Rozkl(r)ádání státu


Dvorakova Rozkladani-statu-knihaZnámá česká politoložka hledá v knize odpověď na řadu otázek, které si veřejnost klade – co se v této zemi děje, proč se tomu tak děje a zda existuje nějaké východisko. V sérii krátkých textů pojmenovává nešvary bující ve společnosti, hledá jejich kořeny a podstatu. Podrobně se zabývá politickou kulturou a fungováním státu, do hloubky analyzuje kauzu plzeňských práv a ukazuje možná řešení. Text oživují četné příklady z poslední doby. Kniha, kterou vydává Universum/Euromedia Group, je určena širšímu publiku a měla by přispět k posílení kritického myšlení a zvýšení zájmu o věci veřejné (s malým v).

 

Říká se tomu manažerský způsob řízení, což většinu slušných manažerů naprosto uráží. Kdo by nadšeně netleskal tomu, jak ze státní správy mizí byrokraté s klotovými rukávy, kteří vytvářejí množství dokumentů, jež obíhají po jednotlivých odděleních, a tyto byrokraty nahrazují výkonní manažeři a experti, kteří efektivně rozhodují. Kdo by netleskal principu, že odměna státních úředníků musí být podle odvedené práce, jejíž kvalitu ohodnotí nadřízený, nikoli podle vzdělání a odsezených let na úřadě. Sice po nás ti evropští byrokraté chtěli jakýsi nesmyslný zákon o státní službě či o úřednících ještě před naším vstupem do Unie, ale i to jsme dokázali překonat. Zákon jsme sice přijali, ale ten nevstoupil v platnost. Výsledkem je, že tu není žádný kariérní řád, žádná nezávislost státních úředníků na politicích, klesá profesionalita státní správy. A tak místo na Západ se posouváme směrem na Balkán.
Je nutné si uvědomit, že stát není soukromý podnik, i když máme stále více pocit, že byl zprivatizován. Zatímco majitel, případně i manažer soukromé firmy, dokáže jasně stanovit, jak dalece je pro něj určitá aktivita zaměstnance přínosná z hlediska zisku, tak zisk ministra, náměstka, šéfa odboru, „poradce“, „experta“ a jiných existencí pohybujících se na našich ministerstvech nijak v zásadě nesouvisí s kvalitou výsledků jejich činnosti pro stát. Naopak, osobní ekonomický „zisk“, přístup k „rentě“ lze získat v situaci, která je pro stát nevýhodná.
O jaké zisky či o jaký přístup k rentě se ve státní správě vlastně může jednat? Možností je celá řada. Nejznámějším zdrojem je přímý úplatek; jde o finanční prostředky, které se v té či oné podobě dostanou postupně ke konkrétní osobě, která ovlivnila rozhodování. Přímá korupce tohoto typu může mít také podobu poskytnutí finančních prostředků nikoli pro konkrétní osobu, ale pro financování volební kampaně ať již formou sponzorství, tak častěji formou přímého (neveřejného) zaplacení určitých nákladů (oblíbené je to například u billboardů). Může jít o přístup k rozdělování finančních zdrojů (například evropské projekty), nastolování pravidel a rozhodování o přidělení projektů či využití těchto zdrojů pro vytváření klientelistických vazeb, určitých závazků, které jsou do budoucna využitelné (tzv. jánabráchismus). Může jít o vyvádění peněz z projektů financovaných státem (to je těch pověstných 20 %), které jsou převáděny do ilegálního financování politických stran či kariér významných politiků. Může jít o zajištění budoucího kvalitně finančně ohodnoceného místa v soukromém sektoru jako protislužby za ovlivnění určitých rozhodnutí. Může jít o přístup k určitým lidem, informacím, postupům, databázím, které mohou být bezprostředně či později využity pro soukromé firmy (vhodné zejména, ale nikoli výhradně, pro bezpečnostní firmy). A jistou formu renty, kterou státní správa také poskytuje, jsou i vhodné „trafiky“ – dozorčí a správní rady ovšem bývají spíše (příjemnou) doplňkovou činností politiků ve funkcích, ale koneckonců „strana“ by se měla postarat o své „neúspěšné“ politiky chráněným místem ve státní správě. Vykroužkovaní politici, ti, co ztratili křesla a funkce po prohraných krajských či obecních volbách, ti všichni očekávají kompenzaci
– loajalita ke straně a k jejímu vedení je hodně závislá na její schopnosti poskytnout ochranu a patronáž (postarat se o danou osobu). Toto vše může poskytnout státní správa a nutno říci, že je v našem systému využívána více než dost. Často používáme výraz „politizace státní správy“.
Svým způsobem to není politizace v pravém slova smyslu, protože nejde o snahu vnutit státním úředníkům jakousi „ideologickou vizi“. Politizace v tomto případě znamená, že politické strany přistupují ke státní správě jako k určitému území, které je nutné „dobýt“ a patřičně exploatovat (ve středověku bychom použili výraz „plenit“). Vezměme například klasickou situaci politických náměstků – takřka na každém ministerstvu se dosazují náměstci ministra z koaličních stran, náměstek odborník.

 

odborník patří již mezi velmi ohrožené druhy. Z hlediska teorie koalic bychom měli předpokládat, že jejich cílem je prosadit část programu jejich strany na konkrétním ministerstvu, respektive sledovat, zda nedochází k politice, která jde zcela proti jejich programu. Svatá prostoto – šedá je teorie, zelený je strom života – političtí náměstci a zejména jejich poradci v současné době reprezentují především vlivné skupiny (nyní již často regionálně zakotvené) v rámci strany a jejich hlavním cílem je sledovat finanční zdroje vyplývající z činnosti resortu, propojit je s regionálními podnikatelskými zájmy, pomoci vytvořit převodní mechanismy, jak peníze dostat do těch správných (nejlépe se stranou spojených) míst. V tomto smyslu se zde začíná stále více projevovat jeden fenomén, známý z Itálie v období před revolucí soudců – pozice premiéra je stále slabší a hlavně politicky nezajímavá, protože vlastně nekontroluje žádný resort, a tudíž nemá přímý přístup ke zdrojům.
Další významnou kategorií jsou poradci – nejen poradci ministrů, ale i poradci náměstků či poradci specializovaní na určitou činnost (třeba finanční), dále různí experti (na cokoli), ale třeba i právní firmy, jejichž role je v daném systému nezastupitelná.
Takřka všichni experti se shodují, že problémem naší státní správy je skutečnost, že chybí kariérní řád a nevstoupil v platnost zákon o státní službě. Již tento fakt vytváří dosti velký prostor pro relativně lukrativní zaměstnání různých kamarádů (loajalita k rozhodování je pak ještě lépe zajištěna), vysloužilých politiků (strana se o své věrné postará) v pozicích poradců „pro všechno“. Ve státní správě se tak vytváří skupina vlivných lidí, kteří výrazně ovlivňují rozhodování, ale přitom nenesou za rozhodnutí zodpovědnost. Ta se nechává na oněch „byrokratech“, jejichž plat i zaměstnání výrazně závisejí na nadřízených. Případné zrušení mzdových tabulek (jak se objevuje v některých návrzích) by situaci ještě zjednodušilo.
V posledních letech, a zejména za této vlády, se ještě rozmohl další „manažerský“ trik – příkazy na ministerstvech se dávají zásadně ústně, neposlechnete – „máte padáka“, poslechnete – pak se jen modlete, ať to nepraskne, protože vy nesete odpovědnost.
V této chvíli se připravuje nový zákon o úřednících, zdálo by se tedy, že „dobro zvítězí“. Ale ne, věcný záměr zákona sice řeší mnoho problémů, ale vůbec se nevztahuje právě na privilegované skupiny těch vlivných, ale nezodpovědných (v obojím smyslu – chovají se nezodpovědně a navíc za nic nezodpovídají).
A možná snad již poslední perličku: Nejvyšší správní soud rozhodl, že výše platů a odměn veřejných zaměstnanců by měly být veřejnosti přístupnou informací. Na toto rozhodnutí soudu reagoval Úřad pro ochranu osobních údajů prohlášením, že rozhodnutí soudu je nezákonné, a na stanovisko ÚOOÚ pak reagovala ministerstva odmítnutím poskytovat informace tohoto druhu. Takže místo aby soudy mohly rozhodovat o zákonnosti postupu úřadů, tak úřady rozhodují o zákonnosti soudních rozhodnutí. Není to úžasný vklad této země do pojímání demokracie a právního státu?
  
Hned na počátku této kapitolky jsme zdůraznili myšlenku, že stát není podnikatel. To platí nejen proto, že jej nelze řídit jako podnik (natož jako společnost s ručením omezeným), ale i proto, že posláním státu je spravovat zemi, nikoli podnikat. Samozřejmě již Adam Smith, spojovaný kromě jiného i s „neviditelnou rukou trhu“, považoval za důležité, aby stát zajišťoval některé ekonomické aktivity, které jednotlivec jen obtížně může z finančního hlediska zajistit a kde je dlouhodobá návratnost investic. Již od dob Bismarcka probíhají diskuse, jak dalece má stát vlastnit určité strategické podniky (zejména jde o infrastrukturu – dopravní, energetickou), ale to v této chvíli ponechme stranou. Berme jako dané, že stát v zásadě nemá sám podnikat. V praxi to také znamená, že mnoho aktivit, které s činností státu či státních institucí sice souvisejí, ale státu jako takovému nepřísluší, se převádí na soukromé firmy, které tyto služby zajišťují. Jde o tzv. outsourcing. Ten se od počátku 90. let stal významným zdrojem financování (politiků, politických stran) či prostě jen zdrojem zbohatnutí jednotlivců. Již asi nikdo neprošetří, kolik nás stály (a kdo za nimi stál) tehdejší „zeštíhlovací“ procesy zejména na ministerstvu vnitra a ministerstvu obrany, ale nejenom tam. Finanční zdroje tohoto typu jsou již v současnosti omezené, přesto výběrová řízení na zajištění určitých služeb jistě mohou představovat lukrativní zakázku (například praní špinavého prádla pro policii).
Problémy s tím spjaté spadají již klasicky pod výběrová řízení a státní zakázky, což je samozřejmě kapitola sama pro sebe. Otázkou navíc je, zda soukromé podniky dokázaly vždy dostatečně profesionálně a kvalitně nahradit služby, které předtím zabezpečovala státní správa či jiné instituce opírající se o veřejné finance, a zda jejich služby měly smysl a přinesly větší kvalitu a nižší cenu. Otazníky vyvstávají například u nemocnic, kde je zpochybňována úroveň celé řady služeb. Týká se to kvality i nezávadnosti stravy, podstatně vážnější byly informace o neprofesionálním nakládání s nebezpečným nemocničním odpadem. Z finančního hlediska zcela neprůhledné bývají aktivity různých zprostředkovatelských firem na nákupy léků, zdravotnických přístrojů. Koneckonců zprostředkovatelské firmy jsou kapitolou samy pro sebe, dlouhodobě fungovaly i při nákupech vojenské techniky. Proč by soukromý podnikatel měl mít lepší znalosti a rozhled než zaměstnanec státní správy či pojišťovny specializovaný na danou problematiku? V mnoha případech se navíc zbavujeme státu zcela bezprecedentně a absurdně.
Ochrana vojenských budov a muničních skladů, na niž si armáda najímá bezpečnostní agenturu, je absurdní stejně jako chování radnice, jež přes jinou soukromou agenturu údajně testuje integritu svých úředníků. To ovšem odkazuje na mnohem hlubší problém, a tím je selhávání státu v těch základních činnostech, jež mu přísluší – zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti. V těchto případech jde již skutečně o privatizaci státu. Stát předává své základní funkce soukromým společnostem a ztrácí nad nimi kontrolu.
Podobně velmi problematickým jevem je zadávání zakázek na „právní služby“ a zastupování státu či státních institucí. Je nesporné, že v některých složitých případech jsou právní služby nutností, ale často se tím jen obchází vlastní právní aparát, a tím i možné stanovení odpovědnosti za charakter smlouvy. Vybavme si, v kolika případech bylo konstatováno, že určitý problém nelze řešit, protože smlouva je formulována velmi nevýhodně pro stát či pro státní instituci. Takřka nikdy se ale nedozvíme, jaká právní kancelář, jaký konkrétní právník tuto smlouvu vypracoval, nemluvě o prošetření, zda nedošlo k úmyslnému poškozování státu. Vrcholem všeho jsou pak nastavené podmínky, které brání zveřejnění takovéto smlouvy či její části. To je neuvěřitelný přístup z hlediska kontroly využití veřejných financí. Je vysoce pravděpodobné, že poskytnuté „právní služby“ často měly především legalizovat korupční chování, respektive vytvořit pro ně dostatečný prostor.
Absurditu právních „outsourcingů“ dokládá příklad ministerstva spravedlnosti a jeho smlouvy s právní kanceláří, kterou uzavřel těsně před svým odchodem ministr Němec. Smlouva byla uzavřena na čtyři roky, po odchodu z ministerstva do této kanceláře (kde již působila jeho sestra) bývalý ministr vstoupil. Snaha tuto smlouvu zrušit po nástupu ministra Pospíšila se ukázala jako nemožná – smlouva byla fakticky nevypověditelná. A co více, po nástupu ministryně Kovářové tato kancelář podle informací z médií „překvapivě“ vyhrála tendr na zastupování znovu na další čtyři roky.
Vezmeme-li v úvahu jen tento jeden z mnoha případů, je jasné, proč je u nás tak vysoká nedůvěra ve státní instituce. Vážné ovšem je, že jsme se s tím smířili, že si často ani neuvědomujeme míru absurdity, v níž se pohybujeme. Připomeňme si jen aféru Čunek a postup ministra zahraničí Schwarzenberga, který si za své vlastní peníze najal americkou detektivní kancelář Kroll, aby vyšetřila finance bývalého místopředsedy vlády. Takže americká detektivní kancelář nakonec rozhodovala, jaké bude mít vláda složení (návrat pana Čunka do vlády či případný odchod pana Schwarzenberga z vlády). Mnoho lidí, včetně novinářů, to považovalo za skvělý nápad a čin „hodný šlechtice“. Větší políček vlastnímu státu ale dát nešlo. Člen vlády nedůvěřuje ve schopnost státu, který spravuje, objektivně případ vyšetřit. Jak má potom tomuto státu důvěřovat občan?
Zvláštní kapitolu samu pro sebe  představují expertní stanoviska, o něž se opírá státní správa a samospráva na nejrůznějších úrovních. Opět se zde setkáváme s něčím, co vypadá jako logická a běžná praxe v civilizovaných zemích, ovšem v našem prostředí se to spíše blíží praní špinavých peněz. Zejména na úrovni krajů, ale i na ministerstvech, jsou vypisovány projekty, které získávají podivné konzultační firmy, vysoké školy s velmi slabým personálním zabezpečením a naopak se k takovýmto projektům nedostávají kvalitnější vědeckovýzkumná pracoviště. Opět v mnohých případech zadání i výsledky vyvolávají značné podezření, že šlo spíše o praní špinavých peněz či zdroj financí pro politické subjekty či jednotlivce. O expertní hodnotě takto zadaných a organizovaných výzkumů lze často pochybovat, protože je vysoce pravděpodobné, že experti dojdou k závěrům, které si politici objednají. To znamená, že finance na expertizy, které jsou ve vyspělém světě důležitým zdrojem informací pro politiky a umožňují jim přijmout profesionálně správné rozhodnutí, jsou u nás fakticky vytunelované.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP