Andersen byl podobný Kafkovi, ale u nás z něj děláme Disneyho


Socha Hanse Christiana Andersen v newyorském Central Parku Foto Carlos Delgado CC-BY-SAAutorkou první české monografie o pohádkách Hanse Christiana Andersena (1805-1875) je překladatelka a literární vědkyně Helena Březinová. Její kniha se jmenuje Slavíci, mořské víly a bolavé zuby a doplnila ji trojicí vlastních překladů pohádek Teta Bolízubka, „Ve městě jsou bludičky,“ pravila bába z bažiny a Zelení drobečkové.

Helena Březinová nás sice neobeznamuje s celým korpusem víc než dvou set Andersenových pohádek, o to zevrubněji ale rozebírá jak ty kanonické, tak několik méně známých. Akcentuje souběžně aspekty, jimiž autor předjímá moderní literaturu, a vychází z teze, že pohádkář využil dětský žánr k výpovědi pochopitelné často spíše dospělému. Děje se to navzdory starosvětskému tónu příběhů, v jejichž druhých plánech opakovaně probleskuje nemožnost pospojovat lidskou zkušenost ve smysluplný celek.

 

Analogie s příběhy Franze Kafky

 

Mezi důvěrným tónem a znepokojivými tématy zeje u Andersena často přímo propast a nepochybně se jedná o až podvratný záměr, jak to sama badatelka definuje. Pohádky sloužily dánskému tvůrci jako laboratoř, ve které si pohrával s tradičními literárními formami, a prováděl to vlastně dosti drze. Sabotoval původní vzory, různě je převracel, „byť se v korpusu oněch dvou set dvanácti pohádkových textů najdou i přímočará a mravoličná podobenství jako Pohanka (1841) nebo pohádky s průzračným evangelickým poselstvím jako Divoké labutě (1838) odkazující k žánru legendy, tedy texty, jež nepodrývá Andersenova jinak všudypřítomná ironie.“ Ale mezi nejpřekládanější a nejčtenější patří ty pohádky, které lze označit jako výrazně dvojaké, a jde o natolik otevřené texty, že v nich lze nalézt i pozoruhodné analogie a strukturní příbuznosti s příběhy Franze Kafky.

 

Jako důvodné se vyjeví zvláště srovnání pohádky Slavík s Kafkovým Císařským poselstvím a srovnání pohádky Stín s Umělcem v hladovění. Shody zaujmou – a byl to jistě nejen literární badatel Wilhem Emrich, kdo pochopil, že dosazením interpretací do Kafkových textů se na nich dopouštíme násilí. A totéž platí pro Andersena. I když... Zcela kategorické tvrzení o absenci jakéhokoli metafyzického zdůvodnění je u Andersena – na rozdíl od Kafky – problematické už proto, že byl věřící, a jeho Sněhovou královnu lze plným právem chápat jako k Písmu odkazující, přímočaré zvěstování evangelia.

 

O díle, ne o autorovi

 

Helena Březinová: Slavíci, mořské víly a bolavé zubyJako přínos a pozitivum knihy Heleny Březinové chápejme, že sice úvodem velmi zajímavě převypráví Andersenův životopis, nicméně ji pak zasahují výlučně jeho texty. Jen ty činí, jak sama říká, pohádkářův život zajímavým; a pokud nahlédne do deníků nebo dopisů, dovolí si to udělat výhradně proto, že právě v nich objevila takřka doslovné shody či explicitní komentáře k té které pohádce. Tato hrstka exkurzů tedy vždy slouží k osvětlení pohádkového textu – a jde spíš o výjimky; autorka nikdy nemíří opačným směrem a v žádném případě tady nehledá klíč k tvůrcovu soukromí.

 

Připomíná, pravda, že to stejně už „spáchali“ jiní. Jen ošidnému tématu Andersenovy (pouze předpokládané) homosexuality bylo věnováno od počátku dvacátého století více než deset prací a ani sama Helena Březinová se neubránila, aby necitovala spekulaci, podle níž pohádkář miloval syna svého mecenáše Collina. I tentokrát však badatelka cituje důvodně, protože onen traumatický moment, kdy mladý muž odmítá v dopise Andersenem nabízené tykání, pohádkář po letech zachytil v jedné pohádce. A doslova dokonce užil přirovnání z toho psaníčka, takřka jako jakousi veřejnou pomstu.

 

Přežvýkané pohádky

 

Helena Březinová učinila svou knihu až zábavnou. Čím? Její úvodní částí Andersenovy pohádky v českých překladech (pozn. red.: ukázku jsme přinesli ZDE). Zde hovoří o „disneyfikaci“ slavného pohádkáře a cituje úpravy, které jdou – zvláště ve finále některých pohádek – přímo proti Andersenovu duchu. Jistě tu byly důvody, proč „přežvýkat“ sofistikované texty dětem, nicméně Andersen na konci svého života sám zdůraznil, nakolik myslil při psaní na dospělé, a odmítal i vlastní sochu, která jej představovala v dětské společnosti.

 

Helena Březinová dokonce objevila českou úpravu pohádky, kde jsou potrestáni oba braši, kteří pomyslně vysvlékli císaře v příběhu o jeho Nových šatech. Zrovna tak báchorka Princezna na hrášku nikde nepřivádí na scénu hrdinčiny královské rodiče, ba naopak, autor tu nechává volné pole fantazii a nelze zamítnout ani takovou verzi reality, podle níž je dáma, která přišla z deště, vlastně prostitutkou. Netřeba zdůrazňovat, že moderní adaptace to opět úplně zastřela, a jak Březinová upozorňuje, najít dnes mezi tím vším opravdu ryzí překlad (většinou od Františka Fröhlicha, ale i stále dobré, sto let staré překlady Gustava Pallase), není samozřejmé. 

 

Závěrečná, osmá část knihy je o Fatálním selhání komunikace a ukazuje podobné situace na příkladech „nezlomně mlčícího“ Statečného cínového vojáčka ve vztahu k papírové tanečnici, Pastýřky a kominíčka, Smrčku a Malé mořské víly (víly „s amputovaným jazykem“).

 

Inspiroval mnohé

 

Andersenovy příběhy vkládaly cit i něhu například do kmínku ještě mladého, a přece nakonec spáleného vánočního stromku. Či do srdcí figurek. Nepůsobí to jistě vesele a není mimochodem sporu, že také zmíněný už Kafka Andersena četl.

 

Ale kdo jej nečetl, že? A Helena Březinová to přímo nevypočítává, neboť to již je nad rámec jejího pátrání, avšak ozvuk Smrčku objevíme například v knize Marie Kornelové Vendulčiny oříšky (1960) a ozvuk Pastýřky a kominíčka v úvodu knížky Alexandra Klimenta Dobrodružství s větrníkem. U Klimenta, pravda, oživlé hračky necouvnou po výstupu komínem před celou šíří světa (jako to udělají u Andersena) a pokračují dál a dál.

 

V knize Heleny Březinové zaujmou i mnohé převzaté ilustrace, kterým dominují práce Karla Šimůnka. Asi nejděsivější z nich zachycuje tenounkou Bolízubku.

 
Helena Březinová: Slavíci, mořské víly a bolavé zuby. Pohádky H. Ch. Andersena mezi romantismem a modernitou. Recenzovali Petr Bílek a Jiří Stromšík. Host. Brno 2018. 328 stran.

Omluva: V textu bylo původně mylně uvedeno, že překlady Františka Fröhlicha jsou sto let staré. Ve skutečnosti pochopitelně jde o překlady Gustava Pallase.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP