Z historie: Svoboda v omezeném doušku


 

Moskva festival mládeže 1957Jsem starý, ale paměť mi zatím slouží. V těchto horkých letních dnech centrum našeho hlavního města mi výrazně připomíná léto jiného roku - léto před více než šedesáti lety.

 

 

 

Bylo mi deset let. Všemu jsem nerozuměl, ale zase to nebylo až tak, abych přece něco nepochopil. To léto sedmapadesátého bylo rodičům doporučeno, aby své děti odvezli pryč z hlavního města. Už si ani nevzpomínám, proč jsem z Moskvy neodjel. S kamarádem a sousedem Sašou Smirnovem, který také z neznámých důvodů zůstal, jsme se toulali centrem metropole a zírali na dosud neviděnou směsici veselících se černochů a Indů. Pocházeli ulicemi Moskvy, smáli se, zpívali nám cizím jazykem a hráli na podivné nástroje. Rozdávali odznaky a pohlednice, které jsem dlouho ochraňoval v domácích sbírkách, než neznámo kam zmizely. Šlo o Světový festival mládeže a studenstva a bez přehánění, byl jedinečný. Ukázalo se, že dosud jsme žili s černo-bílými brýlemi na očích. Náhle duch nemyslitelné svobody a volnosti poletoval nad krásným hlavním městem. Železná – spíše železobetonová opona se ale nezvedla. V těch dnech se ukázala jen štěrbina, kterou proudil svěží vítr, který na mnoho let opojil celé generace.

 

Tato popsaná a nyní současná fotbalová událost se v lecčems shodují. Ale nebyl jsem to jen já, kdo tuto shodu vypozoroval a je to jako jakási „krev lásky“.

 

Vnější podobnost je v tomto ohledu naprosto zřejmá. Ale jsou zde i významné rozdíly. Nejedná se jen o rozdíly v čase, informacích nebo technologiích. Hlavní odlišnost je v tom, že tyto dvě události přinášely pomyslný vítr, ale každý jiného charakteru a každý foukal opačným směrem. Festival v roce 1957 nám dal ponaučení, že svoboda není absolutní, že svoboda je hmatatelné pouze v kontextu nesvobody. Dá se stejně jako hmotný svět osahat pouze smyslově – našimi pocity. Svoboda neznamená nic víc, než pocit svobody. Tehdy jsme ji pocítili. Svobodu jsme neměli, ale škvírou v oponě jsme jifestival mládeže studenstva 1957 zahlédli.

 

Nebyla to žádná svoboda, jen pocit. Přesně se na to pamatuji, přestože jsem byl malý chlapec.

 

Dnes, i podle všech kvantitativních ukazatelů je svobody mnohem více. Nelze to ani srovnat. Tehdy, kdybych někomu řekl, že může svobodně vycestovat do zahraničí a moci si přečíst jakoukoli knížku, neuvěřil by mi. Dnes je svobody nesrovnatelně více, ale přesto jde jen a jen o pocit…

 

 

Dnes a tehdy…

Mnozí malíři starší generace později přiznali, že tehdejší výstava francouzského malířství, která se konala v Moskvě, naprosto změnila jejich pohled na umění. Dala zároveň první impuls k tomu, čemu se dnes všeobecně říká současné ruské malířství. O několik let později, přestože se sovětské ideologické vedení snažilo tyto uvolněné „abstraktní pederasty“ odstavit a dát jim nálepku, minulo se vše účinkem – už to v nás vězelo. Po festivalu se objevila první nová módní vlna – první estetický disent. Objevila nová myšlenka, jak se módně a moderně oblékat. Objevil se rock and roll. Po festivalu se sice trochu bázlivě a provinčně objevila subkultura mladých, ale byl to určitý náčrt – bylo to najednou něco zcela odlišného. Objevili se černí trhovci a svým způsobem to byli kulturní hrdinové. Byli do jisté míry velice užiteční a důležití jako zprostředkovatelé mezi sovětskými občany a zbožím, zejména světové západní materiální kultury. Ale bylo to také duchovní povahy. Kdo jiný než oni mohli získat nahrávky Elvise Presleyho nebo Louise Armstronga. Byli to Hermésové nebo Prométheové té doby. Tehdejší moc se také podle toho k nim chovala, zacházela s nimi velice špatně.

 

Zažil jsem v roce 1957 moskevský festival a považuji to dodnes za velké plus.

 

 

Ještě jinak

Ti, kteří byli starší o patnáct, dvacet let než já, často vzpomínali na zcela něco jiného na krátký čas, na dobu, kdy se vrátili z fronty a měli možnost spatřit odlišný svět, mluvit s jinými lidmi, vojáky, důstojníky spojeneckých armád a všichni si mysleli, že „nyní bude vše jiné“.

 

Také to považovali za velký úspěch, přestože jim bylo velice rychle vysvětleno, kdo je u nás v domě šéfem. Tento zážitek považovali za velkou událost, i když jim bylo vysvětleno, kdo jejich životy řídí.

 

Historická zkušenost ukazuje, že autoritářskému nebo totalitnímu režimu pod vlivem určitých politických událostí – často přicházejících zvenčí – nezbývá, než poskytnout svým občanů doušek svobody. To má ale téměř vždy za následek agresivní formu a mnoho podob útočné reakce režimu. „Ochutnali jste a už to stačí,“ nařizuje establishment svým občanům, když někteří z nich již uvěřil, že vše bude jinak.

 

Také se v naší historii odehrála krátká epizodka s časopisem Amerika a s vinylovou deskou, kde na jedné straně byla písnička, kterou zpívala Edith Utesová v angličtině: „Letíme, prodíráme se mlhou“ (Мы летим, ковыляя во мгле - v angl. orig. „Coming in on a Wing and a Prayer“. Na druhé straně jiná zpěvačka zpívala rusky: „Johnny, ty mě nemiluješ“. Epizodka končí temnou státní kampaní proti kosmopolitismu.

 

Nadšení a euforie z festivalu měly za následek, že Nikita Chruščov se setkal s představiteli tvůrčí inteligence, kde jim vysvětlil a dal najevo, kam až je povoleno „zajít“.

 

A co nyní bude následovat po letním fotbalovém karnevalu? Zcela určitě se něco odehraje, tomu naprosto věřím. Hádat nechci, abych někoho náhodou neinspiroval.

 

 

 

 

Článek „Свобода мелкими глотками“ přeložil Mirko Radušević

Autor článku Lev Rubinštejn je známý ruský básník, publicista a esejista. Je laureátem ceny NOS 2012 za knihu Знаки внимания.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP