Co znamená otevřenost v literatuře?


Poezie otveřená ilustraceSpojení, které slýchám velmi často. Otevřená poezie. Otevřená výpověď. První, co člověka napadne, je: upřímnost.

 

 

 

Znovu se mi ten problém usadil v hlavě při četbě a následném recenzování antologie Osamělých běžců (Protimluv Ostrava 2017). V souvislosti s poezií tří básníků Ivana Laučíka, Petera Repky a Ivana Štrpky se jedním dechem mluví o otevřené básni, o svébytné koncepci, o specifické estetice teoreticky blízké názorům Umberta Eca. Při čtení těchto široce pojatých básní, poém a megacyklů už je jasné, že výraz otevřená báseň neznamená totéž co odhalující osobní výpověď. Nejde o hodnocení modálně volní, ale o pojem poeticko- teoretický. Dlužno hned předeslat, že otevřená báseň jednoduše znamená, že je neukončená.

 

Ptejme se dále: Nemá pointu? Musí mít báseň pointu? Musí být vygradovaná? Tak trochu alibisticky lze odpovědět, že záleží na tématu, na stylizaci. Jsou básně vypointované, až vám z toho brní jazyk, 1ale jsou i takové, co vyznívají do ztracena, vedou k meditacím. (Ohó! Sakrální slovo, které se nám před očima mění v módní a nadužívané, škoda).

 

 

Otevřená báseň

Znamená, že v ní všechno plyne, bez konce, nikde žádná hráz, splývají představy, vzpomínky, zážitky. Najednou je jen jedna velká, minulostí i vizemi budoucnosti napěchovaná přítomnost. Protože naše lidská emocionalita, smyslová citlivost a vlastně i naše ratio nezná hranice. Ale nemyslí se tím pohyb jako vývoj z hlediska ontologického ani pohyb těles v prostoru z hlediska fyzikálního. Mluvíme o trvání. Naše duchovní existence neuplývá jako voda, ale trvá. Potom nelze mluvit o závěrečných slovech, o tečkách čili stopkách, třebaže technicky ano, verš musí někde končit, ale vlastní sdělení – poslání básně ukončeno není.

 

Ovšem paradoxně právě otevřená báseň může být a jistě často i bývá těžkým oříškem pro čtenáře. Podvědomě chceme, aby nám autor potvrdil, že jsme ho správně pochopili. Že je to tak, jak si myslíme. A dráždí nás, že to nevíme jistě.

 

V próze je to markantní. Není-li vyprávění jasně ukončeno, nevíme-li, jak příběh skončil, jsme naštvaní. A neutěší nás ujištění, že autor ponechává čtenáři prostor pro jeho vlastní dotváření díla. Čtenář většinou kašle na vlastní dotvoření. Chce mít jasno. Žádný holub na střeše, ale vrabec v hrsti. Čtenář je čtenář, čte, aby se dověděl, ne aby nakonec musel něco domýšlet sám. Není přímo tvůrce, třebaže v jistém smyslu dílo také dotváří. Ale to je jiná kategorie.

 

Ale zpět k pojmu otevřenost. Marná sláva, přece jen nám víc v hlavě naskočí právě ta upřímnost než neukončenost.

 

 

Otevřeností a upřímnost básnické výpovědi

Takže si trochu popovídejme, v čem spočívá rozdíl mezi otevřeností a upřímností básnické výpovědi. Dovolím si parafrázovat výrok světce, myslím, že šlo o svatého Augustina, který říká: Miluj a čiň, co chceš. V poezii to platí obdobně. Pokud píšeš poezii a nikoli básničky, pak piš, o čem chceš a jak chceš. Nebudeme se tedy přít, co se v umění smí a co ne. Moderní umění nezná tabu. To je v pořádku.

 

Je to v pořádku? Sama nevím, proto se ptám. 

 

Opět se opřu o výrok moudřejšího. Podle Jaroslava Seiferta jedině poezie je schopna vyjádřit nepojmenovatelné a skrze metafory je vyslovit, aniž by prozradila výsostné tajemství nepovolaným uším. Tento zdánlivý paradox se dá říct i lapidárněji: nekrmit nejnižší pudy. Protože jisté tabu nad námi visí pořád.

 

Odkloňme se na chvíli od „vysokých“ úvah. V běžném mezilidském kontaktu jsou jisté meze, které jsme si navykli respektovat. Nemluvíme při jídle o nechutných věcech, nešťouráme se v zubech, neříháme nahlas, nepopisujeme syrově své fyzické neduhy a vředy – pokud nejsme přímo v ordinaci.  Když tedy o jistých věcech nehovoříme, jsme neupřímní, nebo jen slušně vychovaní? Jsem pokrytecká, pruderní, když nechci, aby mi z výstřihu trčely bradavky, třebaže každý ví, že je mám?

 

 

Polopatě nebo udička komerčních bohů

Přiznejme si ovšem, že i do literatury se už dávno vetřela jakási podivná sudička, která slibuje úspěch, ovšem za úplatu komerčním bohům: Básníci, nezatajujte nic. Pryč jsou doby, kdy čtenáře zajímala umělcova duše, jeho osud, jeho kredo. Dnes jakoby v básni neplatila slova jako bolest, smutek, trýzeň – s tím si jděte na hřbitov k panu Otokaru Březinovi. My chceme skutečnost – a bez metafor! Třeba jak básníkovi teče z nosu, kde má mokvající bolák, jak často si sahá mezi nohy, jak se mu daří soulož (tady vstupuje do hry další osoba, aniž by věděla, že je obnažená) a jestli pod postelí nemá pro všechny případy dokonce nočník.

 

Hm. Je to špatné? Jestliže přiznáme fyziologické pochody, které prožívá každý člověk, ponižujeme se? A chce to čtenář vědět takto polopatě? Některý možná ano. Ale nemyslím, že je to zrovna čtenář poezie. Ale třeba se mýlím.

 

 

Stud

Viděla jsem kdysi v Praze velkou výstavu jisté výtvarnice, která zobrazovala široce rozložená stehna rodící ženy. Upřímně, nemohla jsem se dívat. Na rodidlech není nic špatného. Na aktu porodu ulpívá dokonce cosi téměř posvátného. Ale přesto mi ta ležící otevřená žena připadala nepatřičně, přesněji: bezbranně. A lámala jsem si hlavu proč, když je to přece tak přirozené. Pak mě napadlo slovo: stud.

 

Jsme v řádu tvorů jediní, kdo se stydíme, dokonce dvojím způsobem. Za jisté tělesné partie, za jisté fyziologické projevy našeho těla, to zaprvé. Zadruhé: za některé naše činy.

 

O těch druhých jen tolik: někdy si člověk sám sobě umí namluvit, že není vinen. Existuje imaginární lakmusový papír: co nechceme, aby o nás věděly naše děti, tak to asi moc nevinné nebude.

 

A jak je to s tím prvním případem studu? Copak nemáme každý čas od času strašlivý sen, že jsme se někde ve společnosti ocitli nazí, nebo jsme byli přistiženi se staženými kalhotami – a budíme se hrůzou v očích. Ještě že je to jenom sen. Jinak je to na mašli.

 

Takže: ano, je to stud, který nám brání se obnažovat. Přitom někdo namítne, že nejde o kategorii mravnosti, ale o společenskou konvenci. Budiž, je to společenská konvence. Pak ovšem je také svatá pravda, že básník má konvence rozbíjet.

 

 

Tak v čem je problém?

Možná, říkám nesměle, je problém v tom, že jsou jisté situace, kdy už je překročena hranice upřímné otevřenosti a vkročíme do oblasti veřejného obnažování. Ztratíme přirozenou cudnost.

 

Co s tím? Někdy mi to všechno připomíná sportovní klání.  Výš, dál, rychleji, silněji… až se vazy zpřetrhají. A jste invalidi.

 

Nezabijte mě, ale opravdu si myslím, že člověk beze studu, necudný, není na dobré cestě. Poezie, která volí necudnou nahotu, otevírá možná Pandořinu skříňku. 

 

Ale ráda se nechám poučit. Veškeré pochybnosti a nejistoty nejsou dobré …toliko pro nikoho.

 

 

Autorka je spisovatelka, básnířka, překladatelka a lingvistka.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP