Erdogan prohrál volby v Istanbulu aneb Kdo chce mít víc, nemá nic...


Titulek článku je staré přísloví, které si prezident Turecka Recep Tayyip Erdogan při své úporné snaze o revizi voleb v Istanbulu asi nepřipomněl. Zatímco v březnových komunálních volbách prohrál kandidát jeho Strany spravedlnosti a pokroku (AKP) bývalý premiér turecké vlády Binali Yildirim o pouhých 14 tisíc hlasů, v neděli 23. června to bylo nejméně o 730 tisíc ve prospěch opozičního kandidáta Republikánské lidové strany (CHP) Ekrema Imamoglu.

Istanbul, chrám Hagia Sofia. Foto: Josep Renalias, CC BY-SA 3.0

 

Co přispělo k tomuto jednoznačnému vítězství? Faktorů bude nepochybně víc. Jeden z nich zmínil uznávaný odborník na průzkumy veřejného mínění Bekir Agirdir: „Rozhodnutí opakovat volby ranilo smysl pro spravedlnost mnoha lidí. To byl okamžik, kdy AKP prohrála.“

V řádných komunálních volbách konaných na konci března ztratila vládnoucí AKP tři města: Ankaru, Izmir a Istanbul – v posledním z nich Erdogan zahajoval svoji politickou kariéru. Yildirim zprvu porážku v Istanbulu uznal. Pak ale došlo v AKP ke sporu o to, zda výsledek napadnout a nakonec tento názor zvítězil. Erdogan poté v parlamentu prohlásil, že „volby poznamenaly nesrovnalosti a organizovaná korupce“. V některých okrscích se přepočítávaly hlasy – a pořád to nestačilo. Ústřední volební komise další přepočítávání odmítla, dokonce předala Imamoglu jmenovací dekret. Když bylo ale některým komisařům vyhrožováno, že budou obviněni z „gülenismu“, námitku přijala a vypsala nové volby na 23. června.

Nová kampaň se vedla zpočátku bez zásahů prezidenta – jen duel mezi kandidáty, sliby následovaly sliby… Dokonce se objevily zvěsti, že aby AKP získala kurdské hlasy, má Erdogan v úmyslu propustit vězněného spolupředsedu prokurdské Lidově demokratické strany (HDP) Selahattina Demirtase. Bylo totiž jasné, že volby rozhodnou hlasy Kurdů žijících v Istanbulu, jejichž počet je odhadován na čtyři až šest miliónů.

Již před prvním volbami HDP nepostavila svého kandidáta na starostu Istanbulu a hlasy Kurdů měl dostat opoziční kandidát. Nyní toto své doporučení zopakovala. I Demirtas z vězení doporučil jedinou možnost, jak porazit podle jeho slov fašistickou a islamistickou koalici AKP – MHP (Šedí vlci), a to volit Ekrema Imamoglu, 49letého starostu Beylikdüzü, městského okrsku v evropské části Istanbulu. Ne, že by to bylo úplně lehké rozhodnutí: kemalistická republikánská strana je založena na myšlence Kemala Atatürka – jeden národ, jeden jazyk, jeden stát. To vedlo v minulosti k mnoha střetům zejména s Kurdy – viz dersimský masakr v letech 1937/38.

Nyní to ale byla jediná možnost, jak zastavit Erdogana v jeho takřka „konečném řešení kurdské otázky“, které především obsahuje odvolávání zvolených kurdských starostů na východě země a jejich nahrazování dosazenými správci z AKP, vyhánění Kurdů z jejich území, věznění kurdských politiků, aktivistů a umělců, vyhrožování syrským Kurdům genocidou, agrese vůči kurdským územím v Iráku – nazvaná operace „Spár“ a probíhající právě v těchto dnech pod záminkou boje proti terorismu čili vojenským jednotkám Kurdské strany pracujících (PKK), nepochopitelně tolerovaná a snad i podporovaná iráckou vládou i vládou autonomního Kurdistánu rodiny Barzání. A koneckonců celým světem, který se také jen díval na tureckou agresi v syrském kantonu Afrín.

Erdogan vstoupil do volební kampaně pár dní před volbami, svým typickým konfrontačním stylem. Dokonce vyhrožoval opozičnímu kandidátovi, že ho obviní ze spolupráce s pučisty (míněn neúspěšný pokus o puč z roku 2016) a postaví před soud. A soud v dosavadním Erdoganově Turecku znamená jediné – dlouholeté vězení ve velmi špatných podmínkách. Na druhou stranu se lísal ke Kurdům v Amedu (Diyarbarkiru), který jeho armáda v roce 2015 z velké části srovnala se zemí, nazýval Kurdy svými bratry a chlubil se, jak jeho dosazení správci město „pozvedli z ruin“.

V posledních dnech před volbami se pak stal hlavním Erdoganovým trumfem Abdullah Öcalan, doživotně vězněný a na ostrově Imrali izolovaný zakladatel PKK, jehož jméno se jinak nesmí ani vyslovit. Jak napsala taz.gazete: „Několik dní před volbami zveřejnila státní tisková agentura Andolu Ajansı fotografie tajemného dopisu, ve kterém Öcalan údajně požadoval kurdskou neutralitu při volbách. Anadolu tvrdí, že obdržela dokument od blíže nespecifikovaného „docenta“, který navštívil Öcalana v jeho silně zabezpečeném vězení na ostrově İmralı.“ Vůdci AKP a MHP pak dokonce obvinili kurdskou stranu HDP, že Öcalana neposlouchá! Neposlechla a znovu doporučila volit opozici. Vedení strany vyjádřilo i celkem oprávněnou pochybnost o pravosti dokumentu.

Jak Kurdové volili, se ukázalo 23. června. Celkem nikdo nepochybuje, a politici HDP to říkají otevřeně, že jejich hlasy byly při porážce AKP rozhodující. Takovou práci si daly celé generace tureckých politiků a vojáků včetně Erdogana, aby Kurdové museli opustit svá tradiční území na jihovýchodě země… Od válečných operací přes naprosté zanedbání a nulové investice až po zaplavování přehradami, z nichž poslední, Ilisu, se právě začala napouštět. Mnoho Kurdů vyhnaných ze své půdy se usadilo právě v Istanbulu a Izmiru, městech, která otočila Erdoganovo tažení za naprosto neomezenou mocí a uštědřila mu porážku více než symbolickou. Ironie osudu a potvrzení, že boží mlýny opravdu melou?

„Odteď, když se bude mluvit o Turecku, už se nemusí mluvit pouze o Erdoganovi,“ píše Ayse Cavdar v taz.gazete. Mithat Sancar, viceprezident tureckého parlamentu ze strany HDP, k tomu pro Die Welt dodal: „Vždy jsme dávali jasně najevo, že s AKP se dá jednat, jen pokud bude slabá. Pokud prohraje. Tak to se stalo teď. To je příležitost pro naši politiku třetí cesty. Chceme překonat rozdělení Turecka na dva velké bloky. Pouze tímto způsobem můžeme dosáhnout smíření ve společnosti. To však nefunguje, pokud má AKP veškerou moc. Museli jsme jim uštědřit tuto lekci.“

Mnozí, i nedávno v Turecku vězněný německý novinář Deniz Yücel, skutečně doufají, že „Nastává konec Erdoganovy éry“, jak zní titulek článku pro Welt.de. Ale zároveň realisticky dodává: „Kdyby bylo Turecko demokracií, bylo by načase poblahopřát Erdoganovi za jeho dosavadní úspěchy a popřát mu příjemný odchod do důchodu. Turecko však ve skutečnosti není demokracie, jinak by nové volby vůbec nebyly... A Erdogan není demokratický politik. Ví, že ho nečeká klidný důchod v Marmarisu, když se vzdá moci.“

Uvidíme brzy. Nový kurz by ale byl třeba. Protože ne nezávislý Kurdistán, jak se domnívá německá kancléřka Angela Merkelová, ale Erdoganovo Turecko je hrozbou pro mír nejen na Středním východě. Pokud tam vůbec někdy mír bude.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP