Ivo Fencl: Idealista, romantik, kritik a Marie


 

Fencl obalPo titulech jako Smíš zůstat mrtev, Norman Bates kontra Fantomas, Zabiju Putina v Karlových Varech, Rok Joriky, Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít, Styky s Jorikou aneb Obvyklý případ doktora Jekylla a pana Hyda, Domek pana Stilburyho a Žiju! Ježek v kleci vydává plzeňský spisovatel Ivo Fencl (*1964) lehce provokativní sbírku veršů a povídek Idealista, romantik, kritik a Marie.

 

 

Vedle autobiografického Rozpadu z Kopáčovy antologie Všechno nejlepší! zde objevíme brilantní prózu o muži opakovaně prožívajícím vlastní osud ve vylepšovaných variantách Leh(k)ce po smrti, šokující cyklistickou parafrázi Mathesonovy story Duel, známé co Spielbergův film, frašku o urážce miliardáře Petra Kellnera Jeden milion dolarů tomu, kdo přepere barmanku Joriku, až překvapivě nevinnou zpověď Mé styky s Terrou White, čistou verzi čítankových zkazek o Leninovi Chlapec a Jorika, povídky Řecká tragédie, Předčítání dočasně nevidomé Jorice a Pražský playboy prchá na venkov, kterou autor osobně načetl také na CD Lásky, poezie a prózy čas, a také krátkou poému Jsi snad Egon Bondy, králíku? účtující s odtržeností některých snílků od reality. Publikaci uzavírá romance Když nastaly deště vyprávěná očima zamilované kočky, záznam vtělení osamělého muže do psa páru milenců Fluke a vyznání mladé čtenářce Vítr Lence Bradbury.

Knihu vydalo nakladatelství Pine Tree Enterprises.

 

Ukázka z knihy:

 

Jako za starých časů

Knihu o Jorice zabalme

a pod její název radši vpišme jméno její starší sestry

a vstupme

do horolezeckého klubu Rock´n´Wall. Je květen a večer, kdopak ví

třeba bude ona zrovna barmankou (i to se může stát)

a sotva vstoupíme, začne předstírat, že jsme míň než dech (jak káže zvyk)

ne, to nás nerozhází: „Jsem zde s poštou.“ A svíráme obálku

se svou knihou. A na pult s ní. „To není ode mě. To

as jen herec nějaký. „Al Pacino. Christopher Walken. Hle. Jsou tu podepsaní.“ Významně

dodáme: „Hejsci! Emoce jen předstírají. Nejsou však osobnostmi?“ A Jorika?

Se optá: „Jako za starých časů?“ A nalívá. A pokud má

cokoli smysl

tak nás počne pozorovat. A její zvláštní

oči nahradí tuto báseň. A jsou tečkou do srdce i centra palačinky

soukromého kosmu. Ale ty loď oné tečky

nikdy, nikdy neukotvíš v paměti

leda co odlesk. Leda co střep úsměvu, co špetku zájmu i úžas. Nad vlastní drzostí

A chvilkové Joričino pobavení a překvapení, že jsme jen brouk, kterého

umí obeplout

všemi směry. A překroč špendlík! A my - to jediné

marné písmeno jejího

od pravěků už

tesaného slovníku. Joriko. Vždyť uplyne na tisíc let swingu hatmatilky!

Zapomnělas? A toto jsou krovky. A do melounů a do žen se nevidí. A jsme ve studni

té na konci světa. Ona. A ona?

Příjemně unavena se ohlédne. Pinzetou zkoumá

naši smyslnost i naši nesmyslnost. A až pozná

jak nekonečně toužíme, aby

se alespoň na vteřinu ocitla sama (i když se to nikdy nemůže stát), tak

je večer. A v ten večer v pátek nám snad omylem obětuje chvíli

kde se lze dodnes koupat a nikdy

už nebudete chtít zapomenout na

rozpad i na lekci. Ale zapomenutí

se sune

jako stín. I ze stran nás obklopí. A počítej

Dni, týdny, měsíce, roky. A přece

se rozpustit

v jejích vlasech

a jako za starých časů

a jako bychom se brali

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP