Petr Žantovský: Zakázané květiny


 

Žantovský výřez přebalSbírka Zakázané květiny (Kmen 2016) shrnuje autorovu básnickou tvorbu z období posledních pěti let. Oproti předchozí - žánrově a stylově pestré - sbírce Tady bydlím (2012), která byla výborem z textů pokrývajících bezmála 30 let, jsou Zakázané květiny kompaktní básnickou výpovědí a obrazem dnešního autorova poetického světa.

 

 

Nejsou to texty "na dobrou noc", prochází jimi reflexe dnešního komplikovaného světa a našeho tápání v něm, rozbíjených vztahů a "zakazovaných květin". Autor sám se - co se poetického genu týče - přiznává ke své náchylnosti k autorům Kainarova nebo Holanova typu - litanickým hledačům smyslu věcí ve slovech a jejich skládání v často překvapivou a někdy až děsivou mozaiku. Sbírka Zakázané květiny obdržela v minulých dnech výroční Prémii Slovenského centra Pen-klubu.

 

Básník Vladimír Janovic k básním Žantovského pro Literární noviny napsal: „Žantovského poetika nese stopy dvou protichůdných poetik – Kolářova civilismu, Žantovský květiny přebalopřeného o hovorový jazyk, a Holanovy metaforické posedlosti, odkrývající metafyziku každodennosti… Nesouřadnost básníka Zakázaných květin není jednoduchá, je takříkajíc trojrozměrná: probíhá jako spor se sebou, s dobou i jako nejednou rouhavý, nicméně vášnivý zápas s Bohem, a možná o Boha.“

 

Další básník Lubomír Brožek píšeme ke svému kolegovi: „V porovnání s básnickou prvotinou je Žantovského druhá sbírka sevřenější. Myšlenkově i formálně. Můžeme se v ní setkat s mnoha autorovými milovanými básníky slova od Shakespeara až po Halase, Mikuláška či Skácela…, ale i s básníky tónů, jakým byl třeba Chopin, anebo básníky barev jako Chagall či Dalí, neb (řečeno s Baudelairem) barvy, tóny a vůně jedno jsou. Tito básníci jsou znovu vyvoláváni jménem nejenom proto, aby jimi autor definoval svůj svět, ale i proto, aby připomněl, že tam kde selhává paměť, nesmrtelné nahrazují simulakrální efeméry a svět se stává pustinou, mediálně kýčovitou reklamou na festival marnosti."

 

Ukázka ze sbírky:

 

AŽ I.

 

(Na téma z Francoise Villona)

Když tě smrt už párkrát navštívila

co jí řekneš nového až vejde do dveří?

Že je bílá – sama ví  A že krásně – sotva ti uvěří

Snad že je vytržená z básně výtržníka Villona

A nežli spadne opona můžeš jí odříkat Baladu ze soutěže

Vleže Jak jinak se na život smí odvykat

Já u pramene jsem – jenomže jakého?

Dva metry nalevo bliká ti lampa noční služby

Nevěsta v bílém je – leč kde nechala družby?

Sesedlí ze zvyku na chodbě poutníků

Čekárna jako seřadiště – Kdo ví? Tedy snad až příště…

A tak řekneš Lidi Lidi moji

Jak já vás rád vidím – teprv v předpokoji

Jenomže když přijde na věc nevěsta tě chytí za ruku

Vleče tě za zvuků trumpety Satchmovy

A žádá záruku: Co odpovíš až zeptá se tě čípak jsi?

Říkáš: jsem štěstí přitažené za vlasy

A ránu pěstí chystám si To jen tak pro pořádek

až krk můj pozná oč je těžší zadek

 

 

AŽ IV.

 

Fantasii posíliv půllitrem šnapsu

vyšel z Rodokapsu přerodil se v báseň

celý z papíru Jeho ruce nohy oči rty

Ano i ty se staly strofami troufalými

jako když jsme sami Máme víru leda na míru

a bohy po záruce

Spatřiv totiž Boha Bohu nepatřil A ze všech chvil

si vybíral tu srdcervoucí Saň snovou v celé její pýše

Pavouci mu stáli stráž když slyšel ze všech stran

Umíráš Tak se braň a dopij aspoň tuhle sklenku

Kartu přihoď

V truhle bude těsno Venku zase příliš

lidu čumícího

Učí se žít s představou že přijde smrt a bude jeho milá

Jediná mu zbyla nežli odplavou všechny ty zlaté rybky

z potoka kde přál si zůstat němý

mezi kapradím a bršlicemi chutnat rozkoš ticha

Až se ho zeptají jak se mu dýchá odpoví že slaně

Tvář na tvář Dlaně o dlaně s tou holkou která čeká

tu svou vartu oddaně jak pes

než jednou provždy vejde

Třeba už dnes? Co na tom sejde

 

 

Petr Žantovský

Nar. 1962. Vystudoval žurnalistiku, mediální teorii a historii. Působí jako novinář a vysokoškolský pedagog. Žurnalistické texty publikuje především v Českém rozhlase a na zpravodajském portálu Parlamentní listy.

 

V 90. letech vedl nakladatelství Melantrich a Votobia Praha.

 

Před rokem 1989 vycházela jeho poesie v neoficiálních publikacích jako Antagon, Sborník, Runa, Zup atd.

 

Po roce 1990 publikoval několik povídek v literární příloze Českého týdeníku.

 

Verše publikuje jen zřídka (např. v časopisech Divoké víno či Literatura - umění - kultura).

 

Zúčastnil se několika almanachů české poesie – Ptáci z podzemí (2013), Pastýři noci (2014), Rybáři odlivu (2015), Řezbáři stínů (2016) a Řeka úsvitu (2017), které vydalo nakladatelství Milan Hodek.

 

První samostatnou knihou poesie byl výbor z textů z let 1982 – 2012, který vyšel pod názvem Tady bydlím v Pražském klubu spisovatelů a nakladatelství Gemmapress v roce 2012.

 

Rozsáhlou povídkou Nouzový východ se zúčastnil Almanachu Kmene 2015 s podtitulem Od války k válce. Do Almanachu Kmene 2016 s podtitulem Hej Slované přispěl beletristickým esejem Mé Rusko.

 

V Ottově nakladatelství vydal knihu Otevřené dopisy (2016), které adresuje mimořádným osobnostem minulosti i současnosti - od politiků přes vědce po básníky a výtvarníky - s nadčasovými úvahami o smyslu dějin a našem místě v nich.

 

V nejbližší době mu vyjde v nakladatelství Kmen kniha Příběhy s otevřeným koncem, série padesáti esejistických úvah nad historickými událostmi a jejich smysl pro dnešek a hlavně zítřek.

 

Spolu s manželkou Irenou Žantovskou, divadelní režisérkou, básnířkou a pedagožkou, vydává v těchto dnech na Slovensku v nakladatelství Eterna Press společnou sbírku Príbehy a iné pokušeniaa účastní se také básnického almanachu Slovenského centra Pen-klubu, jehož je členem už od roku 2008, kdy vydal, společně se slovenským spisovatelem Gustávem Murínem, knihu Dualóg.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP