V uvažování o dětské literatuře zaostáváme za zahraničím


Ilustrační foto: Daria Shnevtsova, Pexels„V čem je specifický způsob, kterým čtou děti?“ Tak zní jedna z otázek, kterou nastoluje publikace o literatuře pro mládež Dítěti vstříc. Její editorkou a zčásti překladatelkou je Jana Segi Lukavská a dohromady ustavila devatero statí; pět z nich je od autorů-mužů a čtyři od autorek. Ani jeden přispěvatel není Čech, všichni jsou ze zahraničí.

J. S. Lukavská kompozici doplnila úvodem a závěrečnou studií. Přitom není sama, kdo vnímá, že české myšlení dnes na poli analýz dětské literatury ustrnulo. „Zatímco v anglofonním kontextu došlo v průběhu posledních čtyřiceti let na opakované přehodnocení obsahu pojmu dětská literatura, u nás se porevoluční diskuse zabývala především úpadkem knih pro mládež.“

V cizině se již v osmdesátých letech začalo při recepci dětských knih přihlížet také k dospělým čtenářům a váženější se stala pozice autorů, nakladatelů, kritiků. Sporu není, že i samy děti začaly být chápány jako aktéři, a i populárněji psaná díla jim určená náhle přestala být opomíjena. Příklad? U nás by mohly patřit do podobné skupiny děl zapomínané skautské detektivky.

„Nejde přitom v žádném případě o to, že by čeští literární vědci píšící o literatuře pro děti a mládež měli bezhlavě přijímat šablony, které narýsoval někdo jiný, ale spíš o možnost, jak prověřit dosavadní metody tváří v tvář jinému přístupu,“ upřesňuje Lukavská. „Tím krokem by vědci navíc mohli vystoupit z bludného kruhu. Nečetné jejich současné texty o dětské literatuře mají totiž pramalý dosah.“

 

Dětská literatura „nikdy neexistovala“

Editorka rozdělila všech devět zahraničních studií do tří částí, které nazvala Literatura pro děti jako literatura dospělých, Hledání dětského čtenáře a Literatura pro děti v interpretacích. Hned tři z tak zapojených teoretiků jsou přitom laureáty Mezinárodního ocenění bratří Grimmů a pouze čtyři nejsou současně i aktivními spisovateli.

Jana Segi Lukavská (ed): Dítěti vstříc. Teorie literatury pro děti a mládež. První part svazku byl kompletně přeložen Janou Segi Lukavskou a Stefanem Segi; sestává ze tří studií. Úvodní je z editoru nejmladší přispěvatelky knihy Karín Lesnik-Obersteinové (*1964). Dětskou literaturu se pokusila redefinovat a podařilo se jí to jen zčásti. Badatelka správně cítila, že dětské čtení není jasně definováno, asi jako nevytvoříme uspokojivě ohraničenou definici dítěte; vždyť „napříč“ dějinami se pokusy o ni tříští. I současný dětský recipient knížek je pak fakticky jen „konstrukcí“ dospělých a mezi literaturou dospělou a dětskou není nakonec mnoho odlišností. Tak například války, krutost a moc najdeme i v dětských knihách. A zrovna tak není pravda, že se dětská literatura liší jednodušším slovníkem: například Kiplingovy Knihy džunglí jsou tvořeny sofistikovaným jazykem, zatímco Hemingwayovy romány pro dospělé jazykem krajně jednoduchým.

Badatelka připomene Alenku v kraji divů jako první zobrazení „dětského nitra ve středobodu příběhu“ a odstrkává od dětské literatury po právu veškerá díla didaktická. Řádná dětská kniha neučí, aspoň ne primárně, a má vyvolat spontánní cit.

Ač byly závěry Karín Lesnik-Obersteinové (vázané na psychoanalytický přístup) částečně vyvráceny, přispěla tomu, že se dnes o dětské literatuře uvažuje otevřeněji, a k tomu, že snad již chápeme jistou nemožnost. Ideální dětský čtenář se totiž ještě nenarodil a na literaturu pro děti nelze nahlížet jen stylem, při kterém mechanicky spojíme definici dětství s definicí literárnosti.

Další studie od Davida Rudda, který je i editorem Průvodce teorií dětské literatury (2010), má podtitul Jak existuje literatura pro děti?, i připomeňme, že už roku 2000 na sebe upozornil knihou Enid Blytonová a tajemství dětské literatury. Jak nyní odhaluje, kritika dlouho opomíjela četné možnosti recepce Blytonové knih, zatímco děti byly schopny vlastních. Jistě, jsou zde genderové stereotypy, ale bývají Blytonovou rafinovaně zpochybňovány.

Definitivní smysl každé knihy každopádně konstruuje teprve dítě a Rudd nám dítě představuje co sociální bytost s „hlasem“. Co první pravou dětskou knihu přitom chápe práci Johna Newberryho z roku 1744, i když připomíná, že jiní badatelé se při podobném hledání klidně vrátili až k Sumerům. V postoji proti nim tvrdí Ruddem vzpomenutá badatelka Jacqueline Roseová, že dětská literatura „nikdy neexistovala“ a není jí ani dnes.

 

 

Marné je ptát se dětí samých, co při čtení dělají jinak

Následná studie Petera Hunta akcentuje význam dětské subkultury a její optimistický autor věří dokonce v to, čemu říká kontrakultura. Existuje autenticky dětský styl čtení? Ano. A děti v jeho intencích interpretují čtené texty vysoce komplexně, i když zcela jinak než dospělí. Jinakost je přitom takřka nemožné správně popsat a rozhodně tu nefunguje přímočará metoda, při níž se dětí ptáte. Sami nechápou, jak text vnímají. A jak by mohly vysvětlit, co se s příběhy uvnitř jejich mozků děje? Co z nich odpadne, co naopak vyklíčí?

Jak je známo, Peter Hunt touto studií již roku 1984 vytvořil záměrnou provokaci a manifestoval příklon kritiky k dětské perspektivě. Jeho vidění nelze odolat ani dnes. Jde o proud, který už nikdy nepůjde pominout, a dočkal se ohlasů. Na druhé straně byl kritizován. NELZE přece zobecnit, JAK děti čtou!

V letech 1991 a 1994 vydal Peter Hunt knihy o díle Arthura Ransoma a Kennetha Grahama, ale v naší studii se dotýká jiných prací: Richarda Adamse (Daleká cesta za domovem) a Roalda Dahla. Právě Dahl přitom „stojí na straně dítěte“ a podrývá hranice toho, o čem se smí mluvit. V reakci na kulturu dospělých je opoziční, nicméně Hunt k němu má i výhrady.

Následuje studie nejstaršího z badatelů Aidana Chamberse (*1934), držitele Ceny Hanse Christiana Andersena a autora řady divadelních her a dětských knih. Manželé Chambersovi mimo to založili časopis The Signal (1970-2003), který byl jedním z nejvlivnějších na poli výzkumu dětské literatury. Na příkladu povídky Roalda Dahla Mistr světa, kterou její autor přepracoval v dětskou knihu Danny, mistr světa, Chambers názorně předvádí, čím se liší psaní pro dospělé od psaní pro děti. Dalším příkladem je zde ukázka z Ransomova Boje o ostrov. Chambers postřehl, děti nemají rády, když autor příliš poodstupuje od děje, a podvědomě prahnou po tom, aby zachytily proud vyprávění; ale není ani sporu, že právě zmiňovaná Blytonová občas čtenáři „spiklenecky“ a předem prozradí, co její hrdinové nevědí. Tento odstup funguje. Chambers má ovšem k Blytonové spíš averzi. Zato Richmal Cromptonová u něj obstála a je lepším způsobem „rafinovaná“. Se čtenářem také uzavírá spojenectví, ale její dílo je navíc kvalitní. A na rozdíl od Blytonové najdem u Cromptonová až podivuhodnou ironii.

Chambers přemýšlí také o „mezerách“ v textu a ve slavné Sendakově knize Tam kde žijí divočiny mezeru odhalí v momentu, kdy si dítě musí uvědomit, že šlo o sen.

 

Únava z moralizování

Následuje studie australské básnířky Virginie Loweové, která učí tvůrčí psaní a pracuje s „teorií mysli“. Roku 2010 vydala práci Hry se slovy: Dvě děti a jejich setkávání a poezií od narození, proti které byly vzneseny relevantní námitky. Loweová totiž nijak nedokládá, že se vše mezi ní a dětmi stalo, a nelze navíc její případ dvou dětí z rodiny s vysokým kulturním kapitálem zobecnit. Přesto měla její práce smysl a mimo jiné ukázala, že už předtím, než děti začnou hovořit v dlouhých větách, chápou příběhy jako celky. Hranici mezi fikcí a realitou vedou dokonce ještě dřív, než promluví.

Badatelka ruského původu Marie Nikolajevová získala profesorský post v Cambridge a zajímá ji, nakolik dětská literatura zlepšuje emocionální gramotnost. Nově, ba radikálně, a totiž skrze emoce interpretovala Tajemnou zahradu (1911) od Hodgson Burnettové.

Izraelská badatelka Zohar Shavitová se věnuje sice také literární reflexi holokaustu, ale v naší knize analyzuje normy Alenky v říši divů. Tu matematik Lewis Carroll postupně napsal ve třech verzích, vytvořil jejím prostřednictvím úplně nový model fantaskní prózy a podvratně vynechal morální ponaučení. Jak prohlásil s odstupem Bertrand Russel, všichni tehdy byli v Anglii už unaveni věčným moralizováním. Je to pravda – a například známá Kingsleyho kniha Vodní děti (1863) sice je dodnes poměrně populární, ale jde v ní přímo o orgii didaktismu.

Málo se dnes už ovšem vnímá, co pomáhalo Carrollovi. Většinu veršů obou knih Alenky tvoří parodie na básně a písně tehdy velmi dobře známé. Není divu, že byl napodobován, a izraelská badatelka se zabývá jak těmito pokusy, tak předchůdci Alenky. Stojí na straně těch autorů, kteří ignorují dospělé čtenáře, a také ona proto vyzdvihla Blytonovou. Dokonce jako mistryni „nekanonické literatury“.

Další studii Rozkoš z nemožného vypracoval Kanaďan Roderick McGillis, jinak autor knihy o Maskulinitě v béčkovém westernu (2008); zde ovšem rozebírá dětskou báseň Jacka Prelutského We Heard Wally Wail. V první fázi svých bádání McGillis pominul díla žen i etnickou různorodost autorů píšících pro děti, ale dalšími pracemi vše napravil. Výtečnou se stala jeho interpretace Malé princezny (1888, přepracováno 1905) od Frances Hodgson Burnettové.

 

Podvratný doktor Dolittle a utopie

Závěrečná práce sborníku o Fokalizaci je od dalšího Kanaďana Perry Nodelmana, mj. autora učebnice Rozkoše dětské literatury (1992). Mezi moralizující povídkou 19. století a moderní obrázkovou knihou nachází tento vědec mnoho spojitostí a literatura pro děti je mu TYPICKY charakterizována přítomností tzv. stínového textu. Právě dospělý čtenář či poučovatel je prostřednictvím „stínu“ vždy ukryt v dětských knihách. Mezi řádky.

Snad má Nodelman pravdu – a na příkladech šesti dětských knih popírá, že by byly naivní. Naopak. Všude objevuje univerzální prvky. Jde přitom o díla z 1801 až 1993 a ani jedno není vyprávěno v první osobě.

Jako výjimku v „šestce“ identifikoval Nodelman Příběhy doktora Dolittla, známé u nás kdysi z Čukovského adaptace Doktor Bolíto; jejich titulní postava není totiž dítě. Nicméně to nevadí, anžto dítě silně připomíná. Umí také „myslet jako kočka“ i další zvířata a naučí se zvířecí řeč.

Kreslíř a spisovatel Hugh Lofting v knihách o Dolittleovi zastřel ovšem jeho mysl, takže doktor sice sděluje nápady, ale míváme pocit, že lže. Kniha je výjimečná i v tom, že tu nelze najít ani náznak rozdílu mezi tím, jak se vnímá doktor sám a jak jej vnímá vypravěč. Jen lékařova sestra vnese do věci jiné hledisko, když praví: „Ty jsi mi podivín.“

Doktorův „zvířecí“ styl vnímání je Nodelmanem po právu přirovnán k dětskému. A hle, za Dolittlem dokonce po městě běhají „psi, kočky a děti“. Všech pět ostatních knih vyžaduje od čtenářů, aby se identifikovali s protagonisty a poučili se z jejich zážitků; s Dolittlem je to ale jinak a není pro děcko věru snadné se s tímto cudným lékařem identifikovat. Pět ostatních příběhů správně chápe, že děti rostou, a ty knihy „pracují“ na tom, aby děti skutečně vyrostly a aby vyrostly „správně“. U Dolittla je tomu jinak. Jako by nikdy žádnou změnou neprošel a „budí dojem, že dětství může trvat věčně“. Přitom si však dětskosti na rozdíl od dětských hrdinů ostatních knih necení. Proč? Čteme utopii.

Ta přitom není pohádkou. Je progresivní. Lze v ní být bezelstný, a přece přežít ve světě, ba uspět. Není to ideální rada pro život, ale kniha se jí řadí k Peteru Panovi, Panu Tau, Větru ve vrbách, k Púovi i k Mary Poppins. A Hugh Lofting? Mezi řádky tvrdí, že dospělost je úpadek a dětskost některých dospělých stav, který bychom měli vespolek obdivovat. Usilujme oň! Je přitom pozoruhodné, jak často čtou zde vypočítané dětské knihy právě dospělí.

Kniha o Dolittleovi je navíc zvláštním vítězstvím touhy nad věděním. Při všech výjimkách ale má také ona dětskou perspektivu a Nodelman ji do své šestky přiřadil právem.

 

Bída české recepce

Lukavská připomíná, ještě v sedmdesátých letech byly literární kvality dětské literatury, do níž spadalo i dílo Roberta Louise Stevensona, studovány až „v druhém plánu“. Prvořadě se oproti tomu jednalo o to, co je vhodné pro dětské čtenáře a tím i společnost. Tendence zrovnoprávnit dětské knížky s obecnou literaturou začala rezonovat na přelomu další dekády, ale druhý vývojový proud chtěl dětské knihy naopak osvobodit od estetických imperativů kladených na literaturu dospělou. V devadesátých letech se vyvinul celý obor „childhood studies“ a široce zkoumal dětství z pohledu religionistiky, antropologie a sociologie. V tom samém období bodoval psychoanalytický text už zmiňované Jacqueline Roseové Případ Peter Pana aneb Nemožnost dětské literatury(1984). Podle provokativní badatelky je literatura dětí skutečně totožná s literaturou dospělých, kteří do ní jen promítají vlastní touhy a očekávání povahy a potřeb dětí.

Někteří dětští autoři dnes „tlačí“ čtenáře tam, kde ho chtějí mít, ale lepšími jsou asi ti, kteří mu umně vycházejí vstříc. Nadále je to jistá šaráda, ale studie shromážděné knihou Dítěti vstříc svého času zásadně přetvořila oblast zkoumání tvorby pro děti. V anglofonním odborném světě se k nim proto badatelé vracejí. Oblast dál vyvolává otázky, ale naštěstí takové, které se mohou ukázat jako podstatné pro obecnou literaturu.

Česká recepce oproti zahraniční zaostala, jak už naznačeno, a připomíná to například Zdeněk Karel Slabý. Teorie literatury před Listopadem byla přitom v Československu velmi rozvinutá a sama dětská kniha se dostala až do „výkladní skříně země“ S převratem došlo k tápání. „Není už vše řečeno?“ ptali se někteří a jiným začala sama teorie připadat samoúčelná. Roku 1997 zanikl Zlatý máj, roku 2011 i časopis Ladění. Na jejich místech jsou teď jiné, nejenom na děti cílené platformy, a to Slovo a obraz v komunikaci s dětmi a Tvořivá dramatika. Krok se zahraničím ale udržován není.

 

Jana Segi Lukavská (ed): Dítěti vstříc. Teorie literatury pro děti a mládež. Úvod a doslov Jana Segi Lukavská. Přeložili Eliška Prokopová, Jana Segi Lukavská, Stefan Segi a Eva Svatoňová. Jako 36. Svazek Teoretické knihovny vydalo nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Brno a Praha 2018. 275 stran



 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP