O politické odvaze


Kennedy výřez přebalKdyž se John Fitzgerald Kennedy, senátor za stát Massachusetts a budoucí americký prezident, zotavoval v letech 1954 a 1955 po náročné operaci zad, napsal vynikající knihu Portréty odvahy. Jsou v ní popsány osudy osmi amerických senátorů, kteří prokázali nemalou politickou odvahu, přestože si byli vědomi skutečnosti, že by je to mohlo stát jejich úřad (a v některých případech se tak opravdu stalo). Konkrétně šlo o Johna Quincyho Adamse, Daniela Webstera, Thomase Harta Bentona, Sama Houstona, Edmunda G. Rosse, Luciuse Lamara, George Norrise a Roberta A. Tafta.

 

 

Kniha Portréty odvahy se po svém vydání (1. ledna 1956) stala bestsellerem a svému autorovi vynesla Pulitzerovu cenu. Zcela právem, nutno říci, byť se najdou tací, kteří tvrdí, že její nemalá část není Kennedy přebaldílem Kennedyho, nýbrž Theodora Sorensena, autora jeho projevů. Vzhledem k tomu, kolika legendami je opředen Kennedyho život (o jeho smrti, od níž letos uplyne 55 let, nemluvě), by nás toto ale nemělo příliš překvapovat. Kennedy navíc vzbudil nemalé pozdvižení už svojí disertační prací Proč Anglie zaspala, jejímž prostřednictvím se vyjadřoval k mnichovské krizi z roku 1938.

 

Čím je kniha Portréty odvahy tak výjimečná? Kromě toho, že je velmi čtivá a historicky poučná, nabízí velmi zajímavou a trefnou definici politické odvahy. Jak Kennedy (2013) uvádí, každý politik je vystaven tlaku hned z několika stran. Tu první reprezentují jeho voliči, tu druhou uskupení, za něž byl zvolen, a tu třetí jeho svědomí. Vzdorovat takovémuto tlaku je nesmírně obtížné a stěží najdeme politika, který by se zavděčil všem. „Strasti politické odvahy se nad námi dnes vznášejí jako přízrak, který působí děsivěji než kdy dřív,“ píše autor na str. 42 a pokračuje: „Náš každodenní život totiž natolik prostupuje obrovská moc médií, že sebemenší nepopulární či nekonvenční čin vzbuzuje bouřlivé protesty, jaké si John Quincy Adams – když se v roce 1807 ocitl pod palbou kritiky – ani nedovedl představit. Náš politický život se natolik prodražuje a mechanizuje a je v takové míře ovládán profesionálními politiky a specialisty, kteří jim zajišťují publicitu, že idealistu, jenž přemítá o nezávislém státnictví, zburcuje ze sna nutnost uspět ve volbách a podávat náležité výkony.“

 

Kennedy určitě nebyl z těch, kteří kážou vodu a pijí víno. Politickou odvahu projevil hned několikrát. V dubnu roku 1961 proběhla invaze v zátoce Sviní, vojenská operace, která byla naplánována ještě za vlády Dwighta D. Eisenhowera. Skončila naprostým fiaskem a kdyby ji Kennedy včas nezastavil, mohly být její důsledky ještě katastrofálnější. Ba co víc, Kennedy za její výsledek přijal veškerou odpovědnost! Díky tomu se stal terčem nemilosrdné kritiky jak ze strany kubánských exulantů, tak pravicové opozice, která tehdy měla většinu v Kongresu. Debakl v zátoce Sviní znamenal také začátek Kennedyho „války“ s CIA.

 

Zmíněný neúspěch si Kennedy bohatě vynahradil v říjnu roku 1962. Právě tehdy totiž vypukla karibská krize, která mohla snadno vyústit v jaderný konflikt. I během ní prokázal Kennedy nemalou politickou odvahu. Přestože byl ze všech stran tlačen k vojenskému zásahu proti Kubě, dokázal si stát za svým a vydal se cestou diplomacie. Jeho rozhodnutí se ukázalo jako správné, ale u amerických „jestřábů“ upadl do ještě větší nemilosti. Příkladů politické odvahy bychom u Kennedyho našli celou řadu, ty, které jsem zde uvedl, jsou ovšem nejznámější. Podstata druhého z nich nicméně vychází z Kennedyho schopnosti kriticky myslet a zachovat klid i v těch nejextrémnějších situacích.

 

Politická odvaha se ovšem může projevovat i v méně vyhrocených situacích, než byly ty, které během svého působení v prezidentském úřadě zažíval Kennedy (bylo jich opravdu požehnaně). U vysoce postaveného politika lze třeba za projev odvahy považovat i „pouhé“ uznání vlastní chyby. Bohužel je ale velmi málo politiků, kteří jsou něčeho takového schopni. Ještě hůř, někteří, místo aby přiznali, že se v něčem zmýlili, začnou odvádět pozornost jiným směrem a své oponenty zahrnovat urážkami (pro příklady nemusíme chodit daleko).

 

Za statečné můžeme také označit ty politiky, kteří zastávají menšinové názory a nebojí se kvůli jejich prosazování jít proti proudu. Vždycky je snazší jít s davem a zbytečně nevyčnívat. A stejně tak je snazší říkat lidem to, co chtějí slyšet, případně taktně mlčet. Koneckonců ani Winstona Churchilla nebrali mnozí před vypuknutím II. světové války příliš vážně, když varoval před Hitlerovým režimem. Dějiny mu ale daly za pravdu, a tak je dnes Churchill (zaslouženě) označován za velkého státníka, který významným způsobem přispěl k porážce nacismu.

 

Právě Churchilla lze vedle Kennedyho označit za jednoho z těch státníků, jimž byla politická odvaha vlastní. Jak je to ale s jejich následovníky? Velké naděje byly spojovány s Barackem Obamou, který měl bezpochyby vizi i politický talent, nakonec však ale jen pokračoval v politice většiny svých předchůdců z posledních třiceti let. Ještě větším zklamáním byl François Hollande, který svůj úřad nakonec opustil coby jeden z nejneoblíbenějších francouzských prezidentů novodobé historie. Zradil své ideály, zklamal své voliče, v klíčových okamžicích neprojevil dostatečnou odvahu. Tu projevil snad jen někdejší britský premiér David Cameron, když svoji politickou budoucnost spojil se setrváním Spojeného království v Evropské unii. Britové řekli v referendu „ne“, Cameron odstoupil. Škoda jen, že stejnou odvahu neprojevil v době, kdy byla šance Evropskou unii reformovat.

 

Lze i u nás najít politiky, kteří byli odvážní, když si to situace žádala? Určitě ano a nemám teď na mysli pouze T. G. Masaryka a jeho nástupce Edvarda Beneše. Mám na mysli třeba Bohuslava Svobodu, někdejšího pražského primátora za ODS, který měl odvahu dát věci v české metropoli do pořádku, ale zaplatil za to poměrně vysokou cenu. Tuto odvahu ale neztratil a letos se o to pokusí znovu. Statečně se opakovaně zachoval i Jeroným Tejc, když kandidoval na statutárního místopředsedu sociální demokracie, aby své straně pomohl ve chvíli, kdy to nejvíce potřebovala. Vysloužil si nálepku rebela, protože šel proti proudu. A nemalou politickou odvahu prokázal i bývalý šéf vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík, když se po neúspěšných parlamentních volbách rozhodl ucházet o post předsedy téže strany, přestože jeho výchozí pozice byla velmi složitá. Neopíral se o zákulisní dohody, ale o své zkušenosti, vizi a odhodlání.

 

Nezbývá než doufat, že se brzy objeví další politici, kteří prokáží nemalou odvahu. Politici, kteří se nebudou bát jít proti proudu a budou prosazovat především to, co je dobré pro jejich zemi. Podle Kennedyho (2013) se s obrovskými potížemi potýká každý politik, jenž ve shodě se svým svědomím touží, jak trefně pravil Daniel Webster, odrazit svou loď od břehu sám a vyplout na nevlídné a rozbouřené moře. Zakončeme tuto úvahu výrokem Johna Quincyho Adamse (jenž zdobí přebal knihy Portréty odvahy): „Činů, kvůli nimž jsem trpěl, ani zdaleka nelituji. Všechny bych je vykonal znovu, pokud by to bylo zapotřebí, i za cenu desateronásobného hanobení, nepřízně a ztráty funkce.“

 

 

Použité zdroje:

KENNEDY, J. F. Portréty odvahy. Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80-257-1017-3.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP