Fejeton Romana Žižlavského: Tichá bázeň z moci a rozlehlosti přírody


Tož, máme tu březen. A zrovna je den, kdy pořekadlo vskutku platí. Venku fučí až to dveřmi mlátí. A vítr je to studený. Přitom je to pár dnů, kdy jsem nahoře na skále v Srbsku nad Berounkou byl v triku.

Výhled na Berounku z Tetína směrem k Srbsku. Foto: Hynek Moravec, Wikipedia, GNU Free Documentation License

 

S Evou jsme se tam bavili o klimatických změnách. Povídala mi o té holce, co se o ní hodně povídá. Greta, ale ne Garbo, nějaké skandinávské přízvisko má. Ta, jak se snaží burcovat, protože už je nejvyšší čas, možná už dokonce pozdě. Jinak prý změny v klimatu budou nezvratné.

Nejsem si jist, že jsme na tom tak špatně a změna sama o sobě není konečná, protože i ta nezvratná změna se zase nějak změní. Ale v zásadě souhlasím, že je na místě přestat jako společnost tak blbnout. Sice mi při procházce v kopcích nad Berounkou nepřišlo, že jsme na tom tak bídně, ale ono je to asi třeba vidět i více globálně. Stejně jako, říkala Eva, je hodně alibistické říkat: ale co já zmůžu, to oni, ty korporace, ty vlády, co já s tím tak udělám.

Vlastně jsem celkem zřetelně cítil, že mít v únoru skoro 20 stupňů není úplně přirozené. Já mám teplo rád. Ale nějak mi to přišlo nepatřičné a radostné výkřiky na sociálních sítích spolu s fotkami rašícího čehokoli mi vlastně také zněly dost mimo mísu. Jaro je super, ale vše pod sluncem má svůj čas. Nebo už ne?

Vody je prý také pořád málo. Ani ty hromady sněhu na horách, že nic moc nepomůžou. Ono taky jak. Krajina v nížinách je znivelizovaná, řeky narovnány, velké širé družstevní lány se stále táhnou krajinou, žádná zásadní snaha pomoct krajině tak, aby pomáhala přirozeně držet vláhu, neprobíhá. Naopak, jedy se sypou, i když se ví, že zabíjí přírodu i nás, hlavně že je víc řepky. Stromy se kácí, protože kůrovec, ale bodejť by nebyl, když se cpe hlavně smrk. Příroda ho tu nechce, kůrovec je jen další projev naší hlouposti a prvoplánového zaměření na krátkodobý zisk. V evropském parlamentu ČR hlasuje proti zákazu hnojiv zabíjejících včely. Vlastně nechápu, na co čekáme. A že nám šéfují lidi, kterým to je buřt. Kostelecký.

Březen, to je takové to předjaří. Zima ještě pořádně neskončila a jaro nezačalo. Stromy jsou holé, na druhé straně Berounky jsou vidět staré dřevěné chatky skoro přilepené na Kazínskou skálu. Ční pořádně příkře vzhůru. Kromě těch pár trampských orlích hnízd se tu žádná zástavba uskutečnit nedá. Příroda musí být pořádně neschůdná, abychom ji nechali žít svým životem. To na druhé straně se v kopci táhnou vily skoro až k památnému dubu, který dle legend pamatuje Karla IV. Ten by asi hleděl.

Jako v úžasu já, když se procházím kolem řeky a vidím nad ní plachtit volavky. Majestátní to ptáci. A jak bylo onehdy to teplo, seděli jsme u řeky a já se cítil pomalu jako u Mekongu v pralese. Zastesklo se mi po dalekých krajích, kde mají spousty a spousty divoké přírody. Na ten pocit sepjetí s ní, radost ze spočívání v jejím nezkroceném těle, zároveň i jakousi tichou bázeň z její moci a rozlehlosti. A přitom to bylo a stále je přítomno i zde. Volavka trůnící na vysokém stromě pod Kazínem.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP