává šéf Wal-Martu 900x více než zaměstnanec jeho firmy.

Ale zdaleka nejde jen o to, že bohatí bohatnou rychleji a více než dříve. Problém je v tom, že se nepotvrzuje předpoklad, že v podmínkách ekonomického růstu budou spolu s bohatými bohatnout i chudí. Naopak: chudí zůstávají chudými. „Na rozdíl od svých rodičů a prarodičů mají dnes děti ve Spojených státech a Velké Británii jen velmi malou šanci, že budou žít v lepších podmínkách, než do jakých se narodili."

Děti chudých rodičů mají obtížnější přístup ke zdravotní péči a ke vzdělání, dožívají se v průměru kratšího věku než jejich bohatší vrstevníci, je pravděpodobné, že v produktivním věku z nich budou nezaměstnaní nebo budou vykonávat nejistou a špatně placenou práci. A tato fakta se pochopitelně netýkají jen USA a Británie.

Obraz završuje popis „uzavřených komunit": ohrazená a hlídaná území chráněná před „nečleny" byla typická pro společnost před vznikem moderního státu, pak postupně splývala s veřejným prostorem, aby se v posledních desetiletích znovu objevila všude po světě. Přibývá jich a jsou výrazem výlučnosti, neochoty sdílet společný veřejný prostor, nedůvěry ve veřejné instituce, že dokážou účinně ochránit soukromí a majetek.

„Pokud veřejné statky – veřejné služby, veřejné prostory, veřejná zařízení – ztrácejí v očích občanů svou hodnotu a jsou nahrazovány soukromými službami, za něž se platí, mizí vědomí toho, že společné zájmy a potřeby by měly být nadřazené soukromým preferencím a výhodám. Když však nebudeme stavět veřejné zájmy nad soukromé, je jen otázkou času, kdy přestaneme chápat, proč bychom měli stavět právo (jakožto nejdůležitější veřejný statek) nad násilí."

Takže jaký svět zdědila mladší generace? Agora se proměnila v tržiště obklopené luxusními uzavřenými a hlídanými bloky vznosných budov, jejichž obyvatelé raději příliš nechodí do postranních uliček, plných bídy a násilí. Dostat se z periferie mezi bohaté je téměř nemožné, rodinný původ je stále častěji podobný neměnnému osudu.

Sen o svobodě, rovnosti, demokracii začíná blednout v konfrontaci s realitou, která spíše připomíná modernizovanou podobu jasně rozdělené a neprostupné feudální společnosti, v níž rozhodují dědičná privilegia a právo silnějšího.

60. léta jako obrat „doprava"

Jak jsme se ale do takového světa dostali? Vždyť během „třiceti skvělých poválečných let" vznikala na Západě odlišná společnost. Jak mohlo dojít k tak rychlé a tak zásadní změně?

Dnes běžný výklad tvrdí, že Západ si už prostě nemohl dovolit poválečný sociální stát založený na státních intervencích, přerozdělování podporující rovnost a zaměstnanost, budující bezplatné školství a zdravotnictví, obkládající své občany hustou sociální sítí.

Dobrá, zní současný převládající tón: sociální stát vzešel z meziválečné a válečné krize, byl ideálním nástrojem na zažehnání rizik nástupu totalitních režimů na Západě, zmobilizoval síly válkou a krizí rozvrácených společností. Ale ukázal se být příliš nákladným, ekonomicky ne-efektivním, dusícím iniciativu, svobodu a odpovědnost. Nebyla – a není – jiná možnost než ho nahradit neokonzervativním pojetím spoléhajícím nikoli na stát, nýbrž na moc trhů.

Tony Judt tvrdí, že žádná taková ekonomická nutnost neexistovala a neexistuje. Převrat ve vývoji poválečné západní společnosti měl spíše kulturní a ideologickou povahu. A tento obrat „doprava" paradoxně nastartovala šedesátá léta hlásící se k radikální levici, revoluci, nové vlně práv a svobod.

Judtova interpretace šedesátých let a jejích důsledků se dá shrnout následovně: protagonisty této „revoluční" vlny jsou mladí lidé, kteří jsou už dostatečně bohatí a dostatečně vzdálení od válečných let na to, aby se soustředili na svoje individuální práva, svoje osobní potřeby a odmítali poválečnou společnost jako příliš byrokraticky svázanou, příliš regulovanou, šedivou a nudnou, nesvobodnou.

Generační propast mezi lidmi, kteří prožili válku a budovali sociální stát a mezi jejich dětmi narozenými během poválečného baby boomu se rozevřela s nebývalou intenzitou. Pro ty první byl sociální stát nástrojem řešení základních společenských problémů, pro ty druhé samozřejmou součástí života, nad níž bylo nyní potřeba vystavět mnohem širší prostor pro osobní svobodu.

Zároveň se měnila i společenská struktura: nastupovala postindustriální ekonomika, tradiční opora levicových stran – průmyslové dělnictvo – se drolila a ještě donedávna jen pro elitu určené střední a vysoké školy zaplavovaly desítky tisíc nových studentů s novými představami o tom, co je to radikalita a svoboda.

Odkaz šedesátých let tak Judt nazývá „ironickým" či „paradoxním". „Politika šedesátých let zdegenerovala v pouhé hromadění jednotlivých požadavků vůči společnosti a státu. Bez ohledu na legitimitu nároků jednotlivců a důležitost jejich práv zůstává skutečností, že nevyhnutelnou cenou za jejich vyzdvihování je pokles vědomí společného cíle."

Poválečný konsenzus se rozpadl do střepů estetického a morálního relativismu. Tomu podle Judtovy interpretace z Poválečné Evropy odpovídal i vývoj teorie: „Noví lvi akademických salonů, teoretici jako Lacan nebo Derrida, povýšili v očích konfekčního posluchačstva na univerzitách jazykové hříčky a paradoxy na plnohodnotné teorie – sadu nekonečně pružných šablon pro vytváření textových a politických interpretací." (Toto až jízlivé hodnocení intelektuálů vzešlých z „revoluce" šedesátých let může být zajímavé i v kontextu současných diskusí o obrodě levice. Například Slavoj Žižek by podle Judta zřejmě patřil do této kategorie intelektuálů, ale jeho i v češtině nedávno vydaná kniha Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška klade velmi podobné otázky jako kniha Tonyho Judta a leckde lze nalézt i podobné odpovědi.)

Sociální stát, solidarita, společný cíl se začaly jevit jako cosi překonaného a svazujícího. Nikoli z ekonomických důvodů, naopak: jedině poválečná prosperita mohla umožnit tento obrat. A přesto se právě díky tomuto kulturnímu zlomu propracoval k moci i nový pohled na řízení společnosti a ekonomiku.

Pomsta Rakušanů

Nástup Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana a následné generace neokonzervativců není podle Judta výrazem nějaké ekonomické nutnosti ani racionálního zhodnocení ekonomických možností západních států na konci

sedmdesátých let minulého století. Přesvědčení o nutnosti privatizace veřejného prostoru a racionalitě trhů je jen určitým typem politiky, který se opírá o určitý typ teorie. Vydávat ho za jedinou možnost je ideologie srovnatelná s leninskou interpretací marxismu.

V tom se Judt shoduje například s Naomi Kleinovou, která v knize Šoková doktrína popisuje detailně působení „tržních fundamentalistů" chicagské školy, zejména Miltona Friedmana. Judt jde v historii ekonomické školy ještě o generaci dál a upozorňuje na „pomstu Rakušanů", na vklad pěti teoretiků, kteří byli všichni původem ze střední Evropy a kteří ovlivnili myšlení ekonomů chicagské školy. Byli to Ludwig von Mises, Friedrich Hayek, Joseph Schumpeter, Karl Popper a Peter Drucker.

Není důležité rozebírat tady myšlenky těchto teoretiků, podstatný je symbol, který pro Judta „pomsta Rakušanů" reprezentuje: „Když tedy omíláme konvenční klišé o volném trhu a západních svobodách, v podstatě oživujeme debatu, kterou spolu vedli před sedmdesáti lety muži, kteří se většinou narodili v devatenáctém století."

Navíc muži, kteří uprchli ze střední Evropy a jejich přemýšlení bylo do značné míry vymezeno otázkou, co způsobilo pád meziválečných liberálních států v tomto regionu. Hayek a ostatní z těchto „otců zakladatelů" se na rozdíl od pozdější generace ekonomů a politiků nesmířili s představou, že by tento pád měl být také pádem neregulovaného volného trhu. A sedmdesátá léta minulého století poskytla pro renesanci těchto myšlenek, které se zdály být dávno překonané, novou příležitost.

„Na začátku bylo několik význačných intelektuálů, uprchlíků z meziválečné Evropy, následovaly dvě generace teoretických ekonomů usilujících o transformaci své disciplíny a na konci cesty jsou bankovní a finanční skandály posledních let."

Žádná historická nutnost, ekonomické zákony či racionalita, žádné objevení jediné alternativy. Jen teorie, politika a postupně i ideologie. Judt tento postoj ilustruje citací Johna Maynarda Keynese: „Muži činu, kteří se domnívají, že nepodléhají žádným intelektuálním vlivům, jsou většinou otroky nějakého mrtvého ekonoma. Šílenci u moci, kteří slyší hlasy ve své vlastní hlavě, své šílené nápady čerpají z díla nějakého včerejšího akademika. Jsem si jist, že moc soukromých zájmů je velmi zveličována ve srovnání s plíživým šířením idejí."

Nový jazyk politiky

Máme šanci napravit to, co jsme v uplynulých třiceti letech dopustili? Zastánci „jediné alternativy", tedy současné podoby neregulovaného tržního kapitalismu, mají silnou zbraň v tvrzení, že kritici nejsou schopni nabídnout jiný model. Že buď uvíznou v pasti minulosti – více či méně radikální podobě socialismu – nebo jen mlhavě hovoří o nutnosti změny – zase více či méně radikálně od „svržení systému" po jeho rozmanité reformy.

Tony Judt k tomu píše: „Proč nám dělá takové potíže byť si jen představit jiný typ společnosti? Čím to, že nejsme s to představit si jiný způsob fungování společnosti, který by byl k našemu společnému užitku? Jsme jednou provždy odsouzeni k tomu, abychom se jen zmítali mezi dysfunkčním ‚svobodným trhem' a často připomínanými hrůzami socialismu? Naše neschopnost má diskurzivní povahu. Zapomněli jsme zkrátka, jak o těchto věcech mluvit."

Není samozřejmé ani přirozené, že politická diskuse se vede v rovině zisků a ztrát, že má stále blíže k aplikovanému účetnictví a představě, že vlády jen reagují na pohyb anonymních trhů. Ale právě taková je. A už celá generace mladých lidí byla vychována k tomu, aby věřila, že státní intervence a ekonomická svoboda, možná i svoboda v širším slova smyslu, se vylučují. Nezbývá než se naučit znovu politicky myslet a mluvit. A v tom je podle Judta také zároveň šance i úkol současné levice, sociální demokracie. Je třeba znovu do politických diskusí vnést témata jako spravedlnost, rovnost, důvěra, dobrý život. Je třeba odmítnout představu, že tyto kategorie jsou až nějakou „nadstavbou" nad ekonomicko-účetními položkami. Politice je třeba vrátit etický rámec.

A jak to udělat? Nezbývá než, aby se kritičtí lidé k politice vrátili. Nemáme v současnosti k dispozici lepší instituce než parlamentní demokracii a „pokud aktivní či angažovaní občané opustí politiku, ponechají tím svou společnost napospas jejím nejprůměrnějším a nejprodejnějším politikům a úředníkům".

Takže jen moralita a stará dobrá výzva k tomu, abychom nerezignovali na politiku? Ano, na první pohled mají Judtovy úvahy mnohem větší sílu v analýze nedávné historie a kritice současné podoby kapitalismu. Jenže jeho závěry jsou podstatné tím, že jsou s jeho kritikou konzistentní: Jestliže opravdu společnost a ekonomiku neřídí zákony podobné těm přírodním, jestliže jsme vždy konfrontováni s konkrétní politikou, s konkrétními převládajícími myšlenkovými proudy a konstrukcemi, co jiného zbývá než pokusit se na tuto půdu vnést svůj vlastní hlas a svoji vlastní představu?

Bez nároku na odhalení ideálního společenského modelu. Ale s nárokem na hledání nedogmatické srozumitelné politiky a lepšího života.

Originální vydání Judtovy knihy Zle se vede zemi (Ill Fares the Land) se stalo před několika lety na anglosaském knižním trhu bestsellerem. U nás ji vydalo nakladatelství Rybka Publishers (192 stran, 229 Kč, ISBN 978-80-87067-32-1.)

 

Autor recenze  je programový ředitel české sekce Greenpeace

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP