Irena Brežná: Švýcarsko bývalo Saúdskou Arábií v srdci Evropy


Ireně Brežné bylo osmnáct, když s rodiči emigrovala „z hravé mateřštiny, ze smíchu s přítelkyněmi a samozřejmého pocitu sounáležitosti“ v socialistickém Československu na Západ. Do dospělé, rozumné země, pro niž byla příliš mladá, příliš nevděčná, zkrátka příliš… Zkušenost ze švýcarské emigrace ovlivnila její životní i literární příběh a vypěstovala v ní empatii k odlišnosti i vědomí, že kultury nedělí duchovní ostnaté dráty a jejich překročení neznačí vlastizradu.

Irena Brežná. Foto: Iren Stehli

 

Vaše knihy mají silný feministický náboj. Přitom jste přišla do země, kde ženy neměly až do roku 1971 volební právo…

Švýcarsko bylo silně patriarchální společností. I po roce 1971 tu ještě zůstalo několik konzervativních kantonů, které nechtěly ženám přiznat právo volit na kantonální úrovni. Stát jim nesměl v tomto směru nic určovat, kantony jsou samostatné. Mohli to odhlasovat jen muži, a ti se tomu bránili. Švýcarsko se za to už tak stydělo, a mezinárodní organizace ho obviňovaly, že porušuje lidská práva, že vláda nakonec v roce 1990 kanton Appenzell-Innerrhoden, tuto poslední mužskou baštu, donutila ženám volební právo přiznat. Ale nešlo jen o volební právo. Diskriminace žen byla urážející. Nebylo dost dětských školek a žádné školní družiny, existoval například zákon, že muž mohl zakázat ženě jít pracovat. Žena, která chodila do zaměstnání, byla považována za špatnou matku. V některých kantonech matriční úředník při sňatku připomněl nevěstě, že má povinnost poslouchat svého manžela. Ženy nebyly v politice, neměly zaměstnání, nebyly na vedoucích místech, seděly doma a oprašovaly nábytek. Na veřejnosti mlčely, dokonce i na soukromých večírcích hovořili jen muži, a sice o politice, kterou určovali. Nebylo samozřejmé, aby dcera z takzvané dobré rodiny studovala. Vrcholem samostatnosti bylo, když si otevřela butik. Z Československa jsem byla zvyklá na sebevědomé ženy, které studovaly, měly svou práci a nahlas vyjadřovaly své názory. Najednou jsem se ocitla v zemi, která byla sice blahobytná, politicky vyspělá, ale ženy na veřejnosti neexistovaly. Muži se pyšnili tím, že Švýcarsko má přímou demokracii, ale jaká to je demokracie, když více než polovina obyvatelstva nemá elementární občanská práva? Byla to jakási Saúdská Arábie v srdci Evropy. Když jsem se proti tomu ohradila, byla jsem diskriminovaná dvojnásob – jako žena a jako cizinka. Mnozí lidé měli dojem, že já jsem k nim přišla z jakési politováníhodné divočiny a mám být u nich šťastná. 

 

A nebyla jste? Prchala jste přeci ze socialistické nesvobody… 

Narodila jsem se v Bratislavě, kde měl můj otec advokátní kancelář. Několik měsíců po mém narození ho ale komunisti poslali jako pomocného dělníka do kamenolomu, později na stavbu na východní Slovensko a naše rodina odešla žít do Trenčína k babičce. Otec, jakožto třídní nepřítel, neměl právo s námi bydlet, vracel se z práce domů v sobotu večer a v neděli zase odjížděl. Matka toužila emigrovat, domlouvala se se švédským velvyslancem v Polsku, který měl náš útěk připravit. Slíbila, že za to zaplatí. Odjela do Polska s brilianty, které chtěla prodat, a měla s sebou i otcův zápisník s adresami jeho známých, se kterými se seznámil během studií v zahraničí. Na hranicích ji ale chytili, podezřívali ji ze špionáže kvůli adresám na Západě a pak ji soudili za pašování. Seděla naštěstí jen jeden rok – kdyby ji soudili jako špiónku nebo za plánování útěku, dostala by nejmíň patnáct let. V roce 1968 nám už nic nehrozilo, ale rodiče se obávali, že se represe vrátí. Já jsem neměla důvod se z emigrace radovat, právě jsem odmaturovala, v Bratislavě jsem už měla zázemí, kamarádky, bylo mi tam dobře, chtěla jsem se účastnit veřejného dění, a už jsem psala. 

 

Své pocity z pokusů vtěsnat se do nové kultury popisujete v knize Nevděčná cizinka, za kterou jste obdržela Švýcarskou cenu za literaturu a také slovenskou Cenu Dominika Tatarku. Váš imaginativní jazyk dává textu lehkost i vtip, zároveň je zřejmé, že lehké to pro vás nebylo.

Když se člověk dostane do cizí kultury, nemá nejprve vůbec nic. Musí se prosadit sám, sotva mu někdo dlouhodobě pomůže. Naučila jsem se nespoléhat, že mi někdo něco daruje, raději já daruji a nemyslím na to, zda si to mohu dovolit. Zkušenost, že jsem neměla nic, mě osvobodila od strachu před ztrátou. Můj největší smutek neplynul jenom z toho, že jsem ztratila rodnou zem, sounáležitost s vlastní kulturou, že jsem se ocitla ve vakuu, ale že jsem si nedokázala představit budoucnost – nevěděla jsem, kde a jak bych se měla společensky angažovat. Nechtěla jsem žít jenom banálním soukromým životem. Toužila jsem být součástí většího celku. Musela jsem se tedy naučit perfektně jazyk. Pro mě Švýcarsko znamenalo okno do světa. Neměla jsem chuť přizpůsobovat se na úkor vlastní důstojnosti, to bych mohla zůstat v komunistickém Československu. Proti tomu jsem se vzbouřila. Určitě to bylo i tím, že Švýcarsko bylo v šedesátých a sedmdesátých letech do sebe uzavřená země. Různé způsoby omezování, které jsem pociťovala jako osobní hrozbu, předpisy, nepochopitelná pravidla, sklon k plánování, struktuře, to všechno ve mně probudilo touhu po vlastním hlase. Našla jsem si ho v psaní. Kdybych zůstala v Československu, v důvěrně známé kultuře, možná bych neměla tak silnou potřebu se bouřit. 

 

Celý rozhovor, ve kterém Irena Brežná mluví o tom, jak se pohled na ženy ve Švýcarsku za 50 let změnil, najdete v posledním čísle Literárních novin 6/2019.

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP