Al Kajda … a co to znamená být moderní


 

Gray výřez přebal copyJohn Gray, letošní sedmdesátník, byl profesorem moderního evropského myšlení na London School of Economics. Týdeník New Statesman jej nazval velmi přesně „filozofem pesimismu“.

 

 

V jedné z jeho dalších knih Kacířství a Slamění psi jej vydavatel charakterizuje jako autora, který „neposkytuje žádné pozitivní alternativy, nesporně však je pobídkou k zamyšlení nad mechanicky přejímanými stereotypy, kterými tradice zahlcuje naši kulturu a vzdělanost.“ Například v knize Slamění psi se Gray zabývá nesnadným soužitím člověka a Země z obecných, filozofických pohledů a dochází k závěru, že – jednoduše řečeno – Země by byla oázou harmonie a přirozenosti, nebýt člověka; v knize Kacířství je o něco konkrétnější: Prochází moderními dějinami postupných snah lidstva o sebezničení, ať už v souvislostech globální vesnice, kde se střetají zájmy ekologické a ekonomické, tak v konkrétní kritice soudobé geopolitiky světových mocností, například Ruska, Číny či v jeho další Gray přebal copyčesky vydané knize Al Kajda s podtitulem A co znamená být moderní najdete již v názvu samotném zhuštěnou charakteristiku obsahu. Jde o soubor rozsáhlejších esejů vedených tematicky kolem ústředního bodu, a tím je expanze terorismu kulminující událostmi, jako byl útok na WTC v roce 2001.

 

Gray se zabývá důvody růstu a sílení islámského extremismu a terorismu jako metody k údajné nápravě světa. Sleduje historické kořeny a paralely, provázející násilné prostředky prosazení ideologických cílů. Snaží se dívat na agresivní fundamentalismus současného islámu bez mediálních či vojáckých klišé, naopak jde mu o to dobrat se podstaty tohoto jevu. Protože jen při poznání podstaty je možné klást si další otázky po příčinách a důsledcích, a také po metodách, jak tomuto průvodnímu a čím dál citelnějšímu jevu současné civilizace čelit.

 

Na první pohled nesrozumitelný je podtitul knihy Al Kajda, tedy Co to znamená být moderní. Je to ale nejasnost jen zdánlivá. John Gray totiž vychází z přesvědčení, že čelit nějakému jevu, a zejména tak vyhraněnému jevu, jako je islámský terorismus, lze jen při jeho důkladném pochopení a zasazení do intelektuálních, nikoli jen materiálních souřadnic světových dějin. Zcela jinak by se pohlíželo na islámský terorismus u vědomí, že jde o projev orientálního středověku, o symptom nějakých dosud živých, ale velmi tradičních rituálů a ikon odlišné kultury. A úplně jinak se nám islámský terorismus začne jevit ve chvíli, kdy dojdeme k závěru, že jde o extrémní, ale svým způsobem logickou a předvídatelnou reakci na globalizaci moderních technologií. Že jde o jev navýsost moderní, který nemá kořeny v historii, ačkoli se ohání letitou vírou a svatými knihami. Že jde o jev, který svou podstatou navazuje na evropské myšlenkové proudy 19. a 20. století. To je také hlavní závěr Grayova přemýšlení a také jeho nejoriginálnější příspěvek k analýze soudobého terorismu s náboženským nebo obecně ideologickým podtextem. Hned v úvodu k tomu říká:

 

Sebevražední atentátníci, kteří zaútočili 11. září 2001 na Washington a New York, mají na svědomí víc než jen to, že zabili tisíce civilistů a zdemolovali Světové obchodní centrum. Zničili legendu o moci západu. V západní společnosti panuje víra, že modernost je jednolitý stav věcí, všude stejný a vždycky kladný. Čím se společnosti stávají modernějšími, tím se sobě navzájem více podobají. Zároveň se zlepšují. Být moderní znamená uskutečňovat naše hodnoty – hodnoty osvícenství, za které je rádi považujeme.

 

Žádné klišé není tak nesmyslné jako to, které označuje Al Kajdu za pozůstatek středověku. Tahle skutečnost je vedlejším produktem globalizace. Stejně jako celosvětové drogové kartely a virtuální obchodní společnosti, které se vytvořily v 90. letech, i ona se vyvinula v době, kdy finanční deregulace dala vzniknout obrovským zásobám zahraničního kapitálu, a tak se organizovaný zločin stal globálním. Jeho nejvýraznější rys – promítnutí privatizované formy násilí do celého světa – se v minulosti uskutečnit nedal. Rovněž víru, že vznik nového světa lze uspíšit činy okázalé destrukce, ve středověku nikde nenajdete. Nejbližšími předchůdci Al Kajdy byli revoluční anarchisté pozdního 19. století v Evropě.

 

Každý, kdo pochybuje o tom, že revoluční teror je moderním vynálezem, zapomněl na nedávné dějiny. Sovětský svaz byl pokusem ztělesnit osvícenský ideál světa bez moci a konfliktu. V honbě za tímto ideálem zabil a zotročil desítky miliónů lidských bytostí. Nacistické Německo spáchalo nejhorší zločin genocidy v historii. Učinilo to s cílem vypěstovat nový typ lidské bytosti. Žádný z předchozích věků nechoval podobné plány. Plynové komory a gulagy jsou moderní. 

 

Je mnoho způsobů jak být moderní. A některé z nich jsou nestvůrné. A přesto víra, že existuje jen jeden způsob, a ten je vždycky dobrý, má hluboké kořeny. Od 18. století se věří, že růst vědeckých znalostí a osvobození lidstva kráčí ruku v ruce. Tato osvícenská víra – neboť se záhy ozdobila vnějšími projevy náboženství – našla své nejjasnější vyjádření v exotickém, někdy groteskním, ale silně a vytrvale vlivném intelektuálním hnutí raného 19. století, které si říkalo pozitivismus.

 

Pozitivisté věřili, že když se společnosti budou zakládat na vědě, budou se muset jedna druhé čím dál víc podobat. Z vědeckých znalostí se stane univerzální morálka, podle níž cílem společnosti bude co největší výroba. Využitím technologie lidstvo rozšíří svou vládu nad zemskými přírodními zdroji, a tak překoná nejhorší formy nedostatku. Bídu a válku bude možno zrušit. Použitím moci, kterou mu propůjčí věda, bude lidstvo schopno vytvořit nový svět.

 

O tom, jaký tento nový svět má být, se vždycky vedly spory. Podle Marxe a Lenina to měla být beztřídní rovnostářská anarchie. Podle Fukuyamy a neoliberálů univerzální volný trh. Tyto názory na budoucnost založenou na vědě se velmi liší, což ale v žádném případě nezeslabuje vliv víry, kterou vyjadřují.

 

Svým hlubokým vlivem na Marxe inspirovaly pozitivistické ideje katastrofický sovětský experiment centrálního plánování hospodářství. Když se sovětský systém zhroutil, vynořily se znovu v podobě kultu volného trhu. Začalo se věřit, že jen „demokratický kapitalismus“ amerického stylu je moderní a že jeho osudem je zaplavit svět, a jakmile se to stane, zrodí se všeobecná civilizace a nastane konec dějin.

 

Taková víra se může zdát fantastická a také taková je. Ještě fantastičtější je to, že se v ní stále všeobecně věří. Podle ní se formují plány hlavních politických stran po celém světě. Řídí se jí politika organizací, jako je Mezinárodní měnový fond. Podněcuje válku s terorem, ve které je Al Kajda považována za pozůstatek minulosti.

 

Tento názor je jednoduše chybný. Stejně jako komunismus a nacismus, je i radikální islám moderní. Ač tvrdí, že je protizápadní, utváří ho právě tak západní ideologie jako islámské tradice. Stejně jako marxisté a neoliberálové, tak i radikální islamisté vidí historii jako předehru k novému světu. Všichni jsou přesvědčeni, že dokážou lidstvo předělat. Existuje-li opravdu moderní mýtus, je to tento.

 

V novém světě, jak si ho představuje Al Kajda, moc i konflikt by vymizely. To je výplod revoluční představivosti. Nikoliv návod k vytvoření moderní životaschopné společnosti; ale tím se ten nový svět, jak si ho Al Kajda představuje, neliší od fantazií Marxových a Bakuninových, Leninových a Maových, či těch neoliberálních kazatelů, kteří nedávno ohlásili konec dějin. Právě tak jako tato moderní západní hnutí, i Al Kajda ztroskotá na odmítnutí lidských potřeb.

 

Moderní mýtus spočívá v tvrzení, že věda umožní lidstvu ovládnout svůj vlastní osud; ale „lidstvo“ samotné je mýtus a zaprášený pozůstatek náboženské víry. Ve skutečnosti jsou jen lidé, kteří využívají znalostí, jež přináší věda, k honbě za pochybnými cíli.

 

Gray nás provází moderními dějinami jako bludištěm sice hrůzným, ale vlastně logickým a zákonitým, kde pro náhodu mnoho prostoru nikdy nezbylo. A kde jevy a jejich podstaty mají sklon se opakovat a nacházet jen nové, modernější podoby. Gray nachází paralelu k soudobému terorismu ve zrodu jiného násilného režimu, sovětského komunismu.

 

Před sto lety se Evropa považovala za vzor pro celý svět. Její civilizace, spočívající v obrovské ekonomické a vojenské moci, se zdála být nadřazena všem ostatním. Většina Evropanů nepochybovala o tom, že během 20. století budou evropské hodnoty přijaty všude.

 

V jistém smyslu měli Evropané pravdu. Sovětský komunismus, nacionální socialismus a islámský fundamentalismus byly všechny označovány za útoky na Západ. Ve skutečnosti každý z těchto tří programů lze chápat jako pokus o uskutečnění moderního evropského ideálu.

 

Katastrofa první světové války evropské sebevědomí podrazila, ale zároveň vytvořila podmínky pro nejambicióznější pokus modernizace podle evropského vzoru. Sovětský experiment umožnila občanská válka. A přesto to byl jednoznačně evropský program.

 

Studené válce se ještě někdy říká konflikt mezi Východem a Západem, ale tím se zapomíná na skutečný konflikt mezi ortodoxním východním náboženstvím a jeho předchůdcem, západním křesťanstvím. Jedním z důvodů, proč Rusko nikdy nebylo jednoznačně západní zemí, je to, že jeho náboženství vždycky samo sebe definovalo pomocí své opozice k Západu. Sovětský komunismus, zdaleka ne nepřítel „Západu“, byl jedním z nepodařených pokusů proměnit Rusko podle západního vzoru.

 

Západní vzdělanci se po mnoho let pokoušeli vysvětlit sovětský systém jako návrat k moskevským tradicím tyranie a barbarství. Pravda se blíží spíš opaku. Carské Rusko mělo mnoho chyb. Došlo k mnoha odporným pogromům, ale masová vražda, páchaná za účelem zdokonalení lidstva, mezi carskými zločiny nikdy nebyla. Ta do Ruska přišla s Leninem, který se správně považoval za pokračovatele v tradici revolučního násilí, započatého už Jakobíny.

 

Sovětský systém nepochybně využil ruských tradic despotické vlády, ale z ortodoxního kláštera nepocházel. Byl to pokus – rozhodně ne první ani poslední – přesadit západní režim do ruské půdy.

 

Sovětský komunismus se zrodil v srdci západní civilizace. Nemohl pocházet odjinud. Marxismus je jen radikální verzí osvícenské víry v pokrok – a ta je jen mutací křesťanské víry.

 

A v paralele s historií ruského bolševismu Gray nachází vodítko pro chápání kořenů dnešního islámského terorismu. Je to ideologie, která má v obou případech různou terminologii, ale podle něho jde v ní o totéž: vnutit ostatnímu světu svoji představu o pomyslném dobru.

 

Marxismus je osvícenská filosofie založená, na židovsko-křesťanském názoru na dějiny. Jinými slovy, je prototypem západní doktríny. Tak byla přijata v Rusku, kde se bolševismus stal jen dalším pokusem proměnit zemi podle západního vzoru. Už od doby Petra Velikého spatřovala určitá část ruského veřejného mínění jedinou spásu v tom, že by se Rusko stalo plně evropskou zemí. Leninova diktatura byla jen dalším ze sérií pokusů modernizovat Rusko podle evropského vzoru.

 

Od samého začátku se bolševici snažili kopírovat to, co považovali za nejvyspělejší rysy evropského života. Rychlá industrializace byla absolutní nutností. Bylo nezbytné vymýtit rolnický způsob života a zemědělství přeorganizovat podle industriálního vzoru. Velkovýroba - organizovaná na podkladě výkonnostních testů amerického inženýra F. W. Taylora, které Lenin silně obdivoval - byla jedinou cestou k prosperitě. Bolševici podle Marxe věřili, že k lidskému osvobození je industrializace nutná. Průmysl je výrazem lidské převahy nad přírodou. Lidstvo může uspokojit své potřeby tím, že využije přírody v průmyslu. Tím zároveň může zemi vtisknout lidský význam.

 

Jako věrní následovníci Marxe snažili se bolševici přírodu humanizovat. Začali kolektivizací zemědělství. Výsledkem bylo, že Rusko ztratilo schopnost uživit se. Milióny rolníků zahynuli hladem a v pracovních táborech. Velké části Ruska se přeměnily v prašné pouště. Teror a utrpení sovětského období zanechaly nesmazatelné stopy v ruské půdě. Příroda byla humanizována.

 

Výsledkem pokusu uskutečnit ruskou utopii, byt totalitní režim. Nebyla to deformace Marxovy původní vize. Navzdory nesčíslným tvrzením o opaku, toto byl jediný výsledek, jakého bylo možné v praxi dosáhnout. Marxova idea komunismu předpokládá, že hlavní příčinou lidského konfliktu je rozdělení společnosti na třídy. Jakmile bude překonáno, státní moc není nutná.

 

Ve skutečnosti jsou kořeny lidského konfliktu mnohem hlubší. Třídní rozdíly jsou jen jednou z jeho příčin. A zřídka kdy tou nejdůležitější. Etnické a náboženské rozdíly, nedostatek přírodních zdrojů a střetnutí soupeřících hodnot jsou trvalými zdroji rozporů. Takové konflikty nelze překonat, jen zmírnit. Tradiční formy vlády se s tímto faktem vyrovnávají pomocí různých omezení.

 

Pokus zrušit stát končí neomezenou vládou. Lenin položil základy pro Stalinův režim. A podstata Leninovy diktatury spočívala v Marxově ideálu komunismu. Totalita následuje vždy, kdykoliv se soustavně sleduje cíl světa bez konfliktů nebo moci.

 

Stejně jako za Stalinských časů sovětský komunismus, i německý nacismus vykazoval nejen shodnou míru brutality při svém prosazování, ale i velmi podobnou „všespásnou“ ideologii. Nacismus se sice oháněl totemy dávných germánských mýtů, liboval si v teutonských představách o vyvolenosti národa a vůdce, ale jeho konkrétní politické projevy byly vlastně velmi moderní, patřily své době, byly důsledkem vývoje 20. století.

 

Sovětský teror byl svým rozsahem a cílem, jímž bylo vytvoření nového socialistického lidstva, unikátně moderní. Totéž se dá říct o nacistických genocidách.

 

Nacismus byl směsí špatných a šílených idejí. Teosofisté a okultisté se prolínali s antisemitskými křesťany a řeholníky nových státních kultů uctívajících nordické bohy; zastánci degradované verze Herderova romantického nacionalismu pochodovali bok po boku s propagandisty „vědeckého rasismu“. Pokoušet se najít v této míchanici nějaký definitivní názor by bylo riskantní. Přesto však je jisté, že nacisté zdaleka nebyli k modernímu světu nebo osvícenství jednoznačně nepřátelští.

 

Hitler nikdy nepochyboval, že nacismus je moderní program. Nacistický vůdce, jako horlivý obdivovatel Henryho Forda a amerických metod velkovýroby, viděl v technologii způsob, jak zvýšit lidskou moc. Věda umožnila lidstvu – nebo jeho určité části – chopit se vlády nad vývojem. Z nejlepších lidských typů se vypěstuje nadřazený druh. Pokud jde o zbytek, ti budou buď vyhlazeni nebo zotročeni.

 

Jestliže nebezpečí, které nacisté představovali, nebylo široce pochopeno, bylo to částečně proto, že byli tak moderní. Edvardovci, kteří ve 30. letech vládli Británii, pocházeli ze světa elegantních kočárů a venkovských sídel, vyzdobených Reynoldsovými a Gainsboroughovými obrazy. Vládli za pomoci parlamentních institucí a vysoce rozvrstvené společenské struktury. Nacisté pocházeli ze světa dálnic a těžkého průmyslu. Používali masových shromáždění, aby zničili parlamentní instituce, a masových médií, aby přetvořili společnost. Pokud měli umělecké předchůdce, byli to příslušníci avantgardních hnutí, jako byl expresionismus a futurismus.  

 

Nacismus se často považuje za útok na západní hodnoty. Ve skutečnosti, stejně jako sovětský komunismus, ztělesňoval některé z nejsilnějších západních tradic. Nacisté opovrhovali osvícenskými ideály tolerance, osobní svobody a lidské rovnoprávnosti. Zároveň ale sdíleli s osvícenstvím ty nejarogantnější představy. Podobně jako Marx, i oni věřili, že síly technologie lze použít k přeměně lidské situace.

 

Nacismus ale není uzavřená kapitola. Různá hnutí a politické subjekty se dědictvím této dějinné skvrny dosud ohánějí, v různé míře a různým způsobem, ale s neslábnoucí mírou nebezpečnosti využívají ideových východisek, propagandistických tezí i politických taktik, které se naučili právě od německého nacismu.

 

Může se něco takového jako nacismus opakovat? Jen před několika málo lety se téměř všichni shodovali v názoru, že globalizace bude posouvat politiku směrem ke středu. Ve skutečnosti, jak se dalo očekávat, podpořila extremismus.

 

V Evropě počátku 21. století nejsou krajně pravicové strany přežitkem předešlé doby. Svým rasismem a antisemitismem jsou rozhodně atavistické, ale zároveň se pustly cestou neklamně modernistického experimentu. Evropská krajní pravice není ani tak návratem k fašismu, jako pokusem modernizovat ho. Podobně jako nacisté, i ona vytváří verzi modernity, která v sobě obsahuje některé z nejtemnějších evropských tradic.

 

Mezi Evropou meziválečného období a dneška jsou určité rozdíly. Tehdy politickému životu dominovaly masové politické strany; dnes jsou politické strany v úpadku. Jestliže se někdy mobilizuje větší množství lidí, je to ve skupinách jako Greenpeace, které se zabývají jediným problémem. Nebo v amorfních neuspořádaných sítích, jakou je protikapitalistické hnutí. V meziválečném období ve větší části Evropy demokracie zeslábla. Dnes je pevně zakotvena. Tehdy byla hluboká ekonomická krize. Teď - alespoň prozatím - se Evropa jakž takž protlouká.

 

Těmito rozdíly lze vysvětlit změnu strategie krajní pravice. Nacisté demokracii zavrhli. Dnes ji extrémní pravice využívá. Nacisté mobilizovali nezaměstnané a ty, kterým nezaměstnanost hrozila. Nová krajní pravice se zaměřuje na pracovníky, jejichž příjem a pozice ve společnosti jsou ohroženy odsunem průmyslu a stále více i služeb do rozvojových zemí. Řídíce se všeobecně přijímaným názorem své doby, nacisté podporovali korporativní ekonomickou politiku. Dnes se však krajní pravice nechá podporovat skupinami ohroženými globalizací, ale sama ji přijímá. S výjimkou LePenovy Národní fronty adoptovala krajní pravice Evropy konvenční neoliberální ekonomickou politiku.

 

Není náhodou, že se Evropa během posledního desetiletí stala svědkem obrody krajní pravice. Právě tak jako v meziválečném období, je si extrémní pravice vědoma křehkosti liberálních společností víc než většina jejich zastánců. Krajní pravice se přesunula z okrajů politiky do jejího středu tak, že pochopila, že globalizace má své poražené, dokonce i v nejbohatších zemích, a spojila svůj osud s problémy přistěhovalectví a odlehlosti evropských institucí.

 

Evropské instituce nemohou potlačit historické národní identity, ale můžou je nahlodat. Takto oslabené národní kultury jsou ideální živnou půdou pro krajní pravici.

 

Evropská unie se prezentuje jako alternativní model moderního vývoje se schopností soupeřit se Spojenými státy. Zároveň však program přeměny Unie v jednu ekonomiku je pokusem imitovat americký kontinentální volný trh. Nejen, že tím ohrožuje příznačné klady evropského kapitalismu, ale je to program, který je svou historií předurčený k selhání. Mobilita amerických pracovních sil je umožněna silnou národní kulturou. Se svými dávno obydlenými územími a popudlivými národy Evropa nikdy nemůže dosáhnout pohyblivosti v americkém měřítku. Ne proto, že je taková mobilita jednoznačně žádoucí. Ale je nezbytnou podmínkou k tomu, aby jednotná měna nevedla k napjaté ekonomické nerovnováze.

 

Národní stát není ničím přirozeným. Je to výrazně moderní útvar. Přijde čas, kdy ho nahradí jiné formy politického uspořádání, ale zatím vyznačuje krajní hranice demokracie, na níž dnes závisí legitimita vlád. Evropský pokus překročit hranice národních států je tedy vlastně pokusem překročit hranice demokracie.

 

Už bylo řečeno, že islámský fundamentalismus a  jeho teroristické projevy nejsou důsledkem či výhonkem středověkého anachronismu. Že mají kořeny v hnutích a myšlenkách veskrze novodobých, moderních. Jeden z těchto kořenů, ruský anarchismus, připomíná i John Gray.

 

Radikální islám se považuje za nepřítele moderních hodnot. Mnozí z jeho oponentů tento názor přejali. Jeden z komentátorů destiloval masu zmatků do jedné formule: „Jedenácté září bylo útokem islámských fašistů na modernost.“ Ve skutečnosti radikální islám, stejně jako fašismus, spočívá hlavně v tom, že je jednoznačně moderní.

 

Hnutí poněkud příbuzná radikálnímu islámu se v Evropě začala objevovat v době, kdy se rozpadal středověký společenský řád. Reformační křesťané, jako Jan Hus na počátku 15. století v Čechách, odmítli autoritu církve, aby se vrátili k neporušitelnosti biblického poselství. Přibližně ve stejnou dobu kázal Thomas Müntzer v Německu příchod „tisícileté Kristovy říše“, která záhy začala být uváděna ve spojitost s vizemi moderní společnosti. Navzdory období pronásledování existovala po několik století v mnoha částech Evropy aktivní síť vyznavačů. Toto hnutí zavrhlo nejen autoritu církve, ale i autoritu morálky.

 

Středověké společnosti trpěly mnohými divokými konflikty, ale byly založeny na víře v autoritu. Chiliastická hnutí zavedenou autoritu odmítla. V tom se stala předchůdci radikálního islámu, ale přesto si nepředstavovala, že zcela nový svět lze vytvořit teroristickými činy. Reálnější předchůdce radikálního islámu lze najít v evropských revolučních hnutích 19. století, která se rozhodla pro propagandu činy.

 

Revoluční terorismus se vyvinul v pozdním carském Rusku na pozadí překotných změn. Města se rozpínala, vzrůstala gramotnost, prudce rostl počet obyvatel a vynořovala se nová třída nezaměstnaných intelektuálů. Rusko projevovalo všechny známky rychle se modernizující společnosti. Osamocení studenti, kteří teror používali jako politickou zbraň, se navraceli k mýtické minulosti – jako chiliastické kulty v Čechách a Německu před několika stoletími. Protože to byli moderní muži a ženy, hleděli vstříc mýtické budoucnosti.

 

Jejich představa o této budoucnosti byla mimořádně matná. Zajímali se víc o ničení samotné než o jeho údajný přínos. Otec ruského anarchismu, Michail Bakunin, shrnul tento postoj ve slavném výroku: „Vášeň pro ničení je zároveň tvořivá vášeň“. Pro ty, kteří se tímto výrokem řídili, byl terorismus vrcholem vůle.

 

Mezi Al Kajdou a evropským revolučním anarchismem je rozdíl. Terčem anarchistů konce 19. století byli veřejní činitelé, nikoliv civilní obyvatelstvo. Používali teroru střídmě. Al Kajda se naopak snaží o co největší ztráty na civilních životech. Ale i tak má víc společného s moderními evropskými revolucionáři, než s čímkoli ze středověku. Má-li Usáma bin Ládin předchůdce, je to ruský terorista19. století Sergej Nečajev, který, když se ho ptali, kdo z rodiny Romanovců má být zabit, odpověděl: „Všichni“.

 

V románu Tajný agent předkládá Joseph Conrad sugestivní obraz tohoto revolučního nihilismu. Conradův první tajemník ruské ambasády v Londýně poznamenává, že má-li být terorismus účinný, musí být veden útok na to, čeho si společnost nejvíc váží. „Posvátným fetišem je dnes věda.“ Proto ruský diplomat nařídí svému agentu provokatérovi vyhodit do povětří Královskou observatoř v Greenwichi. Napadení budovy zasvěcené astronomické vědě by bylo „činem zuřivé ničivosti tak absurdní, že by bylo nepochopitelné, nemyslitelné, téměř nevysvětlitelné.“  A právě proto bude vysoce účinné: „Šílenství samotné budí hrůzu, neboť ho nelze uklidnit výhružkami, přesvědčováním nebo úplatky.“

 

V Conradově době byla posvátnou vědou fyzika. Dnes je to ekonomika. Al Kajda zničila budovu zasvěcenou obchodu. Nikoliv studiu hvězd. Strategie je stejná. Předělat svět okázalými teroristickými činy.

 

Je určitě chybou vnímat islámské teroristy jako více či méně organizované podzemní bojůvky vedené tezemi zavilého vojáka jménem bin Ládin nebo fanatického duchovního Umara a dalších podobných. Skutečné myšlenkové základy dal tomuto hnutí úplně jiný myslitel, který přitom vycházel z moderních a evropských východisek.

 

Nikdo se nepřičinil o položení základů radikálního islámu víc než egyptský myslitel Sajjid Kutb. Narodil se roku 1906 v malé vesnici, odstěhoval se do Káhiry a tam žil se svým strýcem. Tam také získal své první zaměstnání inspektora na ministerstvu vzdělání. Skutečnou profesí byl literát. Těch několik knih komentářů ke Koránu, které napsal ve vězení, se stále ještě mezi islámskými militanty hodně čte. Pod vlivem Abú´l A´lá al-Maudúdího (1903–1979), pakistánského ideologa, který první použil pojmu džihád neboli svatá válka v jednoznačně politickém kontextu, se Kutb stal vůdčím myslitelem muslimského bratrstva. Násir ho nechal popravit v roce 1966.

 

Ústředním tématem Kutbových spisů je duchovní prázdnota západní společnosti. Stejně jako mnoho Američanů, spatřoval Kutb ve Spojených státech vzor moderní společnosti. Žil v Americe několik let. Nepovšiml si, že je to jedna z nejvíc náboženských společností na světě.

 

Počínaje Tocquevillem pozorovalo mnoho intenzivních návštěvníků onu intenzivní náboženskost Ameriky. Podle standardní sociálně vědecké teorie vyspělých, na znalostech založených společenstev, by Amerika měla následovat Evropu a postupně se stát sekulární společností. Ale zhola nic takovému trendu nenasvědčuje. Právě naopak - zvláštní druh americké náboženskosti se stává čím dál tím výraznějším. Amerika má ze všech nejvyspělejších zemí daleko nejsilnější fundamentalistické hnutí. V žádné jiné srovnatelné zemi se politici tak pravidelně nedovolávají jména Ježíšova. Nikde jinde neexistují snahy vyhostit darwinismus z veřejných škol. Popravdě řečeno, ve Spojených státech vládne míň sekulární režim než v Turecku.

 

Považovat Ameriku za bezbožnou společnost je proto mimořádně zvláštní, ale shoduje se to s Kutbovým jednostranným pohledem na svět. Nikdy ho nenapadlo, že je-li Amerika moderní, platí totéž i o fundamentalismu. Tato myšlenka ho s největší pravděpodobností napadnout nemohla. Kdyby ho napadla, pochopil by, že i on sám je moderní.

 

Kutbova díla jsou naplněna hrůzou ze západu. Zároveň si ale mnoho svých myšlenek vypůjčil ze západních zdrojů. Nejvíc vděčil evropskému anarchismu. Idea revoluční avantgardy, která dá vzniknout světu bez vládců nebo ovládaných, nemá v islámském myšlení předchůdce. Je zcela zřetelně vypůjčena z evropské radikální ideologie. Jak napsal Malise Ruthven: „Poselství revolučního anarchismu, implicitní ve frázi ,každý systém, který dovolí, aby někteří lidé vládli jiným, musí být zrušen´, dluží víc radikálním evropským ideám už od jakobínů, než klasickým nebo tradičním myšlenkám o islámském způsobu vlády. Podobně je to s revoluční avantgardou, kterou prosazuje Kutb. Ta nemá islámský původ. Avantgarda je pojem přejatý z Evropy, a jeho původ se také táhne až k jakobínům - přes bolševiky a marxistické skupiny jako třeba Baader - Meinhofová.

 

Kutbovy názory na revoluční zápas měly všechny znaky nedávného evropského původu. Podobný byl i jeho vztah ke Koránu, který podle ultramoderní módy považoval nikoli za pramen doslovné pravdy, ale za umělecké dílo. Pro Kutba byla víra výrazem subjektivnosti, osobní závazek, čin vůle.

 

Faktem je, že radikální islám odmítá důvody, které dokazují, že je moderním hnutím.Středověký svět byl možná vírou sjednocený, ale rozumem nepohrdal. Jeho světový názor vznikl syntézou řeckého racionalismu s židovsko-křesťanským teismem. Ve středověkém řádu věcí se věřilo, že příroda je rozumná.

 

Romantická víra, že vůle může změnit svět, je součástí moderního světa, stejně jako osvícenský ideál univerzální civilizace, založené na rozumu. První z nich vznikla jako reakce proti druhému. Obojí jsou mýty.

 

V 19. století byl německý romantismus protestem proti tvrzení Francouzů, že ztělesňují univerzální civilizaci. Na počátku 21. století se romantické ideje vrátily jako součást odporu proti americkému univerzalismu. Al Kajda se považuje za alternativu moderního světa, ale ideje, z kterých čerpá, jsou stoprocentně moderní. Podobně jako se vyhlásil Karl Kraus o psychoanalýze, radikální islám je symptomem nemoci, jejíž léčbu předstírá.  

 

A opět: i při hledání východisek ideologie moderního islámu narazíme  na velice konkrétní a na první pohled zcela jistě nečekané evropské intelektuální kořeny. John Gray v roli jednoho z ideových garantů tohoto jevu uvádí francouzské pozitivisty, především Comta a Saint-Simona.

 

Dějiny idejí se řídí zákony ironie. Ideje mají následky a nezřídka kdy takové, jaké jejich autoři očekávají nebo si přejí, a nikdy jen takové. Velmi často právě opačné.

 

Původními proroky moderní společnosti byli pozitivisté. Svým vlivem na Marxe se postavili za komunistické režimy 20. století. Zároveň však svým formativním dopadem na ekonomiku inspirovali utopické sociální inženýry, kteří na troskách zříceného komunistického národního plánování konstruovali globální volný trh.

 

Pozitivistický katechismus měl tři vůdčí zásady. Za prvé: dějiny jsou poháněny vědou. Rostoucí vědomosti a nové technologie jsou konečným určujícím činitelem směřujícím ke změnám ve společnosti. Za druhé: věda umožní překonávání nedostatku přírodních zdrojů. Jakmile se toho dosáhne, pradávná zla bídy a války budou navždy vypovězena. Za třetí: vědecký pokrok a pokrok v etice a politice jdou ruku v ruce; jak vědecké znalosti porostou a budou systematicky organizovány, lidské hodnoty se budou vzájemně sbližovat.

 

Toto pozitivistické krédo podnítilo Marxův ideál komunismu a položilo základ teoriím modernizace, které vznikly po II. světové válce. Dnes se tímto krédem řídí architekti globálního volného trhu.

 

Zakladatelem pozitivizmu byl hrabě Henri de Saint-Simon (1760–1825). Saint-Simon přikázal svému sluhovi, aby ho pokaždé ráno probudil slovy: „Vstávejte, pane hrabě, čekají Vás velké činy“. Možná proto měl rušný život.

 

Saint Simon byl dobrodruh. Zároveň byl prvním moderním socialistou. Rozdělil společnost do odlišných tříd podle toho, jaký každá z nich měla vztah k výrobním prostředkům, a napadal tržní kapitalismus jako anarchistický, marnotratný a chronicky nestabilní. Saint-Simonova kritika kapitalismu měla obrovský vliv. Ale ještě vlivnější byla jeho vize budoucnosti, která se v závěru 20. století zase vynořila v podobě utopistického plánu na univerzální volný trh.

 

Podle Saint-Simona jsou existující společnosti chaotické a rozdělené, ale jen proto, že nevstřebaly vědecké poznatky. Pokrok ve společnosti je vedlejším produktem pokroku ve vědě. S rozšiřujícími se znalostmi postupuje i lidstvo.

 

Každá společnost musí projít řadou určitých fází. Každá musí projít od náboženského světového názoru k metafyzickému a odtud k pozitivnímu - neboli vědeckému – stupni vývoje. V každé z těchto tří fází se lidské vědění stává čím dál tím přesnějším a - což je pro pozitivisty hrozně důležité – lépe systematicky zorganizovaným. Až všechny společnosti nakonec těmito fázemi projdou, etika se stane vědou, ve svých výsledcích o nic méně objektivní než fyzika nebo chemie. V tomto bodě morální a politické konflikty minulosti zmizí.

 

Kde není konflikt, není zapotřebí moci. Jak se vyjádřil Marx frází, kterou si vypůjčil od Saint-Simona, vládu nad lidmi nahradí administrace věcí.

 

Nebyl byl to John Gray, kdyby po vyčerpávající historické exkurzi nepřešel o intelektuálního protiútoku. Na jeho mušce je v řadě jeho knih, tuto nevyjímaje, soudobý neoliberalismus, ideově podpíraný někdejším Fukuyamovým přesvědčením o tom, že moderní technologie dokážou přemoci sociální a kulturní nerovnosti. Gray dochází k tvrzení, že dnešní kapitalismus nemá sílu a – podle Graye ani oprávnění – vyvážet svou představu o dobru a demokracii do zemí, kde jsou jiné historické a kulturní kořeny. Gray je přímým negativem Fukuyamy a všeho, co ve svých textech propagoval. Když čtete Grayovy často nevybíravé útoky na ikony dnešní civilizace, možná v lecčems nebudete souhlasit. Bude vám však imponovat autorova schopnost velmi analytického a do udivující šíře konsekventního myšlení. Číst Graye je prostě inspirativní – i pro jeho odpůrce.

 

Žádný z klasických ekonomů nevěřil, že matematika by měla být vzorem pro společenské vědy. Podle Adama Smithe a Adama Fergusona se ekonomika zakládá na dějinách. Je nerozlučně spjata se vzestupem a pádem národů a se zápasem o moc mezi různými sociálními skupinami. Podle Smithe a Fergusona může být ekonomický život pochopen jedině zkoumáním těchto historických  vývojových proudů. V poněkud pozměněném smyslu totéž platí o Marxovi. Od vzestupu pozitivizmu tato tradice ve společenských vědách prakticky vymizela.

 

Odloučení ekonomiky od historie vedlo v této disciplíně k odloučení od reality. Klasičtí ekonomové věděli, že zákony volného trhu jsou jen destilátem lidského chování. Jako takové trpí stejnými omezeními, jako všechny typy historických vědomostí. Dějiny nám v lidském chování předvádějí značné množství lidské pravidelnosti. Zároveň však vykazují dostatek rozmanitostí, aby bylo zřejmé, že honba za univerzálními zákony je zbytečné úsilí. Lze pochybovat o tom, že různé formy sociálních studií obsahují jediný zákon porovnatelný se zákony fyziky. A přesto byly v nedávné době citovány zákony ekonomiky na podporu myšlenky, že jeden styl chování, volný trh, který se v minulých stoletích občas vyskytoval v hrstce zemí, by se měl stát vzorem ekonomického života všude.

 

Ekonomická teorie nemůže dokázat, že volný trh je nejlepším typem ekonomického systému. Myšlenka, že volné trhy jsou nejúčinnější formou lidského života, je jedním z intelektuálních pilířů kampaně za globální volný trh. Ale je mnoho způsobů jak definovat účinnost a žádný z nich se neobejde bez stupnice hodnot. Volný trh je rozhodně vysoce produktivní, ale jak Saint-Simon a Comte velmi dobře chápali, neznamená to, že je lidsky uspokojující.

 

Myšlenka, že volný trh by měl být univerzální, dává smysl jedině pod určitým úhlem filosofického pohledu na dějiny. Pod vlivem logického pozitivizmu se ekonomika vyvinula ve zcela nehistorickou disciplínu. Zároveň však vstřebala filosofii dějin odvozenou od Saint-Simona a Comtea.

 

Podle pozitivistů je motorem historických změn věda. Nové technologie vytlačí nevýkonné výrobní procesy a zplodí nové formy společenského života. Tento proces probíhá po celé dějiny. Na jeho konci je svět sjednocený jediným ekonomickým systémem. Konečným výsledkem vědeckých znalostí je univerzální civilizace řízená světskou „pozemskou“ morálkou.

 

Saint-Simon a Comte ve svých nejlepších rysech nebyli doktrináři. Věděli, že lidský život je nesmírně složitý - do té míry, že co je dobré pro jednu společnost, může být špatné pro jinou. Stejně jako Voltaire chápali, že ve skutečném světě lidských dějin není nejlepší režim všude stejný. V praxi, když už ne v teorii, pozitivisté připouštěli, že existuje víc jak jeden způsob jak být moderní.

 

Architektům globálního volného trhu tento moudrý politický relativismus chybí. Pokud se jich týká, jen iracionalita stojí v cestě tomu, aby se nejlepší režim stal univerzálním. Nicméně svět, který si představují, že budují, je neklamně ten, který si představovali pozitivisté. Ve slavné pasáži v závěru své Obecné teorie zaměstnanosti, úroků a peněz (1936) Keynes napsal:

 

„Myšlenky ekonomů a politických filozofů, nechť jsou již správné nebo mylné, jsou mnohem vlivnější, než se všeobecně předpokládá. Ve skutečnosti je jimi svět téměř výlučně ovládán. Lidé praxe, kteří se domnívají, že jsou zcela oproštěni od jakýchkoliv intelektuálních vlivů, jsou obyčejně otrockými stoupenci nějakého mrtvého ekonomického myslitele. Šílenci na vlivném místě, a naslouchají-li hlasu na nebesích, živí své bláznovství tím, co napsal o několik let dříve nějaký akademický pisálek.“

 

Keynes psal v době, kdy se veřejná politika řídila zastaralými ekonomickými teoriemi. Dnes se řídí zaniklým náboženstvím. Spojovat exotické postavy jako je Saint-Simon a Comte s vyčichlými byrokraty Mezinárodního měnového fondu (MMF) by mohlo vypadat jako fantazírování, ale idea modernizace, ke které MMF lne, je dědictvím pozitivizmu. Sociální inženýři, kteří se namáhají do každého volného koutu globu zavést volný trh, se považují za vědecké racionalisty ve skutečnosti jsou učedníky zapomenutého kultu.

 

A jsme zpět na začátku – u otázky: Co to znamená, být moderní?  Zde je odpověď Johna Graye:

 

Aby byla společnost opravdově moderní, musí mít schopnost dávat vzniknout novému poznání, a nikoliv jen využívat znalostí, které byly získány jinými. Některé společnosti přežívají tak, že si technologii vypůjčí nebo ji ukradnou. Mezi 18. a 20. stoletím byl život Indiánů na amerických pláních založen na nástrojích. Například střelných zbraních, které nedokázali ani vyrobit ani opravit. Příslušníci Talibanu byli schopni používat vyspělé technologie, které koupili nebo se jich zmocnili, ale je nepravděpodobné, že by je kdy byli schopni vyrobit. Kdyby nacistické Německo bývalo vydrželo po generaci nebo déle, mohlo by ve vědeckém výzkumu zaostat, vzhledem k tomu, že vyhnalo celou řadu svých nejlepších vědců do zahraničí. Dokonce i bývalý Sovětský svaz vděčil za značnou část své technologie tomu, že si půjčoval z jiných pramenů.

 

Přesvědčení, že liberální společnosti jsou příznivě nakloněny vědě, pramení z úzkého pohledu na historii. Před první světovou válkou bylo císařské Německo úspěšným příkladem autoritativní modernizace a vykazovalo impozantní technický pokrok. Totéž platí o carském Rusku. Selhání těchto režimů nebylo nezbytné. Staly se obětí válečného osudu. Nebyla to žádná vrozená spřízněnost vědy s liberálními hodnotami, nýbrž Kleopatřin nos - role nehody v historii -, co je zničilo.

 

Dějiny naznačují, že věda bude dál prosperovat i daleko za hranicemi liberálních hodnot. Jak jsme viděli, její vzestup je mimo jiné výsledkem arabských, indických a čínských vlivů. Jestliže tyto a jiné kultury se stanou místy vědeckého pokroku v budoucnosti, je pravděpodobné, že to bude v režimech, které budou západním vzorům dlužit velmi málo.

 

Pozitivisté věřili, že moderní společnosti budou všude stejné. Většina lidí dnes věří v totéž. Ve skutečnosti nemůžeme dopředu vědět, co to znamená být moderní. Jestli je moderní období jednoduše směsicí věcí vytvořenou urychlením vědeckého pokroku, moderní společnosti se budou lišit výrazně a nepředvídaně.

 

V tom je pravý význam globalizace. Ve smyslu v jakém ho používají politici, jde o volný globální trh, který byl zkonstruován na konci studené války, ale ve skutečnosti globalizace neznamená nic víc, než rozšiřující se a prohlubující se spojení, která vznikají po celém světě díky novým informačním a komunikačním technologiím, jež ruší nebo krátí čas a vzdálenost. V obecném povědomí vzdálenost funguje tak, že posiluje čas. Ve skutečnosti jde o opačný proces.

 

Globalizace začala jako technologický proces položením podmořských transatlantických telegrafních kabelů ve druhé polovině 19. století a pokračovala i přes hospodářskou krizi, dvě světové války a vzestup i pád komunismu. Globální volný trh je politická konstrukce jen o málo starší než dvanáct let. Technologická globalizace jeneúprosný proces, který žádné politické rozhodnutí nezastaví. Až se tyto dva jevy srazí je jasné, který vyhraje.

 

Globalizace zplodí deglobalizaci. Zaplavování světa novými technologiemi zintenzivňuje zápas o přírodní zdroje a zrychluje šíření zbraní hromadné záhuby, a tím prohlubuje některé z nejnebezpečnějších lidských konfliktů. Neoliberální utopisté očekávali, že globalizace zaplaví svět liberálními republikami propojenými dohromady v míru a obchodu. Dějiny odpověděly rozkvětem války, tyranie a impéria.

 

To, že se společnosti světa stávají modernějšími, neznamená, že jsou si víc podobné. Často se od sebe naopak vzdalují. Za těchto okolností musíme znovu uvažovat o tom, jak by mohly režimy a způsoby života, které budou vždycky odlišné, mírově koexistovat.

 

 

John Gray – Al Kajda … a co to znamená být moderní

Praha: Mladá fronta 2005

ISBN 80-204-1270-0

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP