Beránek


procesi ilustrace LtN„Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem," říká autorka příběhu o svobodě, lásce a odpovědnosti za svět náš vezdejší. Román o Ješuovi (Ježíšovi) z Nazareta, Miriam (Máří Magdaleně), Janu Křtiteli a učednících vypráví trochu jiný příběh než ten, který známe z evangelií. Ješua se s Janem Křtitelem seznámí během pobytu v komunitě vzdělaných Esejců, ke kterým vstoupil do učení. Záhy jsou však oba vyhoštěni pro své „revoluční" názory. Během křtů u řeky Jordán získávají první učedníky. Tamtéž se setkávají s mladou ženou jménem Miriam. Úsilí o náboženskou reformu však vzbudí nepřátelství židovských konzervativců i římských okupantů. Po smrti Jana Křtitele pokračuje v šíření učení Ješua sám a neváhá pro věc obětovat i vlastní život. Knihu vydává nakladatelství Novela bohemica jako první svazek edice Vlny. Průběžné ukázky z textu vybrala pro LtN autorka.

Jestli se stydíš jít se mnou po ulici Davidova Města," řekla žena, „můžeš jít po druhé straně. Pochopím to."
„Půjdu vedle tebe," usmál se Ješua. „Je odtud daleko k hradbám?"
„Kterou branou chceš vyjít?"
„Směrem k Jordánu. Tam u řeky na mě čeká Křtitel," vysvětlil.
Ale ona nechápala. „Kdože?"
„Jan zvaný Křtitel. To je ten prorok, na jehož příchod tak dlouho čekáme. Už přišel. Křtí vodou kajícníky a uvádí je na cestu, o které jsem mluvil."
„Vidíš!" podivila se. „A já jsem myslela, že ten prorok jsi ty, Ješuo."
„Jsem jeho učedník."
„Přimluvíš se tedy, aby mě taky pokřtil?"
„Nepotřebuješ přímluvu. Jan pokřtí každého, kdo se kaje."
„Každého?" užasla. „Tedy i bohaté saduceje?"
„Ti o nás ještě nevědí. Zatím putujeme osadami kolem řeky. Musíme rychle dojít do Galileje."
„Chceš přivést proroka především ke své rodině! Chápu, je to lidské."
„Nerozumíš mi. Do Galileje spěcháme proto, že podle Izajáše právě tam zazáří to velké Světlo. Izajáš mluví o synovi, pomazaném vládci, který se ujme chudých a pokorných, pak vyčistí Chrám a rozšíří království spravedlnosti od tohoto času až navěky. Proto chceme shromáždit zástupy a provázet Mesiáše do Jeruzaléma."
„A jak ho poznáte?" zajímala se.
„Jan ho pozná," ujistil ji.
Středem ulice se blížila honosná nosítka vzpíraná sluhy. Žena se polekaně přitiskla ke stěně domu a zaclonila si tvář dlaní, ale muž v nosítkách ji stejně nepřehlédl. „Uhni z cesty, hříšnice! Zalez do díry, kam patříš, a nevystavuj se očím bohabojných lidí! Nevíš, že je Pesach a ženy jako ty nesmí dnes na ulici?"
„Proto pospíchám z Města," ušklíbla se. „Nadlouho, pane," dodala významně.
„Proč mi to povídáš?" zrudl muž.
„Oslovils mě, je slušné odpovědět." Prudkým pohybem si stáhla z předloktí zlatý náramek a mrštila jím do nosítek. „Vem si zpátky svůj dárek, už ho nepotřebuju!"
Když nosítka na hněvivý povel rozkomíhaně zabočila za roh ulice, otočila se žena k Ješuovi. „Udělala jsem to správně? Máš ze mě radost?"
„Raduji se z tvého odhodlání. Jenom příště nebuď tak okázalá. Ten muž ti to daroval beze svědků. A teď si musel připadat pokořený před svými sluhy, i přede mnou."
„Vždyť to jsem právě chtěla!" přiznala žena. „On mě taky pokořil, když křičel na celý Jeruzalém, abych zalezla do díry! Je to hulvát a zbabělec!"
„Jenže když oplácíš urážku urážkou, chováš se stejně jako on a nic se tím nezlepšuje," vysvětlil Nazareťan.
„Ach jo," povzdechla si. „Ta cesta nebude snadná!"
„Neslíbil jsem, že bude," usmál se Ješua. „Jsi teprve na počátku. Jako dítě, když se učí první krůčky."
„To je hezká představa!" potěšila se. A hned ji zkusmo předvedla. Rozpřáhla ruce a v širokém rozkročení přehnaně vrávorala a potácela se po hrbolaté dlažbě.
„Asi takhle, Ješuo? Jak se ti to líbí?"
„Je to... zábavné. Ale raději toho nech. Nechci, aby nás zatkli pro veřejné pohoršení. Slyšíš, Miriam?!"
Užasle se zastavila. „Jak to, že znáš moje jméno?"
„Bylo vytepané na tom náramku," pokrčil rameny.
„Pravda! Už jsem si myslela... Počkej, tady je studna! Omyju si tvář, aby Křtitel nebyl pobouřený, kohos to přivedl," povzdechla a navlhčeným cípem závoje chvatně stírala z obličeje rumělku a oční stíny.
„Neboj se ho, Miriam," uklidňoval ji Nazareťan. „Jan je spravedlivý a mírný. Nesoudí lidi podle zevnějšku, ale podle pokory srdce." (...)

„VČERA JSI UZDRAVOVAL ŘÍMANA a dnes se vracíš s nevěstkou!?" vykřikl pobouřeně Křtitel, když se za soumraku znavený Ješua s Miriam objevili na břehu Jordánu. „Není tedy zrovna mírný," šeptla žena a polekaně se zastavila.
„Takové uvítání si, Jene, nezasloužíme," namítl Nazareťan. „Tato Miriam už není nevěstka! Je to kajícnice a touží po křtu z tvých dlaní."
„Dnes už nekřtím," odmítl Jan a zkřehle si přisedl blíž k ohni.
„Byly tu celé zástupy!" vyhrkl Tomáš. „Poutníci, co se vraceli z Jeruzaléma. Samé rodiny s dětmi. Celkem osmdesát šest pokřtěných, dělal jsem si čárky."
„Skvostné!" potěšil se Ješua a smířlivě se dotkl Janova ramene. „I já mám dobrou zprávu. Setník se uzdravil!"
„Vím."
„Ty to víš?" užasl Nazareťan. Pak se sklonil a s nadějí se zeptal: „Měl jsi snad... vidění, bratře?"
„Ne. Na to nebylo kdy. Ale kdyby se neuzdravil, nevrátil by ses. Římané neumějí odpouštět!"
„Tak co je? Mám odejít?" ozvala se zpovzdálí Miriam.
„Kam bys odcházela?" divil se Ješua. „Přisedni k ohni. Tomáš má pro tebe pečenou rybu!"
„Tu jsme schovávali tobě," mračil se Jan.
„Je jí dost pro oba," rozhodl Nazareťan.
„Čpíš hříchem, nevěstko!" zavrtěl se Křtitel, když
Miriam usedla k ohni.
„Máš pravdu, proroku," přikývla pokorně. „Ale mám naději, že voda Jordánu mě očistí a tvoje milosrdné ruce mé hříchy sejmou. Protože už dlouho stojím na rozcestí a moje oči jsou vlhké slzami. Vyhlížím spravedlivého, nezatíženého vinami, jenž by mi ukázal cestu k pokání a vnitřní proměně. A teď vím, že ten spravedlivý jsi ty!"
„Mluvit tedy umíš," prohlédl si ji překvapeně Jan.
„Spíš mám dobrou paměť," přiznala odvážně Miriam. „To jsou totiž slova, která mi říkal Ješua, tvůj učedník."
„Ješua je víc než můj učedník," zašeptal Křtitel. (...)

Ale i v přítmí kobky viděla Křtitelovy oči, oproštěné už od hněvu, smutku i strachu. Oči muže, který došel na konec cesty a místo vítězství, slávy a spásy tam našel jenom sám sebe. A přijal to.
„Neusínej!" poprosil ji, když se mu pak přitiskla k boku a podložila si hlavu jeho paží. „Chtěl bych si povídat."
„Neusínám!"
„Jeden z mých strážných se jmenuje Amos... Představ si to!"
„Hm?" hlesla tázavě.
„Jako ten prorok," dodal tedy.
„Já znám jenom jednoho proroka! Kromě Mojžíše, ovšem," dodala. „A pak ještě toho, co o něm mluvil Ješua v modlitebně. Má jméno na I. Aspoň myslím."
„Izajáš," usmál se.
„Ano!" potěšila se. „Takže Mojžíš, Izajáš a ty. Ti ostatní mě nezajímají. Je to chyba? Jsem hodně nevzdělaná?"
„Přiber ještě Ezechiela a Jeremiáše!" přimluvil se. „Pak to bude stačit. Ti další už nejsou tak důležití. Vlastně říkali pořád to stejné, i když v různých obměnách. Podle toho, pod kterým národem právě Izrael úpěl."
„Ale Mojžíš má stejně pořád největší vliv, viď? Zřejmě kvůli svým zásluhám na cestě přes poušť," odhadla.

„Sepsal Smlouvu," připomněl Jan. „Celý ten dlouhý text Zákona."
„Který jsme my porušili," vzdychla.
„Neporušili," odmítl.
„Že ne? Dnes dokonce třikrát!"
„To přece nebylo cizoložství! Vidím, že neznáš ani Mojžíše."
„Tak ať! Stejně je mrtvý! Já věřím tvým slovům. A když říkáš, že to není hřích, tak jistě není. Ale i kdyby byl, Jane..., setrvala bych v něm."
„Miriam!" Otočil k ní hlavu. A viděl její klidnou odevzdanost, ale i křehkost.
„Ale co když... ti umřu?" zašeptal.
„To neříkej!" vyděšeně mu přimáčkla ruku na ústa. „O smrti se nemá mluvit! Proč bys... umíral? Jsi mladý a silný. A jsi prorok!"
„Teď jsem jen vězeň."
„To pomine! A už brzy, když teď máme tolik učedníků." Zvedla ruku a počítala na prstech: „Jochu, Šimona, Ondřeje, Jakuba a jeho bratra Jana, to už je pět."
„Zapomněla jsi na Tomáše."
„Ten nás opustil. Stejně jako Jogli."
„Vím. Ale Tomáš se zas vrátí. Když mu řekneš! Nechtěl bych o Tomáše přijít, byl to můj první učedník!"
„Tak dobře, jak si přeješ. Vysvětlím mu to. Ale hned potom se vrátím!"
„Do Galileje," přikývl.
„Ne. Sem do pevnosti. Už to mám promyšlené."
„Já taky. Ale... asi jinak," povzdechl a pohladil jí rameno. Cítil, jak je nehybně napjatá, v trpném očekávání té špatné zprávy, a tak zatoužil po odkladu. Vstal, aby přiložil na žhnoucí oharky poslední kousky dřeva.
„Neodháněj mě do Galileje!" vzlykla. „To mi přece nemůžeš udělat."
Bezmocně se otočil. Seděla uprostřed rozházené slámy s rukama prosebně zkříženýma na prsou. „Chci ti být nablízku. Ješua už mě teď nepotřebuje, sám mi to řekl. Má Jochu a Šimona. A všechny další! Brzy shromáždí zástupy. Ale ty nemáš nikoho!"
„Já tady nikoho nepotřebuji, nestarej se!" okřikl ji v obraně.
Užasle na něj hleděla, pak vstala. Couvl až ke zdi kobky a odmítavě zavřel oči.
Ale slyšel, jak se blíží, a pak podle nárazu poznal, že si prudce klekla. Zachvěl se, když přitiskla horečnatou tvář k jeho nohám.
„Neříkej: Nestarej se! Neříkej mi: Nepotřebuju! To není pravda. Nesmíš mi lhát! Ani sobě..."
Otevřel oči a uviděl její pozvednutou tvář, bílou jako skály kolem Jordánu, černé vlasy zmáčené slzami a roztřesené rty. „Vzdávám se," vydechl. „Zůstaň tedy. Až do konce!" Zvedl ji z dlažby a přitiskl k sobě. Ne už vášnivě, ale jako nejbližšího bližního, kterého kdy měl. Protože Ješua...
„Ješua," vnikla do jeho myšlenek, „tě miluje víc než sebe, protože ví, že jsi Hospodinův prorok. Ale já tě miluju víc než Boha! Protože jsi můj muž, Jane. Je to rouhání? Proč? Ty jsi řekl, že láska je víra. A to přece znamená, že všichni, kdo milují, jsou bohové. Ne?"
„Co mi to říkáš?" užasle na ni hleděl. „To přece... znám. To je to místo z žalmu, které v Kumránu nikdo nechtěl komentovat. Ani Učitel!" A s přivřenýma očima si vyvolal z paměti ty verše:
„Ač jsem vám řekl: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího, zemřete též jako jiní lidé." (...)

Padla tma a učedníci se uložili ve stavení k spánku. Ješua zůstal ve dvoře. Rozložil svitky na nízkém stole a zapálil lampu. Přes zeď k němu doléhal vzdálený praskot ohňů a nezřetelné výkřiky a smích.
Věděl, že zástupy poutníků se v uplynulém dni rozrostly o další rodiny z osad u Jordánu.
Přišly i s beránky, vybranými pro každoroční oběť v Chrámu. Nočním větrem se neslo do dvora jejich bečení, na které Ezau zpočátku odpovídal podrážděným štěkotem. Brzy však poznal, že toto lákadlo je mimo jeho dosah. A ulehl svému pánovi k nohám.
„Zítra se rozloučíme," pohladil ho Ješua. „Tady ti bude dobře, jsou to hodní lidé. To přece víš! Budeš mít svoji každodenní jistotu. Co víc může pes chtít? To jen lidé touží po něčem, co by je povzneslo! Ne všichni, ale lidé cesty ano. Měl sis vybrat usazenějšího pána, než jsem já. Jsi přece z Nazareta, a tam jsou usazenci všichni! Ale ty ses přidal ke mně. To není výčitka! Měl jsem tě rád. Byl jsi věrný přítel! Ale dnes tě z toho vyvazuji."
„A co uděláš se mnou?" ozvala se ze tmy Miriam.
Rozechvěle odsunul lampu, jejíž plamínek mu bránil ve výhledu. Spatřil ji, jak se blíží prostorným dvorem.
„Tebe si nechám," slíbil, když se k němu sklonila. „Až do konce svých dní," upřesnil.
„Tedy navždy," dodala. A usedla vedle něj.
S tajeným povzdechem odložil pero. „Co jsi mi přinesla?" pohlédl na oválnou nádobku. Sušené datle? Slané olivy? „Nemám už hlad, raději bych se napil vína!"
„Pět pohárů ti nestačilo?"
„Bylo jich pět?" podivil se. „Proč tedy nejsem opilý?"
Postavila nádobku na stůl a objala ho. „Protože se bojíš. Stejně jako já. A ostatní. Všichni se bojíme zítřka!"
„Všichni se bojíme," zašeptal. „A přesto vkročíme do Jeruzaléma a vyčistíme Chrám!"
„Ano. A On nás podpoří."
„Pokud... jsem ten Mesiáš."
„I kdybys nebyl, staneš se jím. On přece často mění své plány. Není neoblomný! Vidí tvou statečnost a pokoru. Skloní se před tvou odvahou."
„Skloní se?" Tohle jsi přehnala, ženo!
„Skloní se!" přikývla. Pak opatrně sňala z dózy víčko. „Toto je pravý olej z růží. Přivoň! Koupila jsem jej pro tebe. A teď tě jím pomažu, Ješuo!"
Jsi šílená! pomyslel si. Ale neřekl nic.
Miriam vstala a zvedla ruce nad jeho hlavu. Hustá, omamně vonící tekutina mu skápla na vlasy.
„I kdybys byl slepý, Hospodine," pohlédla k hvězdnému nebi, „nebo snad spal, tu vůni jistě cítíš. Prober se tedy ze Svých mrákot! A shlédni na nás dolů, do dvora v Betanii. Požehnej našemu Mesiáši, kterého jsme si vyvolili. Zítra s ním vejdeme do Tvého Města. Beze strachu. Protože máme pevnou víru, že nás ochráníš, Pane!" (...)

„Spoléhat v této věci na Římany byl omyl," přiznal před synedriem velekněz.
„Vyřešíme to sami."
„Správně!"
„Bude to čistší."
„Jak to vyřešíme?"
„Mluv!"
„Co uděláme s tím tesařem?"
„Ráno přijde do Chrámu znovu. Vyslechnete jeho slova a pak mu budete klást otázky. Je to prosťáček. Nebude těžké usvědčit jej z rouhání. A potom rozhodneme podle obyčeje."
„Snad je to prosťáček," ozval se Nikodém. „Ale zástupy jdou za ním!"
„Zástupy!" ušklíbl se pohrdavě Annáš. „Ty jdou za každým, kdo jim slibuje změnu. Ale když se to neprosadí, tak se zas rozejdou."
„Nejen to," usmál se Kaifáš. „Zástupy se nakonec vždy přidají k vítězi. Každý z těch, kdož dnes křičeli Sláva Mesiáši, si po něm zítra rád hodí kamenem."
„Takže chrámová stráž jej vpustí do Síně Izraele?"
„Ovšem. Je to Žid, má právo tam vstoupit. Proč bychom mu v tom zbraňovali? Je to nejschůdnější možnost. Sám si na sebe uplete bič. Neposlouchejte slova proroků, kteří vás obluzují přeludy a ohlašují vám jen vidění svých srdcí, a ne to, co vyšlo z úst Hospodina!" (...)

„Dejte mi napít vody!" požádal Ješua muže, kteří jej u ohně hlídali. Bylo to podruhé, co promluvil od chvíle zatčení. Prvně se ozval, když vojáci chytli Kefu. „Ničeho se neboj, bratře!" křikl u cedronského potoka. A pak ho uslyšeli až teď, na dvoře veleknězova paláce.
„Obstarej si vodu sám, Mesiáši!" odbyl ho posměšně jeden z hlídačů.
Další voják však vstal a přinesl od studny plný džber. Postavil jej na zem a pak uvolnil Ješuovi svázané ruce.
„Co to děláš?" zeptal se posměváček. „Bojíš se snad, že je to skutečně Mesiáš, a chceš si u něj šplhnout?"
„Ne. Vidím muže, který žízní a jemuž mohu ulevit. Proč bych váhal?"
„Protože je to vězeň!"
„Tím nepřestal být člověkem. Tak jako my." Avšak statečnějším! dodal si v duchu. Pak přistoupil ke Kefovi a i jemu sejmul pouta.
„Velitel přikázal, abychom je střežili!" nepřestal dorážet voják.
„To přece neporušujeme. Brána je zavřená a nás je tu padesát!" okřikl ho kdosi další. „Myslíš, že Galilejský se změní v holubici a pláchne nám?"
Strážní se uvolněně rozesmáli. Takovou větu potřebovali slyšet! Oprostila je od napětí a přivolala další podobné žerty. Cítili, že tato noc bude ještě dlouhá, a zatoužili po víně. Poslali pro ně služebnictvo.
Mezitím už se Ješua sklonil a nabral vodu do dlaní. Pak znovu. Byla to městská voda, nevoněla v ní příměs travin jako v Jordánu. Přesto se napil ještě potřetí.
„Škoda že nám z beránků ponechali jen ohořelé kosti!" zalitoval kterýsi ze strážných. Avšak přemýšlivý sluha přinesl s vínem i nekvašené chleby. Uvítali ho vděčným jásotem.
V té chvíli promluvil Ješua potřetí, tentokrát jen důvěrným šeptem. „Poklekni, bratře. A přijmi z mých rukou křest."
Kefa bez váhání poslechl. (...)

„Prý jsi rebel. Synedrium tě viní, že jsi osnoval spiknutí proti římské moci. Je to pravda?"
Zbabělci! Bojí se mě zabít sami!
Velekněz si nechce špinit ruce! Proto mě doprovázel až sem. Ukřižování je potupná smrt. A... dlouhá.
„Odpověz! Je pravda, že se chceš stát králem této provincie? Mluvils o tom prý v chrámu!"
„Mluvil jsem o Božím království. A v něm už panovníka máme."
„Kde je to království? V Judeji? Nebo i v Galileji?" předklonil se Pilát.
„Mýlíš se," povzdechl unaveně. „Boží království nemá hranice. Je to krajina našich duší."
Mluví jak řecký filozof, uvědomil si s odporem prokurátor. Ale césarovi by se to líbilo. „Pojď blíž." A pak ho poznal. Zachvěl se, čaj mu vychlístl z nádobky na kolena.
„Kornélie!"
Setník se přiblížil.
„Toho muže už jsme viděli!" zašeptal Pilát. „V pevnosti Machaerus. U Antipy. V té smradlavé kobce!"
„Vzpomínám si."
„Co to znamená?"
„Že je to náboženský blázen. Říkal jsem ti to už dávno. A oni toho zneužívají, je to od nich politická léčka. Chtějí, abys jej odsoudil. A pak tě obviní, žes zabil Izraeli proroka!"
„To jméno nechci slyšet. Izrael už není!"
Setník pokrčil rameny.
„Ustup, zeptám se jeho! Co ti říká jméno Izrael, Galilejský? Je to heslo? Výzva k boji proti Římu?"
„Je to... odkaz. Izrael bylo jméno muže, který statečně bojoval s Bohem. Tehdy se ovšem jmenoval Jákob."
„A vyhrál?" podivil se prokurátor.
„Prohrál. Ale čestně. Za odměnu dostal to jméno. V hebrejštině znamená: Bůh vítězí. A pak jméno Izrael přešlo na celý lid. Proto je to odkaz."
„Prohrál s bohem a on ho za to povýšil?" užasl Pilát. „Proč?"
„Protože On chce, abychom s Ním bojovali. Statečně. A pak nás pozvedne ze země. A vlije do našich srdcí pokoru."
Je to násilnický bůh, pomyslel si s uznáním prokurátor. Vzrušuje ho držet je pod krkem. To lze pochopit. I mě vzrušuje nezkrotný kůň. Nebo i... Ale ji jsem nezkrotil. Ještě nikdy! Buďto se tváří jako oběť, anebo na mě lije vodu! Proč? Nemiluje mě. Přestože jsem prokurátor! Oni svého boha milují. Přestože je k nim tak tvrdý. Ale velekněz ho nemiluje, ten ho jen zneužívá. A bere si jeho peníze. Klaudia ani ten vodovod nechce. Co chce? „Máš ženu, Galilejský?" zeptal se.
Ješua se zachvěl. Proč se ptá? Aby ji mohl taky zatknout, jako rukojmí? Ale nedokázal říct ne. „Co je ti po tom, Piláte z Pontu?"
On se mě nebojí! uvědomil si užasle prokurátor. „Mluv se mnou uctivě! Nevíš, že tě můžu dát zabít?"
„Vím. Čekám na to."
„Čekáš?" usmál se Pilát. „Už jsi někdy viděl smrt na kříži?"
„Viděl. Kdysi v Galileji," pohlédl na setníka.
Kornélius si nevěřícně sáhl na hrdlo. Tep mu zabušil do dlaně. Co je to za muže? Proč se mi plete do osudu? Pořád! Je to snad záměr jejich boha? Jsem tady proto, abych Galilejského zachránil? Jak? „Mluvíš s ním jako s vojákem, prokurátore! A tím on není."
„To vidím!" ušklíbl se Pilát. Není však ani rebel. „Kdo jsi? Ten Christos? Vyvolil si tě tvůj bůh? Už jsi s ním bojoval a zpokorněl? Proto tě velekněz nenávidí?"
„To není nenávist. To je strach."(...)

„Já ho křižovat nebudu!" křičel na prokurátora setník.
„Budeš. Je to rozkaz!"
„Dnes už mi služba skončila. Mám volno!"
„Tedy dostaneš příplatek."
Tak tohle už jsi přehnal, Piláte! kousl se do rtů.
„Co tě svrbí, Kornélie?"
„Nenávidím to. Už nikdy to nechci dělat!"
„Nechceš, vojáku? Tedy se dej k hercům. Můžeš hrát ženské role! Oidipovu matku."
Měl jsem ho ráno zabít!
„Ty mě chceš zabít?" poznal prokurátor. „Kvůli tomu pomatenci?" Jeho úžas byl silnější než strach.
„Nechci ho křižovat! Proč já?"
„Aby ses taky namočil, příteli. Ve dvou potom ty
Erinye odeženeme snáz!"

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP