Svastika a Pentagon


svastika a pentagonDvojice příběhů současného ruského spisovatele (a ještě známějšího výtvarníka) nabízí pozoruhodný posmoderní mix – krásné dívky, Krym, moře, kokain, halucinogenní nápoje, volnou lásku v tajné sektě, vraždy a hrůzné předtuchy zarámované magickými geometrickými tvary z názvu knihy... – a také všudypřítomný pocit, že si tu autor ze čtenářů nonšalantě  a sofistikovaně dělá dobrý den. Oba příběhy spojuje postava penzionovaného detektiva Kurského, muže, v němž se snoubí racionalita Sherlocka Holmese a emocionalita ruských mystiků. Knihu vydává nakladatelství Argo v překladu Ondřeje Mrázka.

 

Po dobré noci, brzy zrána vstoupil Kurský do kanceláře ředitele sanatoria Pravda. Zdvořile se usmál a podal mu ruku. Plukovník Ioffe vstal a stiskl ji a také se zdvořile pousmál. Potřásli si rukama.
„Sidajtě. Láskavo prosímo,“ pronesl Ioffe ukrajinsky, aby dal najevo, že je tu doma, a ukázal na křeslo. Kurský se posadil.
Mluvili o všem možném: o krásách zdejšího městečka, o vztazích mezi Ruskem a Ukrajinou, o stavu sanatorií na Krymu… Za jejich přehnanou zdvořilostí se skrývalo odvěké nepřátelství dvou sovětských institucí – KGB a policie. Toto nepřátelství, byť ne tak legendární jako mezi abwehrem a gestapem, mělo také dlouhou historii. A i když od zániku SSSR uplynulo třináct let a ani jeden z rivalů už nebyl ve službě, stejně se pořád cítili představiteli dvou nepřátelských klanů, dvou nesmiřitelných rodů, což se dalo poznat z jejich přehnané srdečnosti a také z toho, že zdvořilé úsměvy stále neopouštěly jejich tváře. Ioffe náležel k privilegovanější sovětské kastě a byl tu pánem, ale na druhou stranu zůstaly jeho hrdinské činy, pokud nějaké existovaly, ukryty ve stínu státního tajemství a nikdo o nich nevěděl. To Kurský byl považován za hvězdu, hvězdu šedesátých let. Tehdy o něm často psali v novinách, o jeho případech vyšlo několik ve své době docela populárních knížek a plukovník Ioffe byl kdysi jejich zaníceným čtenářem.
Jenomže knihy o Kurském už byly dávno zapomenuty, a téměř zapomenut byl i ohromný a mocný státní aparát, jemuž tenkrát sloužil Ioffe. A tak tu na sebe blýskaly svými velkolepými umělými chrupy a povídaly si dvě trosky té velké epochy, která se vytratila jako pára nad hrncem.
Konečně Ioffe, jak bylo zvykem psát v sovětské literatuře, zvážněl.
„Nezdá se vám, Sergeji Sergejiči, že našim zemím znovu hrozí vzmáhající se fašismus?“ zeptal se.
„Zdá, čas od času,“ odpověděl Kurský. „Ale říká se, že to bude docela jiný fašismus – veselý, prozářený, mírumilovný, ověnčený duhovou svastikou. A vzmáhá se nejen v našich dvou zemích, v Rusku a na Ukrajině, ale na celém světě, tím spíše, že svět už brzy nebude mít hranice a stane se jedním celkem. A potom nad tím sjednoceným světem zazáří duhová svastika.“
Kurský se ušklíbl, aby bylo jasné, že to myslí ironicky. Ale Ioffe neměl náladu na legraci.
„Ať si je duhová, nebo třeba perleťová… Fašismus je přece fašismus! Ano, samozřejmě chápu, globalizace a tak dále, že? Jenomže ta dnešní mládež se už úplně zbláznila. Zahrává si s tím svinstvem, hraje si s ním jako kdyby to byla hračka. A přitom to není hračka, ale návnada. A mladí lidé tu návnadu polykají před našima očima, a my jen mlčky, udiveně přihlížíme. Beztak je kolem nás tolik problémů: cynismus, drogy, sektářství… Mám dojem, že tu naši mládež ztrácíme!“
„Ona už není naše,“ lhostejně odpověděl Kurský.
„Myslíte? Ale stejně je mi těch mladých líto. Vždyť jsou to vlastně ještě děti, a už je zatahují do všelijakých svinstev. To já jsem se musel jinak otáčet – rodiče a starší bratry i sestry mi zabili fašisti v Dněpropetrovsku. Zachránila mě jedna ukrajinská rodina, potom jsem vyrůstal v dětském domově. A pak jsem nastoupil na školu KGB. Potom jsem byl rozvědčíkem, pracoval jsem v zahraničí. Viděl jsem svět. A švydko (ukrajinsky: pěkně rychle - pozn. překl.) jsem pochopil, co je fašismus zač!“
„Sdílím vaše pocity, Olegu Borisoviči. Potkal mne podobný osud. Všechny mé příbuzné do jednoho zabili při stalinských represích. Do jednoho. Jak se říká za bílé myšlenky, ale ne dost bílou kůži. Za bílou kost, za modrou krev. A rovnou taky za vlastizradu, které se v patnáctém století dopustil náš vzdálený předek kníže Kurbský. Romanovci naší rodině ten starý hřích odpustili, ale Stalin nám neodpustil. Pomstil se za urážku cara Ivana. Ušetřili jenom mě, byl jsem malý klučina. Děti za své otce nenesou odpovědnost. Vychovali mě v dětském domově a pak jsem se stal studentem školy Ministerstva vnitra. Šel jsem pracovat ke kriminálce, do mordparty… Studoval jsem soudní psychiatrii, napsal skripta o vyšetřování vražd, které spáchali duševně nemocní lidé.“
„Ano, podobný osud. Takže mi dobře rozumíte. Velice mě znepokojuje ten případ s otrávenými důchodci. Všichni kdysi pracovali v našem sanatoriu… Už máte nějakou verzi?“
„Asi to budou ti sektáři,“ suše poznamenal Kurský.
„Také si to myslím! Všichni podezírají Lídu Grigorijevovou, naši učitelku, ale ta s tím nemá vůbec nic společného. Je to inteligentní žena, jeden z mála lidí, pro které není slovo vzdělání prázdným pojmem.

Jenomže občas je příliš důvěřivá a naivní, i když co čekat od slečny, které je pětadvacet let. Točí se kolem ní různí lidé, občas velice podezřelí… Dokonce i mezi dětmi se najdou mimořádně nebezpeční, velice, velice podivní lidé. Naše sanatorium je pro děti, pracuji tu už devátý rok, takže jsem se vynadíval na nejrůznější děti. Bývají mezi nimi takové, že to ani ve skutečnosti žádné děti nejsou. A ta sekta tu skutečně existuje. Lída o ní nic neví, ale já ano. Mám na to své lidi. Jsem přece pořád ještě rozvědčík.“
„A co je to za sektu?“ zajímal se Kurský.
„Viděl jste dvojčata?“ odpověděl Ioffe na otázku otázkou.
„Dvojčata?“ nepochopil hned Kurský. „Aha, chlapec a dívka… Jsou to takoví blonďáčci. Zahlédl jsem je včera na přednášce.“
„To jsou Kristýna a Roman Vinohradovi. Je jim teprve šestnáct, na první pohled vypadají jako andílci – jsou roztomilí, klidní. Ale to je jen zdání. Není to s nimi vůbec jednoduché. Oba dva měli poměrně těžkou tuberkulózu. Poprvé je sem poslali před dvěma lety. Trochu jsme je poléčili. A od té doby sem jezdí často, zalíbilo se jim to tu. Ani se odsud nehnou. Prý že jim to doporučili lékaři. Někdy bydlí v sanatoriu, jindy v soukromí. S jejich zdravím to pořád nevypadá nic moc. Upřímně řečeno, to chmýří z topolů není nic pro ně. Ale oni chtějí být tady a konec. Ta dvojčata založila tajnou dětskou sektu, nebo možná spíše něco jako revoluční spolek ve stylu děkabristů. Tajný spolek má název Slunce a Vítr. Jeho členy jsou děti ze sanatoria, které tu nejsou prvním rokem. To znamená ty nejvážnější případy. Je jich asi dvanáct nebo šestnáct, to nevím přesně. Mají nějaká svá puberťácká tajemství, vyprávějí si legendy, chodí do přírody, do hor, na nějaká jejich posvátná místa… Tam vykonávají u hořících ohňů nějaké rituály. Nějaké písničky, obřady… Dvojčata mají veškerou moc ve svých rukou. Oni jsou pochopitelně Slunce a Vítr. Ostatní se jim musí bezpodmínečně podřídit. Všechno je to jejich absolutní tajemství. Tomu, kdo ho vyzradí, hrozí smrt. Tak to mají ve svých stanovách. Všichni členové spolku podepsali stanovy vymyšlenými jmény. A krví, přirozeně. A přezdívky členů té sekty jsou dost zvláštní – Ropa, Plyn, Zlato, Mangan, Nikl, Burza cenných papírů, Index Dow Jones...“
„A odkud to všechno víte?“ zajímal se Kurský. „Snad v tom spolku nejsou zrádci?“
„To už je moje tajemství,“ odpověděl plukovník Ioffe. „Ale řeknu vám jedno: kdyby se Slunce a Vítr rozhodli zabíjet důchodce, vrazi by se jim nabízeli sami. Třeba ten, Víťa Pacoukov, říkají mu Citrus, je to místní mladík. Ten je oddán Slunci a Větru tělem i duší. Je to úplný fanatik. Kdyby mu Slunce a Vítr zítra přikázali, aby otrávil všechny důchodce z městečka, klidně to udělá.“
„To zní úplně jako válka dětí proti staříkům,“ poznamenal Kurský.
„Něco v tom smyslu. Ale teď se musím omluvit, mám práci. Rád se s vámi zase sejdu. Nechcete se mnou povečeřet dnes večer v Griffonu? To je příjemné místo. Co třeba v osm?“
„Děkuji, přijdu rád. Na shledanou v osm.“
Kurský vyšel z kanceláře.Chvíli se toulal po parku u sanatoria, procházel se a přemýšlel. Skrze vyrovnané řady cypřišů a topolů se neslo chmýří, jehož chuchvalce obklopovaly stromy, orientační cedule, lampy a polorozbořené fontánky, ale starý vyšetřovatel už neplakal – začal si na chmýří zvykat. Docela pěkně nám to jaro letos vyšlo, říkal si v duchu.
Najednou se zastavil.
„Válka,“ pronesl zničehonic nahlas. To slovo ho překvapilo. Tajná válka starých lidí s dětmi! Válka dětí proti staříkům a stařenám. Válka lidí s nelidskými bytostmi. Válka můžu s ženami. Válka sekt. Válka tajných služeb. Válka pohlaví. Válka druhů. Válka epoch. Válka noci a dne. Válka světů. Válka všech proti všem.
Za mírumilovnými stromy stojícími v parku, za odchlípnutými plakáty propagujícími dětské zdraví, za stíny a za lavičkami – za celou tou línou fasádou se vedla krutá, přísně tajná, bezohledná a nesmyslná válka všech proti všem, válka, kterou VŠECHNO vyhlásilo sobě samému.
Pak si najednou všiml, že přímo před ním, mezi dvěma topoly, na pozadí kopce porostlého jalovcem, se nabubřele tyčí olbřímí, bílé, oprýskané slovo PRAVDA – název sanatoria. „Efekt kálačakry!“ pomyslel si. „Válka – to je pravda. Pravda – to je válka,“ vybavily se mu v paměti verše ze Zabolockého poemy Věžinikov, kterou si kdysi nesmírně oblíbil...(...)
Kurský prožil uvnitř té války, uvnitř toho pekla celý svůj život. Nějací lidé z nějakého důvodu zabili jeho rodiče. Jiní lidé z jiného důvodu zabili rodiče plukovníka Ioffeho. Udělali to jedině kvůli válce, kvůli její věčné výzvě k zabíjení. Za svůj život viděl stovky zabitých, uškrcených, otrávených lidí. Někdo jim vyhlásil válku a Kurský pak musel lovit ty, kdo je zavraždili. Ale kvůli čemu? Kvůli spravedlnosti? To sotva! Jenom proto, aby válka mohla pokračovat – mezi kozáky a loupežníky, mezi kriminálníky a policií. Na stará kolena se chtěl válce vyhnout, uchýlit se do ústraní, dezertovat, odejít na odpočinek. Vysnil si klidné stáří, spokojené a povznesené nad starosti okolního světa, s průzračně čistým očekáváním klidné smrti. Snil o stáří ve spojení s mořem, minerální vodou a ovesnou kaší. Ale vtom se objevila svastika – to hnací kolo života, ten kříž s prsty, jak se mu říká mezi lidmi, a začala ho vtahovat zpátky, do války i do života. Cítil, že se svastika roztáčí, nabírá obrátky a dochází k její ohlášené proměně ve spirálu, v trychtýř, ve vír, ve smršť, v tornádo.
Najednou dostal chuť vydat se rovnou na autobusové nádraží, vzít si taxi a ujet zpátky domů, do svého domku u Alupky, zapomenout na svastiku i na krásné ženy, na mrtvoly důchodců, rozpadající se vily, na plukovníky KGB, na puberťáky, starce i stařeny...
Dostal chuť dezertovat.
A vtom uviděl dva asi tak sedmileté kluky, kteří byli úplně ponoření do zvláštní hry: chodili sem a tam v podřepu po asfaltovém chodníku před slovem PRAVDA. Starý asfalt byl všude kolem pokrytý nepravidelnou sítí škvír a trhlin, někde utvořil malé kopečky puchýřků, z nichž vyrůstala tráva, jinde byl rozpraskaný jako vyschlá kůže. Trhliny na některých místech tvořily strukturu pavučiny, jinde se větvily jako stíny stromů. Všechny ty škvíry – hluboké i mělké – byly zaváty bílým chmýřím z topolů. Kluci měli každý v ruce zapalovač, škrtali s nimi a chmýří zapalovali – to pokaždé rychle vzplálo, tiše zapraštělo a plameny se rozběhly po potůčcích chmýří, jako by někdo vysílal hořící signály po síti nebo po nějakém radiovém mikroschématu...
Byla tohle válka? Copak ti kluci bojovali proti chmýří? Ale kdepak, ti to přece nedělali kvůli válčení. Prostě je jen bavilo všechno pozorovat a zkoumat. Zaujaté oči dětí sledovaly, jak plamínky cestují po asfaltu a jak se chmýří mění v lehký dým. Jejich činnost nepodléhala zákonům války, i když, není vyloučeno, že to byl její začátek, její zárodek. Možná, že válka začíná právě u dětských her. A co když je to tak, že válka je vlastně zběsilé zkoumání světa dohnané až k nepříčetnosti.
Kurský se rozhodl, že ten případ dovede do konce.
„Anatomie! Biologie!“ zabroukal si. „Prostuduj si ji – až do konce!“V bytě u Šňůrových našel Kurský na dveřích vzkaz od Lídy: „Drahý S.S.! Vynechal jste jeden, přičemž ten nejpříhodnější možný rým na slovo svastika. Mystika! Ten rým mi připadá nejkrásnější ze všech a navíc nejsmysluplnější. Můj návrh nebyl jen opileckým blouzněním a stále platí. Přijďte někdy na návštěvu. Lída.“
Ani si nestihl přečíst vzkaz a schovat ho do kapsy, když se ozvalo zaťukání na dveře. Dovnitř vešli Lýkov a Hustěnko v povznesené náladě.
„Vy jste nějací veselí?! Copak, něco jste našli?“ zeptal se Sergej Sergejevič.
„Nenašli jsme nic, ale dali jsme si trochu krymského červeného vína,“ zaníceně odpověděl Lýkov. „A celou dobu jsme se dohadovali o tom, pod jakým názvem vejde tenhle případ do dějin kriminalistiky. Případ veteránů nebo Případ svastiky?
„Nebo třeba Případ plukovníka ve výslužbě nebo Případ puberťáků. To už bude záležet na vás,“ řekl Kurský a s úsměvem potřásl mladým vyšetřovatelům rukou.
„Tak co, ještě pořád podezíráte pana ředitele?“ zeptal se Hustěnko.
„A proč by ne? Dnes jsem byl u něj na návštěvě. Opravdu to asi bude dobrý a milý člověk, ale...“
„Ale co?“
„Nemá to v hlavě úplně v pořádku.“
„To jsou mi věci. Nikdo si na něm nikdy ničeho podivného nevšiml. Ledaže by za to mohla jeho láska k Lídě… Ta je tak krásná, že dokáže pobláznit, koho si zamane.“
„Já mám, chlapci, za ta léta vycvičené oko,“ ušklíbl se Kurský. „Trpí schizofrenií, což je u rozvědčíků nemoc z povolání. Jenom si představte, že byste byli špióny v týlu nepřítele vy. Viděli jste Sedmnáct zastavení jara, ne? Celé roky žijete životem někoho jiného, nosíte černou uniformu, pásku se svastikou, mluvíte německy a za chvíli sami nevíte, kdo vlastně jste – Max Otto von Stirlitz nebo Maxim Maximovič Isajev?“
Lýkov zamrkal blonďatými řasami, jeho tvář získala nejdříve užaslý, a vzápětí šibalský výraz:
„Takže on je vlastně von Ioffe German Fašistovič!“ zvolal se smíchem. „Tak je to teda! To se podívejme! Mimochodem, kočár čeká, vaše jasnosti. Projedeme se tryskem?“
Před domem čekalo auto. Za volantem seděl Lýkovův kamarád, řidič Timofěj Gurjanov, protože Lýkov a Hustěnko si už dnes přihnuli a, jak to tak vypadalo, ještě si přihnou. Lýkov v jednom kuse vtipkoval, bylo vidět, že je veselá kopa a patří k tomu druhu lidí, kteří mají stále bodrou mysl. Když byl Hustěnko sám, bez Lýkova, občas i posmutněl, ale ve společnosti kolegy mu to rozhodně nehrozilo a rád se nechával vtáhnout do jeho slunečné nálady bez jediného obláčku. Ale pořád byl ten zodpovědnější a výraz jeho tváře naznačoval, že Kurského podezření ohledně Ioffeho mu nedá spát.
„Ale podle čeho jste zjistil, že to nemá v hlavě v pořádku?“ zeptal se Hustěnko, když překonali průsmyk a před nimi se otvíral pohled na nový záliv a nové hory kolem něj...
„Řekl jsem mu, že jsem se dlouhá léta specializoval na vraždy a dokonce jsem na to téma napsal vysokoškolská skripta. To je čistá pravda, ale zmínil jsem to před ním s jasným záměrem. A on mi hned začal vnucovat svoji verzi, která mi připadá jako naprostý nesmysl – verzi dětské sekty, která se jmenuje Slunce a Vítr. Pokoušel se mě přesvědčit, že si ty děti hrají tak, že vraždí důchodce.“
„A kdo jsou členové té sekty?“ zvědavě se zeptal Hustěnko.
„Většinou děti s bronchiálními a plicními onemocněními. V čele sekty údajně stojí jistí Kristýna a Roman Vinohradovi, šestnáctiletí bratr a sestra, dvojčata. A kromě toho k nim ještě patří devatenáctiletý Vitalij Pacoukov, kterému říkají Citrus a je přítelem Lídy Grigorijevové.“
„O dvojčatech Vinohradových jsem nic neslyšel, ale Vitalije Pacoukova známe,“ ozval se Lýkov. „Chodili jsme s ním do stejné školy, v Koreizu. Je o čtyři roky mladší, ale užili jsme si s ním svoje. Není to špatný kluk, pálí mu to, nebyl špatný sportovec, ale vždycky se choval jako úplný šílenec. Měl prsty ve všem: rvačky, provokace, výtržnosti a ještě k tomu jel na drogách… Byl na pervitinu i na heroinu. No ale zase kdo nebyl, že jo? Tak už to u nás chodí… Teď to ale vypadá, že seká dobrotu, uklidnil se. Lída ho prý přivedla k rozumu. Snad s ní dokonce chodí, nebo něco takového.“
„Já jsem byl dneska taky u Ioffeho,“ řekl Hustěnko. „Hned po vás. Byl nějaký zachmuřený. Obávám se, že jsem mu přidělal na čele další vrásky, protože jsem mu musel předat svazek s dokumenty po Lídě Grigorijevové, tedy přesněji po Polině Zajcevové. Přemýšlím, jak na ně asi zareaguje. Netuším, které z těch informací se k němu dostaly a které ne. Upřímně řečeno z toho vůbec nemám dobrý pocit. Bojím se, aby to na něj nebylo moc. Je do ní přece pořád zamilovaný. A proč vám ta Ioffeho verze připadá tak šílená?“ zeptal se Hustěnko. „Klidně to může být pravda. Podobné případy už jsme tu měli. Ti mladí mají poslední dobou sklony sdružovat se v nejrůznějších tajných spolcích a kolikrát pak vyvádějí příšerné věci.“
„To tedy vyváděj!“ vstoupil do debaty řidič Timofěj Gurjanov. „Ty jsou schopný úplně všeho! Jako teď nedávno, když jsme tu měli...“
A začal vyprávět dlouhý, zamotaný a hrůzostrašný příběh, který se stal v Simferopolu před dvěma lety.
Uháněli, jak se říká, s větrem o závod. Počasí jim přálo.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP