„Karla Šebka nešlo předělávat.“ Rozhovor s Evou Válkovou



sanitka básně přebal copyEva Válková (*1953 v Ústí nad Labem) a ošetřovatel (jednu dobu) Karel Šebek (*1941 v Jilemnici) byli nebo jsou i básníky.

 

 

 

Evě právě vychází kniha Hodina vlka a dohromady vytvořila nedávno vydané Sanitka básně (2015, psáno 1993-1995). Šebek je ale dvacet let nezvěstný. Jeho verše se poprvé vynořily z antologie Surrealistické východisko (1938-1968) (1969) a následovaly knihy Ruce vzhůru (1982, znovu 1990) a Dívej se do tmy, je tak barevná (1996, italsky jako Guarda nel buio, com´e´variopinto, 2007). K jejich vydání dopomohla právě Eva Válková, se kterou se Šebek seznámil při arteterapii profesora Ferdinanda Kukala. Od roku 1984 do dubna 1995 psali Eva a Karel s přestávkami spolu a 12. 4. 1995 básník beze stopy zmizel.
„Nebyl můj pacient,“ zdůrazňuje Eva Válková v Sanitka básních, „a ani naše spolupráce neprobíhala v rámci arteterapie. Psali jsme rukou, střídavě, každý jeden verš; ale to pravidlo nebylo dodržováno striktně. Texty jsem přepisovala na stroji.“
Sanitka básně připravil k vydání Vladimír Gardavský. Zajistil digitální přepis, provedl korektury, nechal digitalizovat fotografie Šebkových koláží. „Byl to někdo, koho jste mohli buď obdivovat, nebo snad zabít,“ řekla Eva na vzpomínkovém večeru pořádaném Galerií U svaté Anny 16. 4. 2010. „Uměl být naprosto nesnesitelný a nesnášenlivý, neměl trpělivost s nikým a nejméně sám se sebou. Nebe neznal, na Boha by hodil atomovku... Do dobřanské léčebny však nastoupil jako ošetřovatel a měl v plánu studovat medicínu. To by se ovšem nesměl pokusit o útěk za hranice s dvěma pacienty... Na jeho tvorbě se pak podílela pouť léčebnami, která se stala neodvratitelnou, když ztratil možnost pečovat o svou nemocnou matku. Spáchala sebevraždu poté, co jej odeslala na nákup do lékárny.“
Sám Šebek se víc než dvacetkrát o sebevraždu pokusil. „Skákal pod tramvaj, šel proti lokomotivě,“ vzpomíná Eva Válková.
Absolvovala Lékařskou fakultu UK v Plzni a od svých pětadvaceti let žije v nedalekých Dobřanech, kde pracuje jako psychiatrička. Vedle příspěvků v antologiích i časopisech jí vyšly sbírky Ani hlt motýla (1995 v edici Tvary časopisu Tvar), Zvláštní druh inkoustu (2007), Na obojku z proutku růže (2007), Krvácím nahlas a potichu písmena (2010), Sanitka básně (2015. s K. Šebkem) a Hodina vlka (2015).


Kdy jste začala básnit?
Začala jsem psát už v sedmi letech; pohádky. Ale první verše jsem napsala v patnácti.
Pod jakým vlivem?
Byla to odpověď na báseň jednoho kluka ze třídy, s kterým jsme si pak verše vyměňovali každý den čtyři roky, a protože to posléze už nebyl jen můj spolužák, naplánovali jsme si, že společně půjdeme do Plzně na lékařskou fakultu.
I když mě tehdy lákalo spíš léčit zvířata.
Dala jste přednost lidem kvůli chlapci?
I tak mi zůstala představa, že zvířata potřebují pomoct víc, a nějakou dobu jsem si nemohla na lidi zvyknout. Měla jsem navíc pocit, že bych mohla omdlít, až uvidím krev, jako se to ostatně stane nejednomu budoucímu chirurgovi.
Bylo pro vás snadné stát se lékařkou?
Nebyla to rozhodně žádná zvláštní legrace, bylo nutné se hodně naučit a šlo o něco úplně jiného, než je třeba matematika, která by mě uspokojovala pravidly bez výjimek!
Abych tak řekla. V psychiatrii výjimky byly a jsou.
Jaké je být někým, kdo by se nikdy neměl mýlit?
A člověkem, který by měl být schopen pomoci každému, v jakékoli situaci? Jaké je potkávat se s bolestmi? Já se potkávám i s lidmi, kteří ani nejsou schopni odlišit svůj vlastní vnitřní svět od okolní reality! - Potkávám se i s dalšími druhy trápení, a tak po večerech dávno nečtu horory. – Ale je pravda, že pokud má okolí vůči lékařům vysoké očekávání, pak je pro něj lékař-psychiatr někdy jen cvokař. A může tedy být i blázen.
Jak píšete?
Inspirace přichází nárazově a místo, abych křičela „au“, obvykle na papír vyplivnu právě báseň.
Čtete poezii?
Ano – a téměř všechny básníky. Znova verše, které se mě dotknou. Vrátím se třeba ke Šrámkovi, ale v podstatě těkám po knihovně, která se pokouší vytlačit z bytu ostatní věci.
Jak jste poznala Karla Šebka?
Našli jsme tenkrát jaksi svůj společný zamřížovaný svět. Seznámil nás arteterapeut profesor Ferdinand Kukal. Já jsem tehdy psala takzvané slovní ilustrace Kukalových obrazů a milý Šebek u Kukala pro změnu vyráběl své uchvacující koláže. Začalo období „já jeden verš, ty druhý verš“. I když... Bylo to obyčejně víc veršů. Ale oba jsme měli společný pocit, že se skvěle doplňují.
S jakými motivacemi jste začínala psát?
Byla jsem fanatická čtenářka - už od druhé třídy - a pokoušela se psát ony pohádky. Knihy jsem měla ráda tlusté a vícedílné, aby mi vydržely, ale okolo čtrnácti, patnácti let se mi dostala do rukou Píseň o Viktorce. - Na jedné straně tedy Seifert, Němcová, na druhé jsem se zamilovala do spolužáka, který mi psal každý den básničku. Já mu chtěla stejným způsobem odpovídat a odpovídala mu a... A to nám skutečně vydrželo celé čtyři roky na gymnáziu.
Nato vysoká škola. Studovat psychiatrii však nebylo vaším původním přáním.
Ne. Lékařská fakulta, to nebyla moje touha. - Lákala mě spíše veterinární medicína, psychologie nebo i matematika. A proč ne ta? Matka byla středoškolskou profesorkou fyziky a matematiky.
Byla psychiatrie kompromis?
Nelituji.
Když jste poznala Karla Šebka, byl vaším kolegou. Stal se později také vaším pacientem?
Pro mě je hlavně básník. Básník, který byl pacientem, nutícím mě do psaní společných věcí... Protože já bydlela přímo v léčebně, byla přístupná a mohla mu poskytnout... částečné zázemí. A ne, neměla jsem nutkání ho léčit. Byl by to i nesmysl... Karla nešlo předělávat.
Je odvaha určovat zpětně anebo se rozpomínat, jaká byla Šebkova nejpodstatnější traumata?
V jeho životě se traumata řetězila, násobila a umocňovala. Jak je ovšem časté. To, čím chceme uniknout nepříjemné realitě, se nakonec stává právě zdrojem dalších traumat!
Jak si vysvětlujete, že se nenašel? Věříte, že žije?
Už jsem, myslím, přestala věřit. Myslím, že by nevydržel se nikomu tak dlouho neozvat.
Pokud vím, naposled bydlel u nějakého známého v Plzni.
Ztratil se mezi Prahou a Plzní. Pokud já vím, neměl ani kabát. Ani brýle, ani doklady.
Co se před těmi dvaceti roky stalo?
Asi narazil na tvrdého dealera drog.
Surrealista a editor František Dryje ztenčil letos jeho a vaši společnou knížku Sanitka básně o celou úvodní část. Vadí vám to?
Ne. Ten první díl ale skutečně obsahoval moje básně, a to jako verbální ilustrace ke Karlovým kolážím. Psala jsem je v době našeho prvního setkání v Dobřanech, tedy před třiceti třemi lety, ale s odstupem si nemyslím, že ilustrovaly Šebka.
Co tedy?
Spíš mé tehdejší problémy. A tak jsem souhlasila s názorem pana Dryje, když mi doslova napsal: „Poetika Vašich veršů se s Karlovou vyhroceností ne vždy setkává, ba spíše míjí.“ Za vydání té knihy jsem vděčna.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP