Raïssa Maritainová – Jacques Maritain: Situace poezie


Maritain výřez přebalKniha Situace poezie obsahuje dvě eseje od Raïssy Maritainové: v eseji Smysl a jeho absence v poezii se věnuje otázce, co je básnický smysl a jakým způsobem je do něj integrován smysl logický (J. Maritain se o tento text bude opírat v pasážích věnovaných básnickému a logickému smyslu v knize Tvůrčí intuice v umění a poezii, 1953), esej Magie, poezie a mystika se, jak sám název napovídá, týká vztahu poezie a magie, ale je také příspěvkem do dobové diskuse o vztahu poezie a mystiky.

 

 

Dvě eseje od Jacquesa Maritaina – Poetické poznání a Zkušenost básníka – načrtávají definici krásných umění jako vztahu umění a poezie, přičemž umění je chápáno jako jakési „tělo" uměleckého díla a poezie jako jeho „duše". Zásadním pro utváření této teorie byl přínos Jeana Cocteaua, který mezi lety 1923–1928 s Maritainem úzce spolupracoval (plodem spolupráce je Cocteauův Dopis Jacquesovi Maritainovi a Maritainova Odpověď Jeanu Cocteauovi). Poetická zkušenost či poetický smysl je základem umělecké tvorby, podle Maritaina jde o zvláštní druh poznání, jehož cílem není poznat, ale tvořit. Toto poznání nelze vyjádřit v idejích a soudech, je to spíš zkušenost než poznání – zkušenost věcí v nás a nás v nich, a to zkušenost tvůrčí, protože se chce vyjádřit a je vyjádřitelná jen v díle. Toto poznání nepředchází tvůrčí činnost ani není jejím předpokladem, ale je hluboce v ní, soupodstatné s pohybem k dílu. Maritainova definice díla na základě básnického smyslu, intuice či inspirace, která se probouzí v kontaktu subjektivity umělce s věcmi, je dostatečně Maritain přebalvolná, pružná, aby se dala aplikovat na všechny oblasti umění, jak dokládá pozdější rozpracování této teorie v Tvůrčí intuici v umění a poezii. (Klára Jirsová)

 

Francouzská básnířka a spisovatelka Raïssa Maritainová (1883–1960) se zabývala otázkami poezie a umění i jednotlivými tvůrčími výkony v důležité části svého esejistického díla. Její manžel filosof Jacques Maritain (1882–1973) sám nebyl básník, ale poezie a umění tvořily důležitou součást jeho života a jeho teorie umění patří k nejoriginálnějším částem jeho filosofického díla. Maritainovi se také přátelili s řadou vynikajících básníků, spisovatelů, malířů či hudebních skladatelů, o čemž podává svědectví Raïssa Maritainová v knize Velká přátelství (česky Triáda 2012).

 

 

Z francouzštiny přeložil a doslov napsal Karel Šprunk pro nakladatelství Triáda.

Ukázka z knihy (úryvek z eseje Magie, poezie a mystika od Raïssy Maritainové):

POEZIE A MAGIE

Hledání magických sil bude pro básníky patrně věčným pokušením. Je zrádným svodem, který vede na cestu, jež nikam nevede. Ti, kteří mu podlehli, ztratili nejprve nezištnost, bytostnou vlastnost veškeré činnosti ducha a potom i zalíbení v poetické tvorbě. Gérard Nerval si toto pokušení tak uvědomoval, že se snažil nad ním vítězit „podivuhodným úsilím vůle". Rimbaud tomuto pokušení nakonec unikl, ale za jakou cenu? Tak, že se vzdal poezie samé: jistě proto, že „tato ctižádost dosáhnout mimořádné moci ... byla zlem", ale také – a můžeme tomu věřit – vlivem zoufalého světla, v němž velmi rychle poznal, že poezie takovou moc nedává. Ale básníci se přes všechna zklamání do tohoto hledání neúnavně pouštějí stále znovu. O co tu vlastně jde? Po jaké „moci" tak mocně dychtí? Chtěli by násilím otevřít bránu tajemství, které nás proniká a ze všech stran obklopuje, a tvořit jsoucna nebo působit na stvořené věci mocnými znameními a jakoby čarodějnou mocí. A to u některých básníků důmyslným sestavováním písmen a slov podle učení kabaly. Je známo, že pro Mallarmého je nejúčinnějším z těchto sestavení báseň.

 

Ale bránu tajemství nelze otevřít násilím. Chceme-li vstoupit do blízkosti Boží nebo ďáblovy, je nutno dát sama sebe. Jiný recept není. A ani pak nejsme vždy přijati.

 

Pokud jde o zhotovování básně či kouzla podle jakési tajné vědy, je to pochybné čarodějnictví. V každém případě to má velmi málo společného s cestami poznání, moudrosti a krásy. Mějme odvahu uznat, kolik poezie ztratil ve svých urputných výpočtech takový básník jako Mallarmé, a přitom nevytvořil žádnou účinnou magii a nezanechal svým následovníkům žádnou tajnou vědu. Baudelairovi a E. A. Poeovi se takové neštěstí nestalo, protože nechtěli znát žádnou jinou alchymii než tu, která slouží poezii samé. Poe nicméně věřil v „moc slova". Nazval tak dokonce jednu ze svých povídek a Roland de Renéville v tom vidí velmi důležité svědectví pro magickou moc poezie. Píše: „Edgar Poe neváhal odhalit své vědění o skrytých možnostech řeči. V povídce ,Moc slova' se dovolává ,pravé filosofie' a tvrdí, že každý pohyb je tvořivý, že pramenem všeho pohybu je myšlení a konečně že pramenem všeho myšlení je Bůh." V básníkově povídce diskutují dva „duchové" o materiální moci slova.

 

„Oinos. – Ale proč pláčeš, Agathe, proč? A proč ochabují tvá křídla za našeho letu nad touto krásnou hvězdou? Září zelení, a přece je hroznější než všechny hvězdy, které jsme míjeli při svém letu. Její zářivé květy se zdají jako čarovný sen, ale její divé vulkány připomínají vášně rozbouřeného srdce. Agathos. – Nezdají se, ony jsou, jsou to sny a vášně. Tuto podivnou hvězdu jsem před třemi sty lety já – ruce sevřeny v pěst a oči plné slz – vyvolal v život několika vášnivými větami. Její zářivé květy jsou nejdražší ze všech neuskutečněných snů a její divé vulkány jsou nejmocnější vášně rozbouřeného a raněného srdce."

 

Je tomu skutečně tak, že tento text ukazuje na magické pojetí poezie a slova? Myslím, že ne. Stejně jako v eseji Eureka tu jde o panteistickou filosofii a kosmologii, v níž veškerý pohyb a veškerá činnost mají účast na účinnosti Božího působení, ale jejich účinky nejsou pro nás o nic poznatelnější než sama Boží esence. Osoby Poeova dialogu jsou ve skutečnosti už po smrti a teprve tehdy objevují tvořivé účinky – jež neodpovídají žádnému jejich předchozímu záměru – slov vyjadřujících jejich pozemské „sny" a jejich pozemské „vášně". Nezdá se mi, že by v kosmologii Edgara Poea bylo místo pro hledání magických receptů. A ještě méně v jeho poezii, která byla vždy dokonale prosta vší úzkosti tohoto druhu a kterou by byl nikdy nechtěl učinit nástrojem „moci". Poe byl duch naprosto nezištný. Byl šťasten, že mu bylo dáno objevit, jak byl přesvědčen, pravdivé poznání vesmíru. A důkaz pravdy viděl v jeho kráse, a nikoli v nějaké účinnosti. V dedikaci eseje Eureka říká: „Těm několika, kteří mne milují a které miluji já ..., věnuji tuto knihu Pravd, ne pro její ráz Pravdy, ale pro Krásu, jíž oplývá ve své Pravdě a která potvrzuje její pravdivost." (Baudelaire a Poe mají ještě odvahu psát tato velká písmena.)

 

Tvrdit, že sebemenší pohyb a sebemenší duchovní úkon mají odezvu v nekonečnu – až „u trůnu božství", jak říká Poe –, nikterak neznamená jít cestami magie. Takový postoj je oprávněný jak v očích vědce, tak v očích básníka a mystika. Po Edgaru Poeovi a Baudelairovi můžeme citovat LéonaBloya, který měl oba velmi rád: „To a to hnutí Milosti, které mne zachránilo z těžkého nebezpečí, bylo možná dáno určitým aktem lásky, vykonaným dnes ráno nebo před pěti sty lety kdovíkým, člověkem, jehož duše tajemně odpovídala té mé a takto se jí dostalo odměny. ... Takzvaná svobodná vůle je něco jako ony běžně známé květiny, jejichž ochmýřená zrnka vítr roznáší do všech směrů a často na obrovské vzdálenosti, aby se ujaly bůhvíkde na horách nebo v kdovíjakém údolí. Zjevení těchto zázraků bude divadlem jediné, věčnost trvající minuty." A v Zoufalci píše: „Každý, kdo vykoná nějaký svobodný čin, promítá svou osobnost do nekonečna. Jestliže dá s nevolí chudákovi halíř, ten halíř chudému proděraví dlaň, spadne na zem, proděraví zemi, nadělá díry do sluncí, proletí nebesy a ohrozí vesmír. Dopustí-li se špatného činu, zatemní možná miliony jemu samotnému neznámých srdcí, jež jsou s ním tajemně spojena a potřebují, aby byl čistý, tak jako žízní zmírající pocestný z Evangelia potřebuje sklenku vody. Milosrdný skutek, hnutí skutečného soucitu za něj vzdává Bohu chválu od Adama až do konce věků; léčí nemocné, utěšuje zoufalé, utišuje bouře, vykupuje zajaté, nevěřící obrací na víru a chrání lidský rod."

 

Čistě na své rovině nemá poezie jinou magickou moc než moc „okouzlovat" a poutat, „očarovávat" a dojímat, zmocňovat se srdcí, sdělovat jim výzvy a doteky, zkušenost se světem a skrytou skutečnost, kterou prožil sám básník. Co je mimo to, co je na rovině „moci", to už není poezie, ale spolčování s kalnými silami, které nakonec přinášejí zklamání jako každá lež. Ale na neposkvrněné rovině své vlastní zkušenosti má poezie moc mnohem významnější. Básník skrze ni nachází cestu, která „vede do nitra", o níž mluví Novalis, a tak se více či méně přibližuje k poslední Skutečnosti.

 

Pro básníka i pro mystika je každá lakotná snaha vážnou chybou, která zahání dary. Ale kdo je přijal a uchovává je v nezištném srdci, ten dostává milost dávat a štědře plodí díla. To je jediná moc, po níž může básník i světec toužit, aniž mu hrozí pád. Němečtí a francouzští romantikové a surrealisté se snažili objevit magickou moc s větší či menší nevinností. Jednou byli vedeni „nadějí na absolutní poznání, které pro ně znamenalo něco více a něco lepšího než pouhé ,vědění': ,neomezenou moc', magický nástroj vykoupení přírody." Jindy toužili přetvořit svět, který jim působil zklamání, podle vlastních představ. Ale Moritz ve svém Deníku vizionáře píše: „Protože jsme se nemohli stát tvůrci a tak se vyrovnat Bohu, stali jsme se ničiteli. Tvořili jsme naruby, obráceně, protože jsme nemohli tvořit směrem do budoucnosti. Vytvořili jsme si svět destrukce a pak jsme se zalíbením pozorovali své dílo v dějinách, v tragédii a ve svých básních." Je to zvláštní tušení budoucnosti... Avšak na začátku této deviace je okouzlení opravdovou zkušeností v srdci člověka, zkušeností toho, co člověka přesahuje. Řekli jsme, že poetické poznání samo o sobě nesměřuje k lásce – ostatně o nic více než poznání vědecké. Je však nutno dodat, že každé poznání, které se nakonec nezaměří k lásce, je už eoipso zdrojem smrti. Básník, v němž se nezrodí nadšení a žhavá touha „dosáhnout bytostné jednoty ... v nazírání vnějšího divadla nebo v poznání temných skutečností hlubin světa", je téměř nutně unášen, jak říká G. H. von Schubert, „jiným pohybem, který se podobá nadšení (ale je to podobnost čistě vnější) a strhuje člověka do propasti. Rozmarný egoismus člověka se může tak jako Faëthón zmocnit božího vozu: člověk chtěl sám vytvořit vnitřní nadšení, které může stvořit jedině Bůh."

 

 

přeložil Karel Šprunk
nakladatelství Triáda 2017
ISBN: 978-80-7474-203-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP