Paul Celan: Mříž hovorny / Růže Nikoho


 

Celan obalZ díla jednoho z největších básníků 20. století Paula Celana zná český čtenář pouze fragment publikovaný v několika výborech. V tomto svazku je básník poprvé představen dvěma kompletně přeloženými stěžejními sbírkami - Mříž hovorny (1959) a Růže Nikoho (1963).

 

 

Paul Celan (23. 11. 1920, Černivcy – duben 1970, Paříž) se narodil v německy hovořící židovské rodině v oblasti Bukovina se silnou židovskou komunitou a s tradicí tzv. chasidismu – lidového nábožensko-společenského hnutí se silnými pietistickými a mystickými kořeny. Jeho hlavní doktrínou převzatou i Celanem bylo učení o tom, že živoucí Boží přítomnost naplňuje vesmír, že existuje shoda mezi nižším pozemským a vyšším nebeským světem a že je mezi nimi možná komunikace na duchovní úrovni.

Celan byl vysoce kultivovaným člověkem, který by mohl být zbožný, ovšem to by nesměl být dítětem šíleného dvacátého století s jeho nihilismem (jedna studie hovoří o Celanově poetice jako o „estetice krutosti a ošklivosti"). Ač se tomu zuby nehty bránil, podléhal víc a víc maniodepresivním stavům, a tak jediné útočiště nalézal ve světě slov (byl s to napsat „Voda – jaké to / slovo: / živote, my tě chápem") a v „magii formy" (jak zní název jiné celanovské studie), ke kterým měl však ambivalentní vztah daný jejich samotnou povahou, a které mu život zachránit nemohly.

Od léta 1948 žil v Paříži, kde se roku 1952 oženil s grafičkou Gisele de Lestrangeovou (narozenou v roce 1927). Roku 1955 se mu narodil jediný potomek – syn Eric, pozdější cirkusový akrobat.

Celý život nenáviděl fašisty všeho druhu – ve válce mu vyvraždili rodinu a jeho samotného týrali v pracovních lágrech. Přitom ho trápil prohlubující se syndrom viny z přežití, stálý a všudypřítomný strach a úzkost, kolísavé nálady od deprese k euforii, z nichž se vymaňoval pomocí exaltované, někdy až mysteriózní, jindy zas výsostně novátorské poezie. Po několika pokusech o sebevraždu ukončil život v padesáti letech sebevraždou dokonanou, skokem do Seiny v dubnu 1970.

 

 

Knihu společně vydávají nakladatelství Malvern a H + H. Přeložil Miloš Tomasco. Obrazovým esejem verše doprovodila Petra T. Růžičková.

 

Ukázky z knihy:

STUDIE KRAJINY

Klenuté mohyly, pod námi. Čtyřtaktní

drezura ročních dob na

ostrozích okolo.

 

Magmata, čediče, hornina

řeřavá toužením života.

Zřídelní tufity

v místech, kde zrálo nám svítání, co příslib

nádechu.

 

Hodina, které se nemůžem zúčastnit,

olejně zelená, v hranicích manýry příboje. Na cestě

ke středu, šedivé,

kamenné sedlo, na něm pak,

vypouklé, čistotou zpuchřelé,

zvířecí čelo se

zářící lysinou.

 

TĚCH SVĚTEL NEBESKÝCH, jimiž nám

zpestřují čekání. Byl jsem,

s pohledem upřeným na tebe – kdypak to? –,

zahloubán do oněch

vzdálených světů.

 

Ó tyhle procházky, vesmírné,

ó tahle hodina, která nám

zmnožila břemenem temnoty

soužení spuštěné vtělením. Neplatí,

já to vím, neplatí

výrok, že žili jsme, to pouze

poslepu klouzalo dýchání

zjevením, prázdnotou, začastým,

na způsob komety zornice hnala se

k vyhaslému, v roklinách,

tam, kde žár pohasl, trůnila

doba, ta úžasná ceckatá matrona,

po níž už šplhalo nahoru, dolů

a ostošest rostlo pryč to, co

je či co bylo či co teprv nastane:

 

já vím to,

já vím to, ty víš to, my věděli,

vlastně ne, vždyť přece

byli jsme tady, a nikoli tam,

a občas jen, tehdy, jak

toliko nicota vadila pohledům, padli

jsme si do náruče.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP