„Závěť“ novináře Jana Petránka: kniha esejů a veršů


Jan Petránek na vzpomínkové akci k 68.výročí Pražského povstání a boje o rozhlas. Foto: David Sedlecký, Wikipedia, CC BY-SA 4.0Ceněný novinář Jan Petránek (28. 12. 1931–10. 11. 2018) odešel s vydáním své nejnovější knihy Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi, která sestává z šestadvaceti básní Noční verše z kotelny (dokončeno 1984) a osmi titulních esejů.

 

Z poetických vyznání zaujme To kalné ráno, Nikdy už jiný nebudu, Ideály nejsou na míru, Nejedna zrada stala se, Tahleta ulička nevede nikam nebo Krmil jsem u Národního racky, ale teprve závěrečná, na tři strany rozložená skladba Srdce člověka však tikotem pomyslných hodin získá takřka každého; připomeňme, že Petránek psal i texty šansonů.

Eseje první části knihy lze číst každý samostatně, současně je to ale kompaktní zpověď. Rok 1968 i včetně ataku na Český rozhlas podle očekávání rezonuje silně, ale je pouze jedním z námětů.

Úvodní esej končí slovy Sherlocka Holmese, která Jan Petránek snově zaslechl přímo na Baker Street, ale ve skutečnosti adoruje krásu pražských ulic a uliček. Již tady vytušíme autorovu přístupnost veškerým smyslovým vjemům a současně jeho schopnost soucítit, v tomto případě s nevidomými. Sám viděl dobře, oči nezavíral, vyvozoval z toho, co zažil, etické důsledky – a pykal. Ani to není vše: Petránek je – při reflexi vlastního života – schopen i zajímavých filozofických úvah.

V odvážně stavěném textu Je svět dobrý, nebo zlý? se tak pouze zdánlivě zabývá pohodovou ideálnosti vodního živlu, který měl zřejmě rád (a cituje v té souvislosti Asimova), ale ve skutečnosti skutečně nachází řadu argumentů jak pro ďábelskost, tak i pro božskost světa. Dobrota či krutost světa se jistě odvíjí také od přístupu každého z nás, neplatí to však bohužel bez výhrad. Sám Jan Petránek měl i ve svých smůlách nakonec štěstí a lze také říci, že byl mužem, kterého šlo jen těžko zlomit... A že podobné pokusy – i od StB – přicházely!

V třetím eseji vzpomíná na Džaváharlála Néhrúa a především pak na jeho přístup k vlastnímu uvěznění. Petránek to nevyslovuje přímo, ale vnímáme zde paralelu s jeho osudem. Indický politik se tak stal jistým vzorem pro českého „rozhlasáka“.

Úvodem dalšího eseje „Vstoupíš-li do jedné řeky, vstoupíš do všech“ cituje – stále trochu klukovský – Jan Petránek pro změnu Julese Verna, respektive jeho hrdinu Nema, aby pak spolu s tímto kapitánem luštil záhadu nitra jednoho utopeného batohu se stovkou laboratorních lahviček. Právě ty se v knize stávají nečekaným leitmotivem a díky autorovi se kdysi mnohé z nich „rozletěly“ i do „světa širého“. U dalších se bohužel dočkal i roztříštění.

V další kapitole autor cituje Saturnina a vzpomíná na Zdeňka Jirotku, ale s ním i na svého královéhradeckého kamaráda Václava Součka, humoristu známého také ze skupiny Lokálka.

Jako politolog i prostý občan se dále zabývá nekonečnou válkou v Afghánistánu, již má sám spojenou už s Brežněvem a závěrem se, i když pouze několika větami, poměrně ostře vyhraňuje vůči bruselskému „diktátu“. Ostrost nepochybně vyzní ještě palčivěji pro ty, kteří zaslechli poslední Petránkovo vystoupení na holešovickém Světě knihy. Věru nebyl k zastavení a dokázal i to, jakým je skvělým řečníkem.

Není pochyb, že koncem života cítil Petránek zmíněný „diktát“ i jako určitý návrat německé expanzivity, i když ne válečné, a jako cestu ke značnému omezení státních suverenit a neblahou šanci rozemlít prastaré národnostní identity. Podle jeho názoru není Evropská unie dostatečně „řiditelná“ a je namístě přinejmenším tuto řiditelnost umožnit.

Klíčový esej knihy (anebo minimálně pro autora) se jmenuje Hausboat Pepi Schlesingera na levém břehu Vltavy pod Negrelliho viaduktem. Titulním jeho hrdinou se stala reálná figurka autorova předválečného dětství. Byl jí účetní holešovických jatek, jenž se ujal zvetšelého člunu. Pečoval o něj na břehu Vltavy, ba bydlil v něm, ale ačkoli toto prostředí miloval, musel uprchnout před Hitlerem. V jeho případě to, pravda, nebyla situace úplně tristní, protože vycestoval k bohatým (byť ne nejbohatším) příbuzným v Americe. A ještě přesněji řečeno, přijela si proň přes Budapešť jeho bostonská neteř.

Tento útěk Josefa Schlesingera, jenž byl předem chlapsky zapit u Fleků, zůstal v Petránkově paměti jako důležitý symbol, který umocnila skutečnost, že se židovský milovník Vltavy nikdy nevrátil. Z holešovického břehu si odvezl jen říční kámen, který dnes má ve Státech na hrobě.

Více o svých životních eskapádách už Jan Petránek sdělil před pěti lety v obsáhlejší knize Na co jsem si ještě vzpomněl (2014), která je doplněna zvukovým nosičem. 

 

Ukázka z knihy

 

Snad to byl

vnitřní hlas

co

zavelel jim

„Palte!“


A

po celé Moravě

tak zprudka

zavoněla

bílá

slivovice

 

Čas je starý orel
dlouhokřídlý

který kdesi na Kavkazu sídlí

prý mstí bohy proto játra klová

a nám ihned narůstají nová

 
Trochu báseň trochu divná próza

někdy strach a někdy hrdá póza

to je život s bolestí jak játra

Jen je místo orla klove chátra

 

Nikdy už jiný nebudu

než piják letmé inspirace

intuitivních popudů

které se vtělí do kreace

Ani to nedá hodně práce

a veršík za veršem se lije

Zdravím vás malé variace

a sbohem velké symfonie

 

Dejte mi pokoj

šest ovcí a fujaru

Pro ovce trochu sena

Já už se profoukám

ku jaru

 

Řeklas že poznáš

mezi všemi

písničku moji

zdaleka

Kdyby i cvrček

zůstal němý

ona že radost obléká

Dokud ti verš můj bude slovem

myšlenkou

která má co říc´

dotud mi štěstí

nedá sbohem

posměšně

rukou

mávajíc

 

Je stará báje

kde křídla

havraní

zakrouží

nad domem

poraní

Je starší báje

kde člověk

touží

tam křídla

havraní

nadarmo

krouží

 

Jan Petránek: Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi. Radioservis. Praha 2018. 128 stran. 199 Kč.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP